Honba za Phoebe

Honba za Phoebe

Ross Macdonald

kapitola první

Když projedete průsmykem, rozestře se pod vámi pohled na celé údolí. Za jasného jitra rozlehlá dolina hýří barvami pod bílým nebem, a jak tu před vámi leží, ohraničená po obou stranách vzdálenými horami, může vám připadat jako zaslíbená země.

Možná, že pro hrstku lidí jí skutečně je. Ale na každé klimatizované sídlo s vlastním bazénem a soukromým letištěm připadají desítky plechových baráků a nepojízdných maringotek, v nichž žije ztracený národ kočovných dělníků. A když opustíte zavlažované území, octnete se v šedivé pouští, kde nežije vůbec nikdo. Jen naftové věže tam rostou jako les bez stínů. Neúnavná čerpadla u jejich pat rytmicky pokyvují hlavami jako mechanické hračky. Meadow Farms leží na samém okraji té bohaté a ošklivé pouště. Z dálky vypadá jako typické údolní městečko, ledabyle rozházené na úpatí kamenitých hor, jemně poprášené alkalickým prachem. Ale když jsem do něho vjel kolem optimistického nápisu, hlásajícího, že toto je „nejrychleji rostoucí město v údolí“, ihned jsem viděl, že můj první dojem byl mylný. Hlavní ulice byla čistá a čerstvě vydlážděná; mezi domy, které ji lemovaly, byla řada výs tavných budov, a další vyrůstaly; lidé na ulici vypadali čiperně a blahobytně.

Zastavil jsem na nároží, abych načerpal benzín a informace. Když mi muž s ošlehanou tváří naplnil nádrž, zeptal jsem se ho na cestu k obydlí Homera Wycherlyho. Muž ukázal dopředu hlavní ulicí směrem k předměstí, kde benzínové sklady zářily na slunci jako sloupce nových stříbrných mincí.

„Pořád rovně až na konec města. Nemůžete to přehlídnout. Velkej kamenej dům na svahu. Pan Wycherly se včera večer zrovna vrátil.“

„Odkud?“

„Ale, vyjel si na takovou tu přepychovou plavbu do Austrálie a jižních moří. Byl pryč přes dva měsíce. Já jsem si toho tam užil až dost, když jsem za války sloužil u námořní pěchoty. Vy se s ním znáte?“

„Jakživ jsem ho neviděl.“

„Já ho znám dobře, a taky jsem znal jeho tátu.“ Muž si znovu změřil mě i můj vůz. Byli jsme oba poněkud staršího modelu, vůz i já. „Jestli něco prodáváte, tak byste s panem Wycherlym jen ztrácel čas. Tomu se tak snadno něco neprodá.“

„Třeba od něho něco koupím.“

Muž se zazubil. „To jste právě udělal. Já prodávám jeho benzín. A dostanu čtyři dvacet.“

Zaplatil jsem mu a rozjel jsem se městem kolem stříbrných rezervoárů a destilační stanice, jejíž věže mírně páchly po zkažených vejcích. Dům stál nad silnicí na konci dlouhé soukromé serpentiny. Jeho kamenné průčelí bylo nehostinné jako pevnost vévodící kraji. Ze staromódní verandy se otvíral pohled dolů na město a dál do údolí. Přišel mi otevřít silný muž s vlnitými hnědými vlasy a kulatým bříškem. Vlasy měl příliš rovnoměrně hnědé na člověka jeho věku, patrně si je barvil. Měl silný nos a slabou bradu a ústa tak něco mezi. Na sobě měl tvídový oblek, zřejmě z dovozu, zapnutý přes vypouklé břicho. Na tváři měl zatrpklý výraz přísně domácí výroby. „Homer Wycherly. Vy budete pan Archer.“ Potvrdil jsem mu, že jsem pan Archer. Jeho výraz se příliš nezměnil; obličej se jen trochu zkrabatil kolem očí a úst. Byl to úsměv člověka, který by chtěl, aby ho lidé měli rádi, ale jemuž s
e to vždycky nedaří. „To jste tu z Los Angeles brzy. Čekal jsem vás daleko později.“

„Vyjel jsem hned za svítání. Když jste mi telefonoval, říkal jste, že je to něco naléhavého.“

„Ono je to naléhavé. Ale pojďte dál.“ Zavedl mě šerou chodbou pod starými jeleními parohy do obývacího pokoje, přičemž neustále jakoby omluvně breptal: „Bohužel vám toho nemohu moc nabídnout. Teprve jsem se vrátil a nemám tu žádné služebnictvo. Vlastně jsem se nemínil vůbec vracet. Zajel jsem sem jen pro případ, že by se byla Phoebe náhodou vrátila.“ Povzdechl si. „Ale nevrátila se.“ Obývací pokoj byl nevyvětraný a zaprášený a připomínal viktoriánský salón. Část nábytku byla pokryta ochrannými povlaky. Těžké záclony bránily přístupu ranního slunce. Wycherly rozsvítil stropní světlo, s nelibostí se rozhlédl po pokoji a zamířil k oknům. Překvapilo mě, s jakou prudkostí škubl šňůrou od záclony. Připadal mi jako člověk, který škrtí kočku.

Do místnosti vniklo slunce a jeho paprsky se na své pouti zastavily na menším obraze, který visel nad mramorovým krbem. Obraz sestával z různobarevných skvrn a kaněk a byl z onoho druhu pláten, u nichž si nejsem nikdy tak docela jist, zda jsou hypermoderní, nebo už dávno vyšly z módy. Wycherly se podíval na plátno, jako by to byla součást složitého optického testu, který se mu nepodařilo rozřešit.

„To malovala moje žena.“ A dodal spíš pro sebe. „Dám to sundat.“

„Zmizela vám vaše paní?“

„Ale kdepak. Zmizela moje jediná dcera Phoebe. Posaďte se, pane Archere, já se vám pokusím vysvětlit situaci.“ Wycherly klesl do křesla a zamával na mě, abych učinil totéž. „Když jsem se včera vrátil do Ameriky – byl jsem na kroaziéře – zjistil jsem, že Phoebe od začátku listopadu nebyla na přednáškách. Od té doby ji nikdo neviděl. Samozřejmě jsem strašně znepokojen.“

„Ona studovala?“

„Ano, na universitě v Boulder Beach. A vy mi ji musíte najít, pane Archere. Takové mladé děvče, vychované v tak chráněném prostředí –“

„Kolik je jí let?“

„Jedenadvacet, ale je ještě úplně nezkušená.“

„Ještě nikdy nic podobného neudělala? Myslím, jestli už někdy takhle zmizela?“

„Ještě nikdy. Phoebe nikdy žádné hlouposti nedělala. Samozřejmě měla svoje problémy, ale mezi ní a mnou nikdy žádný problém nebyl. Vždycky se mi se vším svěřovala. Moc dobře jsme si rozuměli.“

„A s čím tedy měla problémy?“

„S matkou.“ Wycherly pohlédl na nevyřešený test nad krbem. Tvář měl náhle těžkou a bezvýraznou. „Ale tohle teď nebudeme rozebírat.“

„Rád bych si s její matkou promluvil. Bylo by to možné?“

„Nebylo,“ pronesl Wycherly rezolutně. „Nevím, kde Kateřina je, a upřímně řečeno mě to ani nezajímá. Loni jsme se rozhodli, že se rozejdeme. Nemá smysl tady opakovat podrobnosti. Náš rozvod neměl nic společného s Phoebiným zmizením.“

„Nemohla by náhodou být u matky?“

„Po tom, jak se Kateřina shodila – „.Wycherly ukousl konec věty a já jsem marně čekal, až ji ukončí.

„Jak dlouho je vlastně Phoebe nezvěstná? Dneska máme osmého ledna. Říkáte, že se ve škole neobjevila od začátku listopadu. Kdy to přesně bylo?“

„Nepodařilo se mi to zjistit přesně. Včera večer jsem mluvil telefonicky s její spolubydlící – myslím bývalou spolubydlící. Ale to je taková potřeštěná holka.“

„Dva měsíce je dlouhá doba,“ řekl jsem. „To jste se po celou tu dobu nezajímal, co vaše dcera dělá?“

„Já za to nemůžu. To mi nikdo nemůže vyčítat.“ Wycherly se vymrštil z křesla, narazil na jakési pomyslné magnetické silokřivky, které opřádaly místnost jako neviditelná překážka, a počal přecházet sem a tam jako šelma v kleci, když si vzpomíná na svobodu. „Pochopte, byl jsem na cestách. Do včerejška jsem neměl o ničem ani tušení. Kdovíco se tady odehrálo, zatímco já jsem se plavil po Pacifiku!“

„Kdy jste ji viděl naposled?“

„V den odjezdu. Přijela do San Franciska, aby se se mnou rozloučila. Jestli můžu věřit tomu, co říká její spolubydlící, už se pak do Boulder Beach nevrátila.“ Náhle se zastavil a obrátil ke mně chmurný pohled. „Já se strašně bojím, že se jí něco stalo. A vyčítám si to,“ dodal. „Vlastně je to moje vina. Když jsem se vydával na tu cestu, myslel jsem jenom na sebe. Chtěl jsem hodit všechny ty rodinné starosti za hlavu. Opustil jsem Phoebe, když mě nejvíc potřebovala.“

Kdykoli vyslovil její jméno, bylo nasáklé dojetím jako houba. Pokusil jsem se o mírný vysušovací proces.

„Mám dojem, že z toho děláte zbytečnou tragédii. Dívky obyčejně mizí z nějakých velice pádných důvodů. Každým rokem zmizí tisíce děvčat ze svých domovů, ze škol nebo ze zaměstnání.“

„A neřeknou nikomu proč?“

„Ale ovšem. Vy jste ostatně byl za hranicemi. Nemohl jste vědět, jestli se Phoebe nepokusila navázat s vámi spojení.“

„V krajním případě tu možnost spojení byla.“

„Ano, jenže vaší dceři se to možná nejevilo jako krajní případ.“

„Doufám, že je tomu tak.“ Wycherly těžce dosedl, jako by ho ten citový výbuch vyčerpal. „Ale jaký pádný důvod mohla Phoebe mít, aby takhle zmizela? Děvče s jejími možnostmi?“

„Možnosti jsou tam, kde je nacházíme.“ Rozhlédl jsem se po té umrlčí komoře a ven okny po malém městečku a širém pustém údolí.

„Byla Phoebe doma šťastná?“ Wycherly pronesl, jako by se ohrazoval: „V posledních letech tady trávila velice málo času. My jsme na léto vždycky jezdili do Tahoe, a během roku bývala samozřejmě ve škole.“

„Jak se učila?“

„Pokud vím, docela slušně. Loni měla nějaké studijní potíže na Stanfordské universitě, ale to se vyřešilo.“

„Jak?“

„Musela ze Stanfordu odejít. Ne že by přímo propadla, ale naznačili nám, že by se jí dařilo líp v prostředí, kde není taková konkurence. Proto odešla loni na podzim na Boulder Beach. Mě to dost mrzelo, protože já sám jsem absolvent Stanfordu.“

„A co tomu říkala Phoebe?“

„Phoebe tím byla velice nadšená. Ona totiž měla na té nové škole chlapce.“

„Jak se ten chlapec jmenuje?“

„Říkala mu, tuším, Bobby. Já nejsem velký znalec ženské psychologie, ale řekl bych, že do něho byla velice zamilovaná.“

„Kolega ve studiích?“

„Ano. Víc toho o něm nevím, ale neměl jsem nic proti tomu. Až doposud Phoebe o chlapce moc nestála.“

Když se děvče poprvé zamiluje v jedenadvaceti letech, bývá to láska jako trám. „Je hezká?“

„Řekl bych, že je. Je to ovšem moje dcera. Ale přesvědčte se sám.“

Vytáhl krokodýlí náprsní tašku a rozevřel ji. Průhledným celofánem na mě hleděla Phoebe. Kolem hlavy jí poletovaly nedbale upravené světle hnědé vlasy. Veliké oči jí svítily jako modré lampy. Ústa měla široká a rovná, se stopou skryté vášnivosti. Vypadala jako jedna z těch senzitivních dívek, které dozrávají v krasavice, nebo naopak v zatrpklé staré panny. Když ovšem vůbec dozrají. „Mohl byste mi ten snímek dát?“

„Ne,“ opáčil otec stručně. „Je to její nejlepší obrázek. Jestli chcete, můžete dostat nějaké jiné.“

„Mohly by se mi hodit.“

„Raději se po nich podívám hned, dokud o tom mluvíme.“ Bez dalšího vstal a vyšel z místnosti. Slyšel jsem ho, jak bere schody po dvou a pak haraší kdesi v prvním patře. Potom něco s rachotem spadlo na zem, až se strop zatřásl. Nevěděl jsem, co si mám o Wycherlym myslet. Byl to pán ze staré školy podle měřítek šedesátých let, ale byla v něm značná dávka prudkosti, která se neustále drala na povrch. Slyšel jsem ho, jak se hlučně řítí ze schodů, a pak otevřel dveře tak prudce, že až odskočily od stěny. Obličej měl rudě skvrnitý.

„Zatracená ženská! Sebrala mi všecky fotky! Nenechala mi ani jediný obrázek Phoebe.“

„Kdo?“

„Moje žena. Moje bývalá žena.“

„Tak ji asi přece jen měla ráda.“

„Tomu nevěřte. Kateřina nikdy nebyla takzvanou milující matkou. Sebrala ty fotky, protože věděla, že mi na nich záleží.“

„Kdy je vzala?“

„Patrně když odjížděla do Rena. To bylo loni v dubnu. Od té doby jsme ji viděli jen jednou. Nadobro setřásla prach Meadow Farms ze svých střevíců…“

„Je stále ještě v Renu?“

„Není. Jela tam jen kvůli tomu svému rozvodu. Myslím, že teď žije někde na pobřeží Zálivu, ale nevím přesně kde.“

„Něco o tom vědět musíte. Přece jí platíte alimenty.“

„O to se stará můj advokát.“

„Výborně. Tak mi povězte, jak se jmenuje, a on už bude její adresu znát.“

„To vám nepovím.“ Wycherly na mě funěl jako býk nebo přinejmenším jako tučný vůl. „Nepřeju si, abyste se jakkoli pokoušel dostat do styku s paní Wycherlyovou. Ta by všechno tak překroutila, že byste si o Phoebe udělal falešnou představu. Je to ženská jedovatá.“ Jeho měkká ústa se vydula nad velkým soustem slov. Podle jeho výrazu byla to slova trpká. „Co ta se opovážila mi říct!“

„Co vám řekla?“

„Přišla za mnou na loď před mým odjezdem – násilím pronikla do mé kabiny a vrhla se na mě. Musel jsem ji dát vyvést.“

„Jak se na vás vrhla?“

„Slovně. A velice nespravedlivě. Obvinila mě, že jsem ji nechal bez haléře. Já jsem k ní byl naopak velmi štědrý –dal jsem jí odstupné sto tisíc dolarů a platím jí alimenty tři tisíce měsíčně.“

„Říkáte, že jste se rozvedli v dubnu?“

„Rozvod vstoupil v platnost koncem května.“

„Setkala se Phoebe se svou matkou od té doby?“

„Nikdy. Phoebe matku odsuzovala, že nám oběma tak hrozně ublížila.“

„Tak tedy rozvod si vymohla Kateřina?“

„Byl to její nápad. Nenáviděla mě. Nenáviděla Meadow

Farms. Ani na dceru nebrala nejmenší ohled. Vím docela určitě, že se po Kateřinině odchodu z domu ty dvě nikdy nesešly, až na ten trapný okamžik v mojí kabině.“

„To byly na lodi obě současně?“

„Ano, bohužel.“

„Proč bohužel?“

„Protože to byl pro Phoebe přirozeně velký šok, když slyšela matku takhle mluvit. Samozřejmě se ji snažila uklidnit. Podle mě byla na ni až příliš laskavá, víc než si Kateřina zasloužila,“ dodal ctnostně.

„Odešly z lodi spolu?“

„Určitě ne. Neviděl jsem je odcházet – upřímně řečeno jsem byl po Kateřinině výpadu dost skleslý, a už jsem z kabiny nevyšel. Ale je nemyslitelné, že by Phoebe s matkou někam šla. Naprosto nemyslitelné.“

„Měla Phoebe nějaké vlastní peníze? Mohla si třeba koupit lístek na letadlo nebo na vlak?“

„To ano, to mohla. Já jsem jí právě dal větší obnos.“ Wycherly pokračoval, jako by se ospravedlňoval: „Měla ve škole větší výdaje, než očekávala. Potřebovala si pořídit vůz a to jí udělalo značnou díru do rozpočtu. Přidal jsem jí tisíc dolarů, aby se z toho mohla zotavit.“

„V hotovosti, nebo šekem?“

„V hotovosti. Měl jsem náhodou u sebe větší částku hotových peněz.“

„Kam se vaše dcera chystala po své návštěvě na lodi?“

„Zpátky do hotelu. Najal jsem si apartmá v hotelu St. Francis a zaplatil jsem je dopředu ještě na jednu noc, aby tam Phoebe mohla přespat.“

„Přijela k lodi svým vozem?“

„Ne, nechala svůj vůz v garáži na Union Square. Nejdřív mě chtěla zavézt do přístavu sama, ale já jsem se bál, abychom neuvízli někde v zácpě. Tak se na moje přání jelo taxíkem.“

„Vrátila se vaše dcera do hotelu týmž taxíkem?“

„Předpokládám. Požádala řidiče, aby na ni počkal. Nevím ovšem, jestli počkal nebo ne.“

„Můžete mi říct, jak ten řidič vypadal?“

„Takový menší tmavší chlapík. Víc si nepamatuju. Menší tmavší chlapík.“

„Černoch?“

„Ne. Vypadal spíš na Taliána.“

„Jaký to byl taxi?“

Wycherly zkřížil a zase rozkřížil silná stehna nacpaná v tvídových nohavicích. „Obávám se, že se nepamatuju. Já si málo všímám věcí.“

„Můžete mi popsat Phoebino auto, nebo aspoň říct, jaké mělo evidenční číslo?“

„Já jsem ten její vůz nikdy neviděl. Myslím, že je to nějaký menší evropský vůz. Koupila si ho ojetý v Boulder Beach.“

„Tam si to zjistím. A co měla Phoebe na sobě?“ Jeho pohled se mi přehoupl přes hlavu a zaostřil se na římsu těsně pod vysokým stropem.

„Hnědou sukni a hnědý svetr. Béžový kabát, tuším, že se tomu říká paleto. Hnědé střevíce s vysokým podpatkem. Hnědou koženou tašku. Phoebe se vždycky oblékala jednoduše. Byla bez klobouku.“ Vytáhl jsem pero a černý kožený zápisník, otevřel jsem ho na první volné stránce a nadepsal jsem ji: „Phoebe Wycherlyová.“ Ihned pod to jsem napsal „matka Kateřina“ a „chlapec Bobby“ s otazníkem. Pak jsem zapsal popis oděvu.

„Copak si to píšete?“ Wycherly se nade mnou nedůvěřivě naklonil.

„Proč jste si tam napsal jméno Kateřina?“

„Cvičím se v krasopise.“

Ta slova mi uklouzla. Začínal mi jít na nervy. „Co tím myslíte?“

„Nic zvláštního.“

„Jak se opovažujete se mnou takhle mluvit?“

„Promiňte, ale vy jste mě vyprovokoval, pane Wycherly.

Nemůžu se dost dobře ujmout případu, když mi klient svými rozmary blokuje kdejaký směr pátrání. Musím mít volnost, abych šel za fakty tam, kam mě povedou.“

„Ale já jsem si vás najal.“

„Ještě jsem od vás nevzal peníze.“

„Tak tady.“ Sáhl do náprsní kapsy, divoce zkřivil ústa, jako by tam pocítil píchání u srdce, vytáhl krokodýlí tašku a pleskl s ní o dlaň:

„Kolik?“

„To záleží na tom, co ode mě všechno budete chtít. Obyčejně pracuji sám, ale někdy si musím přibrat na pomoc nějaké lidi přímo na místě.“

„Ne. Počkáme, až jestli to bude třeba.“

„Jsou to vaše peníze. A vaše dcera. Nenapadlo vás požádat o pomoc policii?“

„Včera večer jsem o tom mluvil se zdejším šerifem. Jmenuje se Hooper a je to starý kamarád. Kdysi pracoval u otce. Hooper si myslí, že by nám nebylo moc platné, kdybychom hlásili jenom zmizení. Zřejmě musí dojít napřed k zločinu, aby se vůbec rozhoupali.“ Hlas měl bezbarvý a mnoho se mu nezměnil, když dodal: „Šerif Hooper mi doporučil vás.“

„To bylo od něho hezké.“

„Říkal, že máte pověst diskrétního člověka. Doufám, že je zasloužená. Já si v té věci nepřeju žádnou publicitu. Mám špatné zkušenosti s takzvanými detektivy.“

„Copak vám provedli?“

„To sem nepatří. S naším problémem to nemá nic společného.“ Wycherly si tiskl náprsní tašku k břichu jako náplast. „Kolik chcete pro začátek?“

„Pět set,“ řekl jsem, přičemž jsem zdvojnásobil normální sazbu.

Wycherly mi beze slova vysázel na dlaň pět stovek. „Tímhle si mě nekoupíte, nemyslete si. Vyhrazuju si volnou ruku při sledování faktů.“

Wycherly vykouzlil poněkud neduživý úsměv. „V mezích diskrétnosti zajisté. Jen nechci, aby Kateřina šířila ty své ohavné pomluvy o – no zkrátka o mně a o Phoebe.“

„Jaké pomluvy rozšiřuje?“

„Moment.“ Wycherly zvedl ruku. „S Kateřinou jsme už ztratili dost času. Jenže my se v první řadě zajímáme o Phoebe.“

„Dobrá. Vy tedy říkáte, že se s vámi přišla rozloučit na loď a že víc toho o ní nevíte. Kdy to přesně bylo?“

„Loď PRESIDENT JACKSON vyplula druhého listopadu. Včera večer jsem se na ní vrátil do San Franciska. Hned po příjezdu jsem se pokusil telefonovat Phoebe. Měl jsem starost, protože mi celou dobu nenapsala, ačkoliv zas ne tak velkou starost, jakou bych měl mít. Phoebe toho nikdy moc nenapsala. Dovedete si představit, jak mi bylo, když mi její spolubydlící řekla, že Phoebe už dva měsíce nebyla doma?“

„Její spolubydlící tím nebyla znepokojena?“

„Asi byla. Ale podařilo se jí samu sebe přesvědčit, že Phoebe odjela se mnou. Myslela si, nebo to aspoň říkala, že se Phoebe v poslední chvíli rozhodla, že pojede taky.“

„Mluvili jste s Phoebe o takové možnosti?“

„Ano, mluvili. Chtěl jsem, aby jela se mnou, ale ona začínala vyšší ročník na nové škole a nechtěla přerušovat studium. Phoebe bere studium velice vážně.“

„A pak tam měla toho chlapce.“

„Ano. Ten s tím určitě taky souvisel.“

„Co o něm Phoebe říkala?“

„Moc o něm nemluvila. Zřejmě ho znala teprve dva měsíce. Nastoupila na Boulder Beach v září.“

„Její spolubydlící bude patrně vědět, kdo to je. Můžete mi říct, jak se jmenuje?“

„Dolly Langová. Mluvil jsem telefonicky s ní i s bytnou. Obě mají typické vrabčí mozečky, a rozumné slovo z nich člověk nedostane.“

„Jak se jmenuje bytná?“

„To mi ušlo. Zjistíte si to na místě. Adresa je Boulder Beach, Oceano Avenue 221. Je to prý někde blízko university. Když už tam budete, jistě navštívíte lidi v koleji, kteří Phoebe znali – její profesory a školitele. Předpokládám, že se tam vypravíte ještě dnes. Vede tam slušná silnice tady přes kopce…“

Mluvil dál mírně horečným tempem. Čekal jsem, až mu dojde dech. Patřil zřejmě k druhu lidí, kteří dovedou líp poučovat druhé, co mají dělat, než aby něco udělali sami. Když skončil, řekl jsem: „Proč byste si s lidmi v koleji nepromluvil sám? Patrně byste toho z nich dostal víc než já?“

„Ale já jsem neměl v úmyslu tam dneska jezdit.“

„Proč?“

„Já sám neřídím. Hrozně nerad řídím. Nevěřím si totiž, že vždycky udělám ve správné chvíli to, co mám udělat.“

„To já zas v tomhle nedůvěřuji nikomu jinému.“ Nastalo mezi námi ticho, v němž bylo lze tušit jistou škrobenou důvěrnost. Měl jsem dojem, že jsme si právě vyměnili své názory na život.

„Tak pojeďte se mnou, jestli chcete,“ řekl jsem.

kapitola druhá

Universitní kolej Boulder Beach stála na kraji lázeňského města, které jí poskytlo jméno, v zeleném pásu mezi obytnou čtvrtí a nezkrotným mořem. Bylo to jedno z těch náhle vznikajících učebních zařízení, jaká vyrůstají po celé Kalifornii, aby pojala výsledky válečné populační exploze. Kolejní budovy byly z kamene a skla tak pravidelných tvarů a tak zbrusu nové, že ještě nestačily splynout s okolní krajinou. Palmy a ostatní zeleň vysázená mezi budovami, vypadaly umělé; třepetaly se ve větru od moře jako dámské vějíře.

Dokonce mládež, posedávající na trávnících nebo spěchající s knihami pod paží od budovy k budově, mi připadala jaksi neskutečná. Vypadali spíš jako statisté, shromáždění v dekoracích, v nichž se má natáčet muzikál z kolejního prostředí s vedlejší vesnickou zápletkou. Jakýsi mladíček, který vyhlížel jako Robinson Crusoe, mi ukázal cestu k administrativní budově. Tam jsem nechal Homera Wycherlyho stát na vnějších schodech. Rozhlížel se vyjeveně kolem sebe.

Byl bych se vsadil, že by byl ztracený v téměř kterémkoli prostředí. Cestou z jeho údolí mi vyprávěl o sobě a o své rodině. On a jeho sestra Helena byli třetí generace staré rodiny, která založila Meadow Farms; dnešní město leží na bývalých pozemcích farmy jeho děda. Původní pionýrská průbojnost dědova se v jeho potomstvu vytratila, ačkoli takhle přímo mi to Wycherly neřekl. Jeho děd vybudoval farmu na polopouštní půdě; jeho otec objevil na té půdě naftu a vybudoval těžařskou společnost; Homer byl nominální hlavou této společnosti, ale většina transakcí se prováděla v San Francisku v kanceláři podniku, kterou řídil Helenin manžel Carl Trevor. Když jsem zastavil s vozem před Phoebiným bytem, poznamenal jsem si Trevorovo jméno a adresu pro pozdější potřebu. Bydlel na Poloostrově ve Woodside.

Oceano Avenue byla splněním snů pro každého stavebního podnikatele a zlým snem pro každého urbanistu. Činžáky se tyčily po svahu jako krabice od bot postavené na výšku; na prázdných parcelách vyrůstaly činžáky nové. Ulice dýchala opojnou atmosférou zisků a páchla budoucí periférií. Číslo 221 neslo diskrétní dřevěnou tabuli s označením Oceano Palms. Byla to dvoupatrová, bíle omítnutá budova, opásaná řadami pavlačí, na něž vedly dveře jednotlivých bytů. Zaklepal jsem na dveře číslo jedna. Dveře se pootevřely. Skulinou se na mě dívala žena s ocelově šedivými vlasy; jako kdyby čekala, že jdu něco inkasovat.

„Račte být paní domácí?“

„Jsem správkyně zdejších bytů,“ opravila mě. „Pro letní semestr máme všechno obsazené.“

„Já nehledám byt. Posílá mě pan Wycherly.“

Paní pravila po krátké přestávce: „Otec té slečny?“

„Ano. Doufal jsem, že se od vás o Phoebe dozvím něco víc. Mohu dál?“

Změřila si mě od paty k hlavě očima, které už mnoho viděly a před nimiž jen máloco nalezlo milost.

„Já většinou nemívám trable se svými děvčaty. Dalo by se říct, že prakticky nikdy. Vy jste od policie?“

„Jsem soukromý detektiv. Jmenuju se Archer. Doufám, že nemáte nic proti tomu, když vás požádám, abyste mi o Phoebe pověděla všechno, co o ní víte?“

„Já jsem ji skoro ani neznala. Mám úplně čisté svědomí.“

Ale její zavalitá postava mi dál zahrazovala dveře. „Měl jste se obrátit na administraci koleje. Když jim některá studentka odpadne, je to jejich starost, ne moje. Asi se toulá kdovíkde s kdovíkým. Bydlela tady sotva dva měsíce.“

„Byla jste s ní spokojená?“

„Řekla bych, že byla normální případ. Ale nevím, jestli s vámi mám vůbec muvit. Proč se nejdete přeptat na universitu?“

„To právě teď dělá pan Wycherly. Bylo by dobře, kdybych jim mohl říct, že jste nám v našem pátrání vyšla vstříc.“ Bytná se na chvíli zamyslela. Zakousla se do horního rtu a pak si vzpomněla, že to nemá dělat. Chomáček černých chlupů na těžké bradě se jí zachvěl jako trs hmyzích tykadel.

„Tak tedy pojďte dál.“

Její obývací pokoj byl prosycen vůní kadidla a vdovství. Z černého rámu na vrchní desce pianina se na mě usmíval muž s hranatou tváří a povislými kníry. Po zdech byly rozvěšeny různé průpovídky, z nichž jedna zněla: „Dým stoupá stejně lehce ze skrovné chaloupky jako z pyšného zámku.“ Stropem sem pronikalo bzučení rádia jako vpád současnosti.

„Jmenuji se paní Doncasterová,“ řekla moje hostitelka. „Sedněte si, když máte na co.“

Na žádné židli nic neleželo a v malém dusném pokoji bylo všechno na svém místě, až na mě. Sedl jsem si do houpacího křesla, které však při každém mém pohybu tak vrzalo, že jsem se radši už ani nepohnul. Paní Doncasterová si sedla na osm stop ode mě.

„Je to pro mě rána ztratit takovou nájemnici. Já prakticky nikdy nemívám obtíže se svými děvčaty. Když nějaké těžkosti mají – nemyslím ovšem něco vážného, to se nám tady nikdy nestává – přijdou ke mně o radu. Já jim ráda poradím, aspoň se snažím, abych jim poradila dobře. Pan Doncaster byl duchovní.“

Paní Doncasterová se uklonila směrem k fotografii na pianinu. Pohyb jako by uvolnil její potlačované city. „Chudinka Phoebe, copak se s ní asi stalo?“

„Co myslíte, že se s ní mohlo stát?“

„Podle mě se jí tu nelíbilo. Byla zvyklá na docela jiný životní styl. A tak se prostě sebrala a šla jinam, kde se jí to líbí líp. Měla peníze i možnost to udělat. Rodiče jí dávali příliš velkou volnost, když vám mám říct, co si myslím. A co to pana Wycherlyho napadlo se takhle toulat po světě a nechat dceru bez dohledu? To není normální.“

„Vzala si Phoebe s sebou svoje věci, když odtud odešla?“

„Ne. Ale měla spoustu věcí, a mohla si jich koupit navíc, kolik chtěla. Auto si s sebou vzala.“

„Můžete mi říct, jaké bylo značky a jaký model?“

„Byl to takový ten malý vůz, myslím, že německý, volkswagen nebo tak nějak. Rozhodně vím, že si ho koupila tady ve městě, tak si to můžete všechno zjistit. Většina mých děvčat nemá vlastní vůz, a je to tak pro ně lepší.“

„Jak vidím, měla jste k Phoebe Wycherlyové jisté výhrady.“

„To jsem neřekla.“ Paní Doncasterová na mě vrhla tvrdý vyčítavý pohled, jako bych ji obvinil, že si přála,– aby Phoebe zmizela z povrchu zemského. „Já jsem vlastně nikdy neměla příležitost ji pořádně poznat. Věčně někde lítala v tom svém zeleném autíčku. Ta měla lepší věci na práci než se bavit se mnou.“

„Jak se učila?“

„To nevím. Řekli by vám to na universitě. Já se nepamatuji, že bych ji byla někdy viděla nad knihou, ale třeba byla tak nadaná, že to nepotřebovala.“

„A byla – je Phoebe opravdu tak nadaná?“

„Ostatní děvčata si to zřejmě myslí. O tomhle a různých jiných věcech byste si měl promluvit s její spolubydlící Dolly Langovou. Dolly je hodné děvče a můžete se spolehnout, že vám řekne pravdu, pokud ji ovšem chápe.“

„Je Dolly doma?“

„Myslím, že je. Mám vám ji zavolat?“ Paní Doncasterová se začala zvedat.

„Děkuji, za okamžik. Co soudí Dolly o Phoebině zmizení?“ Paní Doncasterová zaváhala. „Ať vám to Dolly řekne sama. My se v tom tak docela neshodujeme.“

„V čem se neshodujete?“

„Dolly si myslí, že se Phoebe chtěla vrátit. Já si to nemyslím. Když se chtěla vrátit, proč se tedy nevrátila? Já říkám, že se nevrátila proto, že nechtěla. Tady to nebylo na slečnu Wycherlyovou dost nóbl. Nezdálo se jí to tu dost komfortní, nelíbil se jí náš velice rozumný domovní řád. Zkrátka potřebovala zřejmě větší pohodlí. A větší svobodu.“

„Říkala vám to?“

„Ne snad tak naplno. Ale já ten typ znám. První, co udělala, když se sem nastěhovala, bylo, že strhala všechny moje pěkné záclony a pověsila si místo nich vlastní. Ani mě nepožádala o dovolení.“

„To by ovšem spíš vypadalo na to, že tu chtěla zůstat a že se hodlala vrátit.“

„Pro mě to tak nevypadá. Byla to prostě bezohledná rozmazlená bohatá holka, která myslí jen na sebe.“ Ošklivá slova zůstala viset ve vzduchu. Paní Doncasterová se vkradl do tváře mírně zděšený výraz a změnil její ústa i pohled. Její oči zaletěly k tváři na pianinu téměř zahanbeně. Řekla těm usměvavým dlouhým knírům, nikoli mně: „Omlouvám se. Jsem moc rozčilená. Radši snad abych už mlčela.“ Paní Doncasterová vstala a zamířila ke dveřím. „Zavolám vám Dolly.“

„Snad bych za ní měl raději zajít nahoru. Stejně bych si chtěl byt prohlédnout. Které je to číslo?“

„První patro, číslo sedm.“

Ještě ve dveřích jsem se ohlédl na paní Doncasterovou: „Řekla jste mi o Phoebe opravdu všechno, co víte? Například chlapce žádného neměla?“

„Já jsem ji sotva znala. Mně se s ničím nesvěřovala.“ Ústa jí sklapla, jako by je měla na péro. Paní Doncasterová rozhodně nebyla z těch, k nimž se lidé hrnou, aby jim vylévali srdce.

Vystoupil jsem po vnějším schodišti do prvního patra. Za dveřmi sedmičky zajíkavě ťukal psací stroj. Zaklepal jsem a dívčí hlas mi odpověděl znaveně: „Dále.“

Seděla za psacím stolem u okna, jehož těžké záclony byly zatažené, a svítila si stolní lampou. Drobná holčička, která v obrovském orlonovém svetru a modrých kalhotách vypadala jako králíček. Pohled měla neurčitý, patrně od přemýšlení, a nohy měla obtočené kolem noh židle. Když jsem vešel, seděla tak dál.

„Slečna Langová? Rád bych si s vámi na okamžik promluvil. Nemáte moc práce?“

„Mám strašně moc práce.“ Dolly se chytila za krátkou černou ofinu v líčeném zoufalství a kysele se na mě pousmála. „Ve tři hodiny odpoledne mám odevzdat písemnou práci ze sociologie. Závisí na tom moje pololetní klasifikace, a já se ne a ne, abych tak řekla, soustředit. Víte něco o příčinách zločinnosti mladistvých?“

„Mohl bych o tom napsat celou knihu.“ Dolly se rozzářila. „Vážně? Vy jste sociolog?“

„Jakýsi sociolog pro chudé. Jsem detektiv.“

„No to je úžasné. Takže mi třeba můžete poradit. Je zločinnost mladistvých zaviněna rodiči, nebo dětmi? Já se nedovedu, abych tak řekla, rozhodnout.“

„Prosím vás přestaňte už s tím svým abych tak řekla.“

„Je to hloupé, co? Promiňte. Tak kdo za to může podle vás: rodiče, nebo děti?“

„Když chcete slyšet upřímnou odpověď, tak já nedávám vinu jedněm ani druhým. Vůbec si myslím, že obviňování je jeden z nešvarů, s kterými bychom měli přestat. Když děti obviňují rodiče za to, co se jim stalo, nebo rodiče obviňují děti z toho, co provedly, je to jen část problému; a sám problém to jenom komplikuje. Lidi by se měli napřed pořádně podívat sami na sebe. A obviňování je pravý opak.“

„To je prima,“ řekla Dolly nadšeně. „Jen to ještě dostat do správné terminologie.“ Dolly sešklebila ústa. „Posesívní postoje rodinné skupiny, jak by to znělo?“

„Hnusně. Nenávidím tuhle sociologickou hantýrku. Ale nepřišel jsem se bavit o sociologii, slečno Langová. Pan Wycherly mě požádal, abych vás navštívil.“

Ústa se jí otevřela do O, a pak toto O vyslovila. Obličej jako by jí pod pokožkou zpopelavél. Vypadala najednou o kolik let starší.

„Není divu, že se nemůžu soustředit,“ řekla. „Už dva měsíce mi vrtá hlavou, kam se ta holka poděla. V noci se někdy probudím zpocená jako myš a představuju si, co se jí všechno mohlo stát.“

„A co si představujete, že se jí mohlo stát?“

„Ty nejhorší věci. Věci, co člověka napadnou v noci, když nemůže spát. Jako v té hře od Elliota,“ Dolly se zašklebila. „Musela jsem ji přečíst pro seminář moderní literatury. ‚Každý musí jednou oddělat nějakou holku.‘“ Dolly se na mě podívala, jako kdybych byl sám Sweeny a právě se chystal ji ‚oddělat‘. Rozpletla nohy a přehopkovala přes pokoj jako modrobílý chomáček. Hodila sebou na gauč a zůstala tam sedět bez hnutí, opřená zády o zeď, s bradou na kolenou a dívala se na mě. V očích se jí odrážel svit lampy, takže vypadaly jako nové desetníky. Otočil jsem si židli a seděl jsem zády k lampě. „Máte nějaký důvod si myslet, že ji někdo oddělal?“

„Ne!“ vypískla Dolly. „Já se toho jenom bojím. Paní Doncasterová a všichni ostatní si myslí, že Phoebe zmizela dobrovolně. Já jsem si to zezačátku taky myslela. Ale teď jsem přesvědčená, že se chtěla vrátit. Naprosto přesvědčená.“

„Čím to, že jste si tím tak jistá?“

„Ale mám pro to spoustu důvodů. Předně si s sebou vzala věci tak nejvýš na dva dny.“

„Měla v úmyslu zůstat v San Francisku přes sobotu a neděli?“

„Asi jo. Rozhodně říkala, že se uvidíme v pondělí. V pondělí měla od devíti přednášku a chtěla na ni jít. Říkala mi to.“

„Svěřovala se vám Phoebe se svými záležitostmi, slečno Langová?“

Dolly přikývla na souhlas. Její pohyb byl omezen koleny. Jak se změnil odraz světla, oči jí na okamžik zčernaly‘ a pak se zase stříbrně zaleskly.

„Neznala jsem Phoebe dlouho,“ řekla, „teprve od září, když se sem přistěhovala. Ale moc brzy jsme se skamarádily. Ona měla – totiž má dobrou hlavu a pomáhala mi s některými předměty. Už byla v posledním ročníku“ – Dolly neustále sklouzávala do minulého času – „a já teprve začínám. Mimoto jsme měly některé společné zkušenosti z rodinného života.“

„Jaké zkušenosti?“

„S rodiči. Já vám o těch svých vyprávět nebudu – to je naše věc –, ale Phoebe zažila hrozné rodinné poměry, opravdu hrozné. Její rodiče se hádali a nakonec se rozvedli – někdy loni na jaře. Phoebe ten rozvod těžce nesla. Měla totiž dojem, že teď už nemá žádný domov.“

„Na čí straně byla při tom rozvodu?“

„Na otcově. Matka z něho zřejmě vytáhla spoustu peněz. Ale Phoebe jim to měla za zlé oběma. Říkala, že se chovali jako malé děti.“ Dolly se zarazila. „Zase jsme u těch výčitek – co vy si o tom myslíte, pane…? Obávám se, že jste mi neřekl, jak se jmenujete.“ Řekl jsem jí to tedy. „Mluvila Phoebe často o matce?“

„Skoro nikdy.“

„Pokoušela se paní Wycherlyová někdy navázat s Phoebe styky?“

„Pokud vím, tak ne. Pochybuju.“

„Znala Phoebe nynější matčinu adresu?“

„Jestli ji znala, tak mně o tom nikdy nic neřekla.“

„Myslíte, že je docela vyloučené, že by Phoebe byla u matky?“

„Mně se to nezdá pravděpodobné. Měla na matku opravdu vztek. A plným právem.“

„To vám říkala?“

„Ne přímo.“ Dolly opět zkroutila ústa, jako kdyby hledala přiléhavé slovo. „Jen to tak naznačovala. Vzpomínám si, když jsme si jednou večer povídaly, že mi říkala něco o nějakých anonymních dopisech, které doma dostali. Bylo to asi rok předtím, než se její rodiče rozvedli. Phoebe byla zrovna doma na velikonoce a první dopis otevřela sama. Byly tam hrozné pomluvy na její matku.“

„Jaké konkrétně?“

Dolly řekla vážně: „Že se dopustila cizoložství. Podle toho, jak o tom Phoebe mluvila, měla jsem dojem, že těm dopisům věří. A pak řekla ještě něco, co mi nešlo do hlavy. Že prý je to vlastně všechno její vina a že ty dopisy definitivně rozbily manželství jejích rodičů.“

„Měla jste z toho dojem, že Phoebe ty dopisy psala sama?“

„To sotva. Já nevím, jak to myslela. Snažila jsem se toho z ní dostat víc, ale už s ní nebyla rozumná řeč. Ráno jsem to znovu zkusila, ale Phoebe mi tvrdila, že nic takového nikdy neříkala.“ Dolly se zatvářila znepokojeně. „Proč já vám vlastně všechno tohle povídám?“

„Když mi to nepovíte vy, kdo jiný mi to poví? Kdy se odehrál ten rozhovor?“

„Týden předtím, než odjela. Pamatuju si, že mi tenkrát taky říkala, že se její otec chystá na tu cestu.“

„Jak se na to dívala?“

„Mrzelo ji to. Byla by taky chtěla někam jet, ale ne s ním.“

„Jak to?“

„No prostě toužila někam jet na malé nákladní lodi, třebas do Číny, ale úplně sama. Ale nikam nejela.“

„Jak to víte?“

„Protože vím, že chtěla napřed dokončit poslední ročník. Hrozně jí na tom záleželo, aby už byla hotová a mohla se postavit na vlastní nohy a nemusela od nikoho chtít peníze.“

„Například od otce?“

„Ano. Mimoto, když se někdo chystá na tak dlouhou cestu, nenechá přitom nejlepší šaty doma. Ona měla hromady šatů, italské svetry a boty a kabelky a večerní šaty a pláště, a to tu všechno nechala, i ten svůj norkový kožich, a ten sám stojí hotové jmění.“

„Kam se ten kožich poděl?“

„Dali ho s jejími ostatními věcmi dolů do suterénu. Já jsem tam ty věci nechtěla dávat, ale paní Doncasterová říkala, že to tak bude nejlepší.“ Dolly se nepohodlně zkroutila, takže jí kolena překážela.

„Mně to připadalo hrozně bezcitné, takhle ji prostě vystěhovat. Ale co jsem mohla dělat? Když Phoebe zmizela, nemohla jsem dál platit nájemné za obě. Musela jsem si najít novou spolubydlící. A paní Doncasterové se tenkrát podařilo mě přesvědčit, že Phoebe se jednoduše na všechno vykašlala a odjela s otcem.“

„Proč si to paní Doncasterová myslela?“ Dolly zaváhala. „Patrně přání otcem myšlenky. Ona vlastně nechtěla, aby se Phoebe – ne,“ Dolly se opravila: „takhle jsem to nemyslela.“

„Chtěla jste říct, že paní Doncasterová si nepřála, aby se Phoebe vrátila?“

„Ne. Totiž takhle: rozhodně nepřála Phoebe nic zlého. Ale nijak by ji nemrzelo, kdyby se Phoebe nevrátila. Snažila se sama sebe přesvědčit, že Phoebe odešla nadobro.

Zkrátka pořád si opakovala, že se Phoebe jednoho dne ozve a dá si poslat své věci někam na Nový Zéland nebo do Hongkongu, nebo tak, a že tím to zhasne. Jenže ono to nezhaslo – viďte?“

„Nechápu, proč to paní Doncasterová říkala. To má vaši spolubydlící tak nerada?“

„Nemůže ji ani cítit. Není to nic osobního. Naprosto nechci naznačovat, že s tím snad měla paní Doncasterová něco společného.“

„S čím?“

„S tím, co se mohlo Phoebe stát. Není mrtvá, viďte že ne?“

„Já nevím. Pořád ještě jsme se nedostali na kloub paní Doncasterové.“

„To je docela jednoduché.“ Pro Dolly bylo všechno buďto docela jednoduché, nebo strašně složité. „Já jsem ho do toho nechtěla zatahovat – je to prima kluk – ale Bobby Doncaster byl do Phoebe zamilovaný. Děsně. Chodil kolem ní s vyplazeným jazykem, zatokaný jako tetřev. Paní Doncasterová to nerada viděla.“

„Byla to láska oboustranná?“

„Myslím, že jo. Jenže Phoebe to nedávala tolik znát. Ale přitom…“

Dolly se zarazila a zamrkala zářivýma očima. „No copak?“

„Nic.“

„Ale něco jste přece chtěla říct?“

„Já totiž nemám ráda drby. A opravdu nerada strkám nos do cizích věcí.“

„To já zase naopak. A tohle je vážná věc, Dolly. Vy to víte. Čím víc mi toho o Phoebe řeknete, tím větší bude šance, že ji najdeme. Tak co to bylo?“ Dolly zkroutila nohy, rozpletla je a usadila se na gauči jako krejčí. „Já myslím, že Phoebe přešla na zdejší kolej kvůli Bobbymu. Nikdy to nepřiznala přímo, ale jednou když jsme spolu mluvily, se podřekla. Poznala ho loni v létě někde na severu u moře, a on ji přemluvil, aby se dala zapsat sem.“

„A aby si najala byt u jeho matky?“

„Paní Doncasterová o ničem neví. Ani já to nevím určitě.“ Dolly se na mě úzkostně podívala. „Nesmíte si myslet, že k něčemu došlo. Phoebe není taková. A Bobby taky ne. On se s ní chtěl oženit.“

„Rád bych si s ním promluvil.“

„To nebude nic těžkého. Když jsem se vracela ze školy, slyšela jsem ho dole v suterénu. Dělá si nový vodní kluzák.“

„Kolik je Bobbymu let?“

„Jedenadvacet. Je stejně starý jako Phoebe. Ale ten vám toho moc neřekne. On ji pořádně nezná. Já jediná jsem ji znala dobře, a přitom nemůžu tvrdit, že ji opravdu znám. Phoebe byla – Phoebe je složitá povaha.“

„Jak to myslíte?“

„No, složitá. Nikdy nedala na sobě znát, co si doopravdy myslí. Dovedla se napovrch tvářit docela normálně a žádnou legraci nikdy nezkazila, ale přitom myslela na něco jiného. Neptejte se mě na co, protože to nevím. Snad na rodiče. Snad na někoho jiného.“

„Měla ještě nějaké přítelkyně mimo vás?“

„S nikým nebyla tak důvěrná. Byla tu teprve něco přes sedm neděl. Já jsem se s ní setkala náhodou v ubytovací kanceláři. Obě jsme hledaly spolubydlící, a já jsem potřebovala najít někoho z vyšších ročníků, abych mohla bydlet mimo kolej. A Phoebe se mi hned líbila. Byla trochu praštěná, ale to já jsem taky. Okamžitě jsme se skamarádily.“

„Jakým způsobem byla praštěná?“

„To vám můžu těžko říct. Nejsem odborník na psychologii. Phoebe měla vícero osobností, a jedna z nich byla vyloženě protivná. Někdy mívala hrozně černou náladu a přiznám se, že ani já nejsem zrovna vyrovnaná. Tak jsme se k sobě zkrátka hodily.“

„Mívala deprese?“

„Občas. Někdy byla tak deprimovaná, že sotva lezla. Jindy zas byla samá legrace.“

„A z čeho mívala ty deprese?“

„Ze života,“ pronesla Dolly vážně.

„Nemluvila někdy o sebevraždě?“

„Ale ovšem, mluvily jsme spolu o sebevraždě. Jak a čím a tak. Pamatuju se, jak jsme jednou debatovaly o sebevraždě jako o způsobu sebevyjádření. Já jsem ten typ, co by skočil z mostu, aby to bylo dramatické.“

„A Phoebe?“

„Ta říkala, že by se zastřelila, aby to bylo rychlejší.“

„A měla revolver?“

„Pokud vím, tak neměla. Ale její otec jich měl doma spoustu. Phoebe to hrozně odsuzovala. Ta by se nikdy nezastřelila, ona se totiž střelných zbraní hrozně bála. Vysoce neurotický typ, jako většina slušných lidí.“

Svědkům se nikdy nemá odporovat.

Vstal jsem a otočil jsem židli opět k psacímu stolu. Do stroje byl zasunut do půlky popsaný list papíru, nadepsaný: Dorothy S. Langová, Psychický původ zločinnosti mladistvých. Končil načatou větou:

„Podle řady autorit jsou při vzniku antisociálního jednání sociálně ekonomické prvky, ačkoli jiní zastávají názor, že nedostatek lásky…“ Písmeno „e“ vyskakovalo z řádky. Možná že je to indicie.

kapitola třetí

Dům stál na svahu, takže přístup do suterénu v zadní části domu byl z přízemí. Na dvorku za domem bylo zaparkováno několik aut. Zevnitř se ozývaly zvuky podobné kvílení a skřekům a vycházely z jedné z místností v zadní části suterénu. Zamířil jsem tím směrem mezi bednami a čistícím nářadím a nahlédl jsem do dílny bez oken, osvětlené žárovkou u stropu.

Pod ní hobloval širokoplecí mladík dřevěnou desku upevněnou do svěráku. Nazrzlé krátké vlasy měl poprášeny pilinami. Pod nohama mu šustily hobliny. Stál jsem tam a díval jsem se, jak přejíždí hoblíkem po dřevě. Byl ke mně obrácen zády a svaly se mu rytmicky vlnily pod pruhovaným tričkem.

Nevěděl, že za ním stojím, dokud jsem ho neoslovil: „Bobby?“

Prudce se ke mně otočil. Měl jasně zelené oči. Těžká, nepříliš inteligentní ústa a brada mi připomněly jeho matku. Jinak to byl hezký chlapec. Na horním rtu mu rašil mladý narůžovělý knírek. „Přejete si?“

Řekl jsem mu, kdo jsem a proč jsem tady. Bobby ustoupil ke stěně, na které bylo rozvěšeno různé nářadí, a rozhlédl se po své komůrce, jako bych ho tu byl úmyslně zaskočil. Hoblík se mu v ruce leskl jako zbraň. „Doufám, že si nemyslíte, že s tím mám něco společného?“ Pokusil se svá slova zabalit do úsměvu, ale byl to úsměv strnulý a polekaný. Nedovedl jsem odhadnout, zda je to jeho reakce na detektivy vůbec a na Phoebino zmizení zvlášť, nebo zda je to u něho chronický stav, který jen čeká na příležitost, aby propukl.

„Tak vy doufáte, že si nemyslím, že jste měl něco společného s čímpak?“

„S tím, že se Phoebe nevrátila.“

„Jestli jste s tím měl něco společného, tak teď je pravá chvíle, abyste to řekl.“

Jeho zelené oči potemněly. Zmateně se na mě podíval. Zoufale se snažil změnit zmatek ve hněv. „Ježíšikriste!“ Ale nebyl ještě dost zralý a jeho hněv byl strojený. „Jak jste přišel na nápad, že já jsem něco provedl?“

„Vy jste o tom sám začal.“

Bobby se pokusil dosáhnout na knírek dolními zuby. To měl po matce; zdálo se, že se dosud nerozhodl, po kom bude – po mámě, nebo po tátovi.

„Nebudeme se tu chytat za slovo, Bobby. Vy jste Phoebe dobře znal. Je proto přirozené, že se vás chci na všelicos zeptat.“

„S kým jste už mluvil?“

„Na tom nezáleží. Znal jste ji dobře, viďte?“

Bobby si všiml, že stále ještě třímá hoblík v ruce, a položil ho na ponk. Aniž se mi podíval do očí, řekl:

„Byl jsem do ní blázen. Je to snad zločin?“

„Jak známo, někdy to k zločinu vede.“

Bobby pomalu zvedl hlavu. „Dejte mi pokoj. Už jsem si dost užil za ty poslední dva měsíce, co tady sedím a čekám, až se ozve.“

„Nemusel jste jen sedět a čekat.“

„Jak to myslíte?“ Rozpřáhl ruce, všiml si, že je má špinavé, a otřel si je o umouněné tričko. „Jak to myslíte?“

„Mohl jste se obrátit na úřady.“

„Chtěl jsem to udělat.“ Nyní také Bobbyho ústa sklapla jako past na myši.

„Ale maminka vám to nedovolila.“

„To jsem neřekl.“

„Říkám to já.“

„Kdopak vám nakukal tyhle drby? S kým jste to mluvil?“

„S vaší maminkou a některými nájemnicemi.“

„Jakým právem jste obtěžoval matku? Jednala podle svého nejlepšího svědomí. Myslela si, že Phoebe odjela na cesty s otcem. Oba jsme si to mysleli,“ dodal ještě. „Pořád jsme čekali, že Phoebe napíše. My za to nemůžeme, že nenapsala. Člověk by čekal, že pošle aspoň pohlednici, aby nám řekla, co máme dělat s jejími věcmi.“

„Proč myslíte, že to neudělala?“

„Na mou duši, nemám ponětí. To je pro mě záhada.“ Bobby byl trapně v defenzívě. Možná, že měl jen příliš velký strach, než aby byl schopen rozumně odpovídat. Uvědomil jsem si, že jsem s ním nejednal právě taktně, a změnil jsem směr otázek.

„Zajímá mě, co tu všechno nechala. Můžete mi říct, kde jsou její věci?“

„Tady ve skladišti. Ukážu vám, kde.“ Bobby byl zřejmě rád, že má možnost pohybu. Zavedl mě kolem velkého plynového kotle, pod jehož potrubím se musel shýbat, a odemkl dveře v rohu suterénu. Oknem vysoko v betonové zdi proudily šikmo prašným vzduchem sluneční paprsky. Bobby rozsvítil stropní lampu. Vedle velkého lodního kufru bylo naskládáno několik ručních zavazadel a krabic na klobouky. Lodní kufr byl polepen americkými i zahraničními hotelovými nálepkami. Bobby Doncaster měl klíče od lodního kufru na svém kroužku. Odemkl kufr a otevřel ho. Zevnitř to zavanulo levandulí a dívčí vůní. Kufr obsahoval spousty šatstva, sukní, svetrů, blůz a drahý norkový kožich. Bobby mě téměř žárlivě pozoroval, jak kožich ohmatávám. „Ta ostatní zavazadla jsou taky její?“

„Ano.“

„Co je v nich?“

„Všechno možné. Šatstvo, boty a klobouky a knihy a bižuterie a všelijaké pitomosti. Kosmetika a tak.“

„Jak víte, co v nich je?“

„Sám jsem je balil. Pořád sem čekal zprávu od Phoebe, kam jí mám ty věci poslat.“

„Proč jste jí je neposlal domů do Meadow Farms?“

„Nějak se mi nechtělo. Připadalo mi to příliš definitivní. Ostatně mi říkala, že její otec zavřel – totiž že hodlá zavřít dům v Meadow Farms. Myslel jsem si, že její věci budou ve větším bezpečí tady. Měl jsem je celou dobu pod zámkem.“

„Nechala tady toho spoustu,“ řekl jsem. „Co si vzala s sebou?“

„Myslím že jen víkendový kufřík.“

„A to myslíte, že odjela na dvouměsíční cestu jenom s víkendovým kufříkem?“

„Já jsem nevěděl, co si mám myslet. Jestli si vy myslíte, že vím, kde je, tak jste na omylu. Na hrozném omylu.“ Pak dodal již mírněji: „Já jen doufám, že ji najdete.“

„Vy byste mi v tom mohl pomoci.“

To ho polekalo; byl to lekavý mladík. „Jak?“

„Kdybyste mi řekl všechno, co o ní víte. Nejdřív bych si ale měl ty kufry prohlídnout.“

V rychlosti jsem je prohledal a nenašel jsem nic, co by mi připadalo nějak významné. Žádné dopisy, žádné fotografie, žádný deník, žádný adresář. Napadlo mě, že už je možná vybral Bobby. „Je to všechno?“

„Myslím, že je. Spakoval jsem všechno, co jsem po ní našel. Dolly Langová mi pomáhala. Ona – ona byla Phoebina spolubydlící.“

„Nenechal jste si z toho nic, třeba na památku?“

„Ne, já si na tyhle hlouposti nepotrpím,“ řekl Bobby rozpačitě.

„Máte její fotografii?“

„Lituji, nemám. My jsme si fotky nedávali.“

„Říkal jste o nějakých knihách. Kde jsou?“ Bobby vytáhl zpoza lodního kufru těžkou krabici. Uvnitř byly většinou učebnice a příručky: francouzská gramatika a otřepaný, silně použitý Laroussův slovník, antologie anglických romantiků, úplný Shakespeare, několik románů, včetně anglického překladu Dostojevského a řada hodnotných paperbacků o psychologii a existencionalismu. Podpis Phoebe Wycherlyové byl vepsán do knih drobným výrazným písmem, jaké se obvykle spojuje s intelgencí a senzitivitou.

„Jaká vlastně je Phoebe, Bobby?“

„Phoebe je báječná.“ Jako kdybych o tom pochyboval. „Popište mi ji.“

„Pokusím se. Je na děvče dost vysoká, asi pět stop a sedm palců, ale štíhlá. Šaty si kupuje dvanáctky. Má hezkou postavu a krásné vlasy, středně dlouhé.“

„Jaké barvy?“

„Světle hnědé, skoro blond. Někomu by se třeba nelíbila, ale mně jo. Byla dokonce krásná, když jí bylo dobře – myslím, když byla spokojená. Má takové hluboké tmavé oči. Tmavě modré. A báječně se dovede usmívat.“ ,

„Zřejmě nebyla vždycky spokojená.“

„Ne. Měla starosti.“

„Mluvila o nich někdy?“

„Ani ne. Já jsem věděl, že je má. Jak už asi víte, její rodiče se rozvedli. A ona o tom nerada mluvila.“

„Nikdy se vám nezmínila o nějakých anonymních dopisech, které doma dostali loni na jaře?“

„Dopisy?“

„Pomlouvačné dopisy na její matku.“ Bobby zavrtěl hlavou. „Mně o nich nikdy nic neřekla. Vlastně o své matce nikdy nemluvila. To téma bylo tabu.“

„Měla takových tabu víc?“

„Pár jich bylo. Nikdy nemluvila o minulosti nebo o sobě. Měla ošklivé dětství. Její rodiče se kvůli ní věčně hádali a to na ní zanechalo stopy.“

„Jakým způsobem?“

„No předně si nebyla jistá, jestli by měla mít děti. Nevěřila si, že by z ní byla dobrá matka.“

„Vy jste spolu mluvili o dětech?“

„Samozřejmě. Chtěli jsme se vzít.“

„Kdy?“

Bobby zaváhal a zahleděl se na žárovku u stropu. Světlo jako by ho hypnotizovalo.

„Letos, až dokončíme školu. Já jsem chtěl ještě dělat nástavbu. Bylo by nám to ohromně vyšlo.“ Bobby odtrhl oči od hypnotické žárovky. „Teď nevím, co budu dělat.“

„O tomhle vaše maminka kupodivu nic neříkala. Věděla o tom, že se chcete ženit?“

„Měla by to vědět. Dost jsme se o tom nadiskutovali. Ona tvrdila, že jsem na ženění moc mladý. A Phoebe matka nerozuměla a neměla ji ráda.“

„Proč?“

Bobbyho ústa se zkřivila nehezkým úsměvem. „Matka by asi takhle soudila o každé dívce, o kterou bych se zajímal. A odjakživa nemá ráda lidi, co mají moc peněz.“

„Kdežto vám to nevadí.“

„Já na tohle prostě nekoukám. O sebe se nebojím, studuju s vyznamenáním. Aspoň až do minulého semestru, a mám ještě pár týdnů, abych to v tomhle dohonil.“

„Co se stalo v tomhle semestru?“

„Však vy to víte.“ Bobby se podíval na Phoebiny opuštěné věci, zelené oči přimhouřené, spodní ret vysunutý dopředu. Strnule zavrtěl hlavou. „Pojďme odtud.“

„Tady se nám mluví stejně dobře jako kdekoli jinde.“

„Já už nechci dál mluvit. Už začínám mít vašich narážek dost. Pořád mi předhazujete, že lžu.“

„Já spíš myslím, že přede mnou něco tajíte, Bobby – že zamlčujete nějaká fakta. Já je chci znát všechna.“

„Přece tady nebudeme takhle stát do večera.‘’ „Tak si sedněte.“

Bobby se nepohnul. „Co ještě chcete vědět“ Vybral jsem si zcela neutrální téma. „Jak se Phoebe učila?“

„Docela dobře. Ve čtvrtletí měla většinou dvojky. Udělala si zkoušku z francouzštiny – měla talent na řeči. Říkala mi, že jí to jde daleko líp než loni na Stanfordu – že nemá tolik citových problémů.“

„Jaké měla citové problémy?“ V duchu jsem se tázal, jaké má asi Bobby.

Rozpačitě potřásl svalnatými rameny. „Já nejsem psychiatr. Jeden den byla samá legrace, druhý den byla úplně na dně. Podle mne se měla dát vyšetřit od psychiatra. Ale říkala mi, že už to zkusila.“

„Kdy?“

„Loni na jaře v Palo Alto. Ale tenkrát to nebrala moc vážně. Byla tam jen párkrát.“

„Jak se ten doktor jmenoval?“

„Nemám ponětí. Možná že by to věděla její teta paní Trevorová. Bydlí nedaleko Palo Alto.“

„Vy Trevorovy znáte?“

„Ne.“

„A ostatní její příbuzné?“

„Ne.“

„Jak dlouho jste znal Phoebe?“

Bobby se zamyslel. „Teprve od té doby, co sem v září přijela. Celkem asi dva měsíce. Ani ne.“

„A po necelých dvou měsících jste si ji chtěl brát?“

„Já jsem se rozhodl, hned jak jsem ji poznal. Klaplo nám to hned napoprvé.“

„A kdy to bylo?“

„V září. To si tu najala byt. Maloval jsem tam kuchyňský kout.“

„Já jsem slyšel, že už jste se setkali předtím.“

„To jste slyšel špatně.“

„Neseznámil jste se s ní loni v létě u moře a nepřemluvil jste ji, aby přešla na vaši kolej?“

Bobby se zahloubal tak důkladně, že mu obličej znehybněl a oči ztratily výraz. Na okamžik mě napadlo, že případ se vyřeší snadno a rychle a že to nebude nic pěkného: Phoebe je mrtvá, zabil ji ten chlapec, a každou chvíli se mi k tomu přizná.

„Jo,“ řekl neochotně. „Bylo to tak.“

„Proč jste mí to chtěl zatajit?“

„Nechtěl jsem, aby se to dověděla matka.“

„Já nejsem vaše matka.“

„Ale mluvil jste s ní. A jistě s ní budete mluvit zas.“

„Proč vám na tom tak záleží, aby se to nedověděla?“

„Vlastně mi na tom ani tolik nezáleží. Prostě jsem jí to ještě neřekl. Nebyla by dovolila, aby si u nás Phoebe najala byt. Matka je nedůvěřivá osoba.“

„Já taky. Měl jste s Phoebe něco?“

„Ne, neměl. A i kdyby, vám do toho nic není. Jsme oba dospělí.“

„Po právní stránce jste. Tak měli jste spolu něco?“

„Už jsem vám řekl, že ne. Člověk si nehraje s holkou, kterou si chce vzít. Já aspoň ne.“

Skoro jsem mu to věřil.

„Kde jste se s ní seznámil?“

„Na jedné pláži severně od Carmelu. Medicine Stone se to tam jmenuje. Strávil jsem tam týden v srpnu. Je tam dobrá voda pro vodní kluzáky – zdaleka nejlepší na zdejším pobřeží. Phoebe tam byla s Trevorovými a já jsem ji potkal na pláži.“

„Zkrátka, tam jste ji sbalil.“

„Teď překrucujete, co jsem řekl. Phoebe chtěla zkusit vodní kluzák a já jsem ji to učil. Říkala, že chce přejít na jinou školu, a já jsem jí poradil tu zdejší. Už na to stejně pomýšlela.“

„A tak jste jí hned taky obstaral byt.“

„Phoebe mě požádala, abych jí byt našel,“ řekl Bobby a začervenal se.

„Takže jste to ty dva měsíce měli náramně pohodlné.“ Bobby sevřel pěsti; svaly na pažích mu vystouply, jako vyřezané z tmavého dřeva. Už jsem myslel, že mě udeří, a dokonce jsem si to skoro přál. Dal by mi tak příležitost, abych z něho vytloukl pravdu, kterou mi stále zatajuje. Ale Bobby se pevně ovládal. „Jen si dělejte ty své narážky, když vás to baví. Prožili jsme krásné dva měsíce. A po nich přišly ty nejhorší měsíce v celém mém životě.“

„Kdy jste ji viděl naposledy?“

Tu otázku Bobby zřejmě čekal. „Časně ráno druhého listopadu – to byl pátek. Jela do San Franciska vyprovodit otce. Požádala mě, abych jí překontroloval benzín a pneumatiky, a to jsem taky udělal. Protože můj vůz mě zlobil, svezla mě po cestě ke škole. Tam jsem ji viděl naposledy.“ Bobby to řekl bez nejmenší stopy vzrušení.

„Jaký měla vůz?“

„Zelený dvoudvířkový volkswagen, ročník 57.“

„Poznávací značka?“

„To nevím, ale řekli by vám to v prodejně, kde ho koupila.

Pomáhal jsem jí ho vybírat.“

„Jak dlouho předtím, než zmizela?“

„Tak něco přes měsíc. Přišla na to, že tady vůz potřebuje.

Autobusy jezdí dost nespolehlivě.“

„Byla v dobré náladě, když odjížděla?“

„Myslím, že byla. U Phoebe se to těžko poznalo. Už jsem vám říkal, že byla náladová.“

„Říkala vám, jaké má plány přes víkend?“

„Ne, neříkala.“

„Nebo kdy se vrátí?“

„To taky ne.“

„Proč ne?“

„Asi jsem se jí na to neptal. Považoval jsem za samozřejmé, že se vrátí do neděle večer, nebo nejpozději do pondělka ráno.“

„Nezmínila se, že chce navštívit ještě někoho jiného než otce?“

„Ne.“

„A vy jste se jí neptal, co bude dělat přes sobotu a neděli?“

„Ne.“

„Kam myslíte, že šla, když se rozloučila na lodi s otcem?“

„Nemám nejmenší ponětí.“ Ale ponětí zřejmě měl. Slabě probleskovalo v hloubi jeho zelených očí jako ryba ve vodě příliš hluboké, než aby ji bylo možno přesně určit. Bobby náhle zezelenal. Sklopil hlavu. Vypadalo to, jako kdyby se mu barva očí roztekla po celém obličeji.

„Nejel jste náhodou do San Franciska s ní?“. Bobby zavrtěl sklopenou hlavou.

„Kde jste strávil víkend, Bobby?“

Bobby se podíval na ruce, jako kdyby ho fascinovaly.

„Nikde.“

„Nikde?“

„Totiž tady, doma.“

Paní Doncasterová pronesla za mými zády: „Bobby byl doma u matky, jak se na syna sluší a patří. V pátek dostal chřipku, tak jsem ho v sobotu a v neděli držela v posteli.“ Posunul jsem se podél zdi a podíval jsem se z matky na syna. Matka se tvářila odhodlaně. Také z očí jí plálo odhodlání. Bobby skoro neznatelně přisvědčil hlavou. V ten okamžik to byl vyloženě maminčin synáček.

„Je to pravda, Bobby?“

„Jo. Je.“

„To chcete říct, že já lžu?“ osopila se na mě matka. „Jestli to chcete opravdu tvrdit, tak to řekněte rovnou, abych vás mohla žalovat. My jsme tady počestná rodina. Nemusíme si nechat líbit žádné sprosťáctví od lidí vašeho druhu.“

„Nedostal jste se už někdy do nějakého maléru, Bobby?“ Bobby se podíval na matku, co má říct. Zato matka věděla až moc dobře, co chce říct.

„Můj syn je spořádaný mladík. Žádné maléry nikdy neměl, a nezačne je mít ani teď. Vy ho do ničeho nebudete zatahovat jenom proto, že měl smůlu a párkrát šel na rande s nějakou holkou. Jděte si zkoušet ty svoje narážky někam jinam. A jestli pošpiníte naše dobré jméno, varuji vás, odskáčete si to před soudem.“

Vrhla se k Bobbymu v jakési vlastnické zuřivosti a objala ho kolem pasu. Když jsem odcházel, stáli tam a dívali se na sebe.

Venku se zvedl vítr s pevniny. Rozčeřené moře dole pod pobřežní hrází tříštilo sluneční paprsky.

kapitola čtvrtá

Vrátil jsem se do koleje pro Homera Wycherlyho. Byl rozezlen a zklamán. Většina členů profesorského sboru byla na obědě; jediná osoba, kterou se mu podařilo zastihnout a která znala Phoebe alespoň podle jména, byla úřednice na děkanství. Nevěděla, proč Phoebe ze školy odešla, a nijak zvlášť ji to nezajímalo. Studenti takhle odpadají po celý rok.

Wycherly měl schůzku s děkanem až na pozdější dobu. Požádal mě, abych ho zavezl do hotelu Boulder Beach Inn, a když jsme tam dojeli, pozval mě na oběd. Nejedl jsem nic od snídaně ve tři hodiny ráno, a tak jsem pozvání ochotně přijal.

Boulder Beach Inn byl starý přímořský hotel ve španělském slohu, položený v rozsáhlém parku na mořském břehu. Pavilón, ve kterém se Wycherly ubytoval, byl vybaven podobně jako jeho život: těžkopádně, nákladně a pohodlně. Číšník, který si přišel pro objednávku, mluvil s švýcarsko-německým přízvukem; jídelní lístek byl napsán restaurační francouzštinou.

„Ještě jste mi neřekl, co jste zjistil,“ řekl Wycherly, když číšník odešel. „Jestli jste vůbec něco zjistil.“ Řekl jsem mu zhruba, co jsem se dověděl, přičemž jsem zamlčel pochybnosti, které jsem choval ohledně Bobbyho Doncastera. Nemělo smysl poštvat na něho rozzuřeného otce. Záleželo mi na tom, aby Bobby zůstal tam, kde je. „Zdá se,“ řekl jsem, „že se vaše dcera hodlala ze San Franciska vrátit. Něco se muselo stát, že svůj úmysl změnila.“

Seděli jsme v širokém arkýři naproti sobě. Wycherly se ke mně naklonil, uchopil mě za koleno a vší váhou se o ně opřel. Měl tlusté ruce, na hřbetě porostlé vyrudlými chloupky, zježenými jako strniště. Jeho předkloněný trup působil dojmem těžké slepé síly, která se jaksi neshodovala s úzkostným výrazem na jeho tváři.

„Vy se obáváte, že ji někdo zabil, viďte? Řekněte mi to upřímně.“

„Nic není vyloučeno. Phoebe byla naposled viděna v San Francisku ve čtvrti, kde se vraždí pro pouhé jízdné na tramvaj. Měla u sebe spoustu peněz. Myslím, že byste se měl co nejdřív obrátit na tamní policii.“

„To nemůžu. Já bych prostě nesnesl, kdyby se to dostalo na veřejnost. Vy nevíte, jak nás v novinách vláčeli loni na jaře, když se Kateřina se mnou rozváděla. Mimoto se mi nechce věřit, že Phoebe někdo zabil.“ Wycherly odtáhl ruku z mého kolena a položil si ji na prsa. „Cítím to tady, že moje dcera žije. Nevím, kde je ani co dělá, ale vím určitě, že je živá.“

„Není to vyloučené. Ale lepší je myslet a jednat, jako kdyby živá nebyla.“

„Vy na mně chcete, abych se vzdal naděje?“

„To jsem neřekl, pane Wycherly. Začínám teprve na případu pracovat. Jestli si přejete, abych napříště ve všem jednal podle vlastního uvážení, nemám nic proti tomu.“

„To si právě přeju. Přesně tak.“

Číšník zaklepal na dveře. Přivezl naložený vozík a prostřel stůl. Wycherly se pustil do jídla, jako kdyby týden nejedl. Až se přitom zapotil.

Žvýkal jsem biftek a díval se z okna. Park kolem hotelu, zelený jako oáza, svažoval se k pobřežní hrázi a moře bylo tak vysoko, až se zdálo, že se přes ni každou chvíli přeleje. Pár černě oděných potápěčů, kteří se odvážili do lednového moře, kopalo do vzduchu ploutvemi jako pářící se tuleni. Dál od břehu se zaklánělo ve větru několik plachetnic.

Snažil jsem se představit si Wycherlyho plavbu k tichomořským ostrovům tam kdesi za křivkou obzoru. Jižní Pacifik, jak jsem si ho pamatoval já, páchl střelným prachem a plamenomety; a Wycherly byl člověk, o němž si lze těžko cokoli představit. Bez zábran breptal o svých citech, ale vlastní jádro jeho já zůstávalo skryto – stejně jako jeho dcera tam kdesi za zakřiveným obzorem zločinu. „Vyplynulo ještě něco,“ řekl jsem, „a to z rozhovoru s Phoebinou spolubydlící Dolly Langovou. Phoebe jí říkala o nějakých anonymních dopisech, které vám došly loni na jaře. Podle Dolly tím byla Phoebe značně rozrušená.“ Wycherly se na mě úkosem podíval přes stůl. „Co o tom Dolly říkala?“

„To vám nemohu přesně reprodukovat. Mluvila hrozně rychle, a já jsem si nedělal poznámky. Vyrozuměl jsem, že ty dopisy pomlouvaly vaši ženu.“

„Ano, obsahovaly velmi ošklivé narážky.“

„Byly to výhrůžné dopisy?“

„Řekl bych, že byly, ačkoli nepřímo.“

„Vyhrožovaly paní Wycherlyové?“

„Vyhrožovaly nám všem. Byly adresovány celé rodině – a tak se stalo, že Phoebe první z nich otevřela.“

„Kolik jich bylo celkem?“

„Jenom dva. Přišly den po sobě.“

„Proč jste mi o nich nic neřekl?“

„Nemyslel jsem, že by nějak mohly souviset s dnešní situací.“ Nicméně pouhá vzpomínka na ty dopisy orosila Wycherlyho čelo dalšími krůpějemi potu. Otřel si ho do ubrousku. „Nevěděl jsem, že to Phoebe nějak zvlášť rozčililo.“

„Rozčililo ji to. Dolly říká, že se za to Phoebe cítila nějak odpovědná.“

„Jak to?“

„To byste mi měl říct vy.“

„Nemám tušení, co tím myslela. Je pravda, že ji ten první dopis dost rozrušil. To byla doma na velikonoční prázdniny a ten den ráno sama náhodou vybírala poštu. Dopis byl adresován rodině Wycherlyově, tak ho Phoebe přirozeně otevřela. Pak mi ho přinesla ukázat. Snažil jsem se dopis před Kateřinou utajit, ale moje sestra Helena dopis četla a zmínila se o něm při snídani –“ Přerušil jsem jeho stísněné vysvětlování. „Co přesně stálo v těch dopisech?“

„Oba říkaly přibližně totéž. Já s tím tady nehodlám kazit vzduch.“

„Obviňovaly vaši ženu z poměru s někým jiným?“ Wycherly uchopil nůž a vidličku a zašermoval jimi nad prázdným talířem. „Ano.“

„Bral jste ta obvinění vážně?“

„Nevěděl jsem, co si mám myslet. Ty dopisy zněly trochu nepříčetně. Považoval jsem je za výplod chorého mozku. Ale nemohl jsem je brát na lehkou váhu.“

„Proč?“

„Byly svým způsobem poslední kapkou pro naše manželství. Kateřina mi vyčítala, že v té věci nic nepodnikám. Pořád mi předhazovala, že nejsem dost energický a že to dělám špatně, ačkoliv jsem podnikal, co jsem mohl, abych zjistil pisatele a umlčel ho. Dokonce jsem si najal –“ Wycherly sevřel rty.

„Detektiva?“

„Ano,“ přiznal neochotně. „Muže jménem William Mackey ze San Franciska.“

„Toho znám. K čemu dospěl?“

„K ničemu. Šerif Hooper byl přesvědčený, že dopisy psal nespokojený zaměstnanec nebo někdo, kdo u nás dříve pracoval. To ovšem nebylo moc platné. My zaměstnáváme spoustu lidí z celého údolí i z celého státu, a fluktuace je v našem oboru značná.“

„Šlo o pokus vyděračství?“

„Ne. Nebyla tam žádná zmínka o penězích. Mně to připadalo jako potřeba někomu ublížit.“

„Zmiňovaly se ty dopisy nějak zvlášť o Phoebe?“

„Myslím, že ne. Ne, nezmiňovaly se o ní. Phoebe by se o nich nebyla nikdy dověděla, kdyby nebyla náhodou sama vybírala schránku na dopisy. Určitě ty anonymy neměly nic společného s jejím zmizením.“

„To není tak jisté. Byly dopisy podány v místě?“

„Ano. Měly razítko Meadow Farms. To bylo na nich právě to nejděsivější. Znamenalo to, že je psal někdo, koho jsme znali – třeba někdo, s kým jsme se denně stýkali. Měly takový zvláštní tón osobní nenávisti, a proto si šerif Hooper myslel, že je psal nějaký bývalý zaměstnanec.“

„Máte nějakou představu, kdo to mohl být?“

„Ani nejmenší.“

„Máte nějaké nepřátele?“

„Pokud vím, tak žádné nepřátele nemám.“

Wycherly mě obdařil svým nešťastným úsměvem, který se tolik snažil být milý, ale nebyl. Zanechal jsem naděje, že bych u něho našel kousek smyslu pro realitu. Byl to člověk slabý a smutný, člověk jakoby uzavřený v pouzdře, které se snaží upevňovat sebemenším klůckem sebevědomí, který se mu naskytne.

„Kdo všechno byl v těch dopisech jmenován?“

Wycherlyho prsty na ubruse se pomalu pohnuly jako mořská hvězdice vyvržená na břeh. „Nikoho nejmenovaly. Stejně to byl nejspíš všechno výmysl. My jsme se sice s Kateřinou občas nepohodli, ale…“.

Wycherly nechal větu vyznít do ztracena, jako by sám nevěřil tomu, co říká.

„Jak byly dopisy podepsány?“

„.Přítel rodiny‘ s otazníkem před tím.“

„To je španělský způsob interpunkce.“

„Na to moje sestra Helena taky upozornila.“

„Byly psány rukou?“

„Ne, na stroji, včetně podpisu. Pan Mackey říkal, že by se ten stroj dal vystopovat, kdybych byl ochoten na to vynaložit spoustu času a peněz. Ale další dopisy už nepřišly, a mně se nechtělo ho nechat dál se šťárat v našich soukromých věcech, tak jsem ho od případu odvolal.“

„Já bych ty dopisy hrozně rád viděl. Máte je?“

„Mackey mi je vrátil a já jsem je zničil. Jistě chápete proč.“

Už mi to chtěl začít vykládat, ale já jsem netoužil po tom, abych chápal jeho city. To bych mohl taky skončit jako Wycherlyho chůva, místo abych plnil úkol, kterým mě pověřil. Vstal jsem.

„Kam jdete?“

„Jedu do San Franciska. Přirozeně.“

„A co chcete dělat v San Francisku?“

„Na to přijdu, až tam budu.“ Podíval jsem se na hodinky: byly skoro dvě. „Mohl bych se tam dostat před večerem. A ještě něco, pane Wycherly. Ve světle toho, co jste mi řekl o těch dopisech, byste snad byl teď ochoten mi dát adresu své paní?“

„Neznám ji,“ odsekl mi. „A rozhodně si nepřeju, abyste ji pod jakoukoli záminkou vyhledal. Na to mi dejte slovo.“ Dal jsem mu slovo s vnitřní výhradou. Ve dveřích jsem se srazil s číšníkem, který přinášel podnos s cukrovím. Wycherly se zahleděl na podnos chtivýma melancholickýma očima.

Než jsem se vydal dál k severu, zastavil jsem se v prodejně ojetých vozů a zjistil si poznávací značku Phoebina volkswagenu.

kapitola pátá

Loď se tyčila jako křídový útes nad přístavním molem. Rackové kroužili kolem ní v pozdním odpoledním slunci. Nikdo mě nezastavil, když jsem vystoupil po naloďovacím můstku. Hlavní paluba byla prakticky prázdná. Muž v bílé kombinéze čistil dno vypuštěného bazénu kartáčovým vysavačem na dlouhém držadle. Většina lodních důstojníků je prý na pevnině, sdělil mi do jekotu přístroje. Možná že hospodář je na palubě. Ukázal mi, kde má kancelář.

Hospodář sídlil v malé podpalubní komůrce s umělým osvětlením. Byl to holohlavý člověk s tváří jako měsíček, v bílé košili a služebních kalhotách. Velice dobře se pamatoval na pana Wycherlyho. Pan Wycherly měl na právě skončené plavbě jednu z nejlepších kabin. Řekl jsem hospodáři, že pana Wycherlyho zastupuji.

„V jaké funkci?“

„Jako soukromý detektiv.“

Hospodář mi věnoval sebevědomý pohled. „Jsem si jist, že pan Wycherly byl s naším pohostinstvím spokojen. Když nás včera opouštěl, potřásl mi rukou a poděkoval mi.“

„Nejde o žádnou stížnost na lodní společnost,“ řekl jsem. „Jde o dceru pana Wycherlyho, slečnu Phoebe. Přišla se s ním rozloučit na loď v den odjezdu a od té doby ji nikdo neviděl.“

Hospodář si položil ruku na holou lebku, jako bych ho ofoukl studeným vzduchem. „Doufám, že nechcete tvrdit, že jela načerno nebo tak? Nebo že jsme za to nějak odpovědni?“

„To se rozhodně nezdá pravděpodobné. Snažím se přijít jí na stopu a logicky musím začít odtud. Potřebuji vaši pomoc.“

„Samozřejmě, rádi vám pomůžeme, pokud je to v našich silách.“ Hospodář vstal, podal mi ruku a dodal už důvěrněji: „Mám taky dceru. Jmenuju se Clement.“

„Archer.“ Vytáhl jsem zápisník. „Který den jste vlastně vyjeli?“

„Druhého listopadu. Totiž druhého listopadu jsme měli odjet podle původního plánu. Ale měli jsme malou technickou poruchu, takže jsme ve skutečnosti vyjeli až brzo ráno na druhý den. Ale pan Wycherly nastoupil na loď druhého listopadu odpoledne. Jak jste říkal, byla s ním i jeho dcera.“

„Víte to určitě?“

„Pamatuji se na to velmi dobře,“ řekl Clement. „Mám pro to dobrý důvod.“

„Jaký?“

„No, ono totiž došlo v kabině pana Wycherlyho k jisté výtržnosti. Nějaká ženská – zřejmě Wycherlyho rozvedená paní – ztropila hrozný skandál před ostatními cestujícími. Lodní steward ji nedokázal uklidnit a proto poslal pro mě. Obávám se, že ani já jsem toho s ní moc nepořídil. Byla to taková mohutná blond fúrie, však si to dovedete představit. Odbarvená,“ dodal zlomyslně. „A měla značně přebráno. Nakonec jsem musel zavolat velitele lodní policie, aby ji z lodi vykázal. Jaké ta ženská vedla řeči!“ Hospodář spráskl ruce.

„Co říkala?“

„Obávám se, že si přesná slova nepamatuju. Beztak bych je ani nemohl opakovat. Dovedete si představit, jak mi bylo. My si zakládáme na tom, že naše odjezdy jsou veselé a příjemné, a ona nám tady začala uprostřed té naší malé slavnosti sprostě hulákat. Dokonce si zula botu a mlátila kramflekem do dveří kabiny pana Wycherlyho. Ještě teď jsou otlučené.“

„Ale něco z toho, co říkala, si přece pamatujete?“

„Samozřejmě, chtěla dovnitř. Tvrdila, že ji všichni zradili, že se na ni vykašlali a nechali ji v bryndě. Vyhrožovala, že se jim za to pomstí.“

„Komu všemu to vyhrožovala?“

„Všem, co byli v kabině. Panu Wycherlymu a jeho dceři a nějakým dvěma dalším příbuzným, kteří se přišli taky rozloučit. Řekla, že je všechny zničí, když ji nepustí dovnitř.“

„Kdo byli ti příbuzní?“

„To opravdu nevím. Kolem se začali shlukovat lidi. Když jsem se snažil té osobě domluvit, dokonce se po mně rozehnala tím kramflekem. Koukala na mě jako bazilišek, a to nepřeháním. Chtě nechtě jsem musel nakonec zavolat lodní policii. A tak se nám s pomocí slečny Wycherlyové podařilo tu paní dostat z lodi.“

„Odešla Phoebe z lodi zároveň s matkou?“

„Myslím, že ano. Jakmile jsme jakž takž zvládli situaci, vyšla slečna Wycherlyová z kabiny a dala se s matkou do řeči. Zřejmě to udělala šikovně, protože sestoupily po můstku společně, zavěšené do sebe.“

„Vrátila se pak ještě Phoebe na loď?“

„To už jsem si nevšiml. V den odjezdu toho mívám vždycky moc. Snad by vám to řekl pan McEachern, to je náš šéf lodní policie, a ten na rozdíl ode mne nespustil tu společnost z očí.“

„Je pan McEachern přítomen?“

„Měl by být. Má službu.“ Clement zvedl domácí telefon.

Pana McEacherna jsem našel na horní palubě. Opíral se o zábradlí, kostnatý prkenný chlapík v uniformě námořního důstojníka. Měl ve svém chování něco z námořníka a něco z hotelového detektiva.

„To se ví, že se na ni pamatuju,“ řekl. „Ta paní byla hezky pod párou, to vám teda povím. Nechci říct, že byla úplně namol. Patrně by ještě trefila jít rovně po čáře a fyzicky se ovládat. Ale vypadala taková rozsvícená, jako když někdo od rána pije nebo flámuje už třetí den po sobě. To lidi pak často mluvěj z cesty.“

„Ona taky?“

McEachern plivl do mastné vody čtyřicet stop pod sebou. „No, mluvila dost z cesty. Mně vynadala všeho možného na světě. Ta paní měla senzační zásobu slov, jen co je pravda.“

„Vyhrožovala někomu fyzickým násilím?“

„Myslíte panu Wycherlymu?“

„Jemu nebo jeho dceři.“

„Pokud jsem byl u toho, tak ne. Hospodář říkal, že Wycherlymu vyhrožovala, než jsem přišel. Prý vykřikovala, že dá vymiškovat všechny mužské, kolik jich tam bylo. Člověk nikdy neví, jestli tyhle věci má brát vážně – já se při své práci setkávám se spoustou hysterických opilců, mužských i ženských. Ale tahle se značně uklidnila, když ta slečinka vyšla z kabiny a promluvila na ni.“

„Co jí Phoebe říkala?“

„Říkala, že ji to hrozně mrzí. Pak obě řekly, že je to hrozně mrzí.“ McEachern se zašklebil a od očí se mu rozběhly vrásky. „Neříkaly, co je tak mrzí.“

„Ale jaksi se udobřily, ne?“

„To jo. Odešly společně. Já jsem šel za nimi, čistě pro jistotu. Dole na tu slečinku čekalo taxi. Pomohl jsem jim oběma dovnitř –“

„Oběma?“

„Jo, odfrčely, jako by se nic nestalo. Takže možná,“ dodal McEachern optimisticky, „možná, že ten rodinný malér nebyl nakonec tak tragický. Já sám bych byl dost nerad, kdyby mě lidi soudili podle toho, co říkám, když mám v hlavě. Mimochodem, necvaknem si? Mám ohromnou whisku, přivezl jsem si ji z Hongkongu.“

„Děkuju, ale nemám čas. Rád bych věděl, kam ty dvě spolu odfrčely.“

„Počkejte.“ McEachern si postrčil štítek čepice a poklepal si na čelo. Naslouchal dunivému klepání s jistým uspokojením. „Mám dojem, že se ta slečinka dala odvézt do hotelu St. Francis.“

„Jaký vůz to byl?“

„Žlutý.“

„Jak vypadal řidič?“

„Pokusím se vám ho vylíčit. Hranatý chlápek tak kolem třicítky, černý vlasy, tmavý oči a hustý černý vousy – takový, co se musíte dvakrát denně holit, když nechcete vypadat ušmudlaně.“ Otřel si strniště na vlastní bradě. „Vypadal jako Talián nebo možná Arménec – já ho neslyšel mluvit. Jo, na bradě měl takovou trojúhelníkovou bílou jizvu jako šipku.“

„Na které straně brady?“ zeptal jsem se ho s úsměvem. McEachern se dotkl obličeje pravou rukou, a pak touž rukou mi ukázal na obličej. „Z mé strany napravo, z jeho nalevo. Na levé straně brady, téměř pod koutkem úst. A měl špatné zuby.“

„A jak se jmenovala jeho maminka zasvobodna, nevíte? Máte úžasný talent na tváře.“

„Tváře jsou můj denní chleba, kamaráde. Můj hlavní úkol je držet pasažéry každýho v jeho třídě. To znamená, že se musím každý dva měsíce naučit znát takových dvě stě tři sta tváří.“

„Když mluvíme o pasažérech, jak byste charakterizoval pana Wycherlyho?“

„Skoro jsem ho neviděl. Většinu cesty strávil v kabině.Dokonce si tam dával nosit jídlo. Myslím, že nemá rád lidi. A vůbec, co je to s ním a s jeho rodinou?“

„To se právě snažím zjistit. Mimochodem, hospodář říkal, že jste loni v listopadu nevyjeli podle plánu.“

„Ne, jeden stroj se nám porouchal. Měli jsme vyplout ve čtyři hodiny odpoledne, ale dostali jsme se z přístavu až druhý den ráno.“

„Zůstali všichni cestující na palubě po dobu zdržení?“

„Požádali jsme je, aby zůstali. Nevěděli jsme, jak bude oprava dlouho trvat. Pár z nich si zaskočilo do přístavních barů.“

„Wycherly taky?“

„To nevím.“

„Kdo by to mohl vědět?“

„Možná jeho steward. Počkat, jeho kabinu měl pro tuhle plavbu na starosti Sammy Green. Ale Sammy teď není na palubě.“

„Kde je?“

„Asi doma. Podívám se, jestli mám někde jeho adresu.“ McEachern zmizel v útrobách lodi. Já jsem se procházel po palubě a představoval jsem si, že podnikám dlouhou rekreační plavbu. Přítomnost města bránila rozletu mé fantazie. Slyšel jsem provoz na Embarcaderu. Za ním se zvedaly zalidněné pahorky. Coit Tower se třpytila v zapadajícím slunci. Obrátil jsem se k ní zády a podíval se na moře, ale tam plaval Alcatraz jako omšelý kus města, které se utrhlo od pevniny.

McEachern se vrátil s papírem v ruce. „Sammy Green bydlí ve východním Palo Alto, jestli se tam za ním hodláte vypravit.“ Podal mi papír. „Já nevím, co vlastně hledáte.“

„Tu slečnu,“ řekl jsem.

„Ta už je dlouho pryč, ne?“

„Až moc dlouho.“

„Zkuste stanoviště taxi u hotelu St. Francis. Někteří řidiči se tam vracejí denně, jak je rok dlouhý.“ Byl to dobrý nápad. Dispečer před St. Francisem, děda ve svrchníku a žluté čepici s nápisem „Služba“ poznal svého řidiče podle popisu.

„Nevím, jak se jmenuje,“ řekl. „Všichni chlapci mu říkají Garibaldi, ale on se tak doopravdy nejmenuje.“

„A kde je Garibaldi teď?“

„Nevím. Ten tu bejvá pravidelně. Vídám ho každej druhej třetí den. Všechny městský taxíky, až na ty, co mají rádio, tady můžou kdykoli zastavit –“

„Myslím, že mi to jednou říkal.“ Muž si posunul čepici a poškrábal se na čele. „Je to někde dál na ostrově, na jih od města, nebo možná v Daly City. Nejspíš jel domů na večeři. Zejtra ráno byste ho tu možná zastih.“ Řekl jsem, že se pokusím, a dal jsem mu své jméno a jeden dolar.

Sjel jsem dolů po rampě do podzemní garáže. Když už jsem tam byl, zeptal jsem se pokladního, jestli má někde zaznamenaný Phoebin vůz. Prohlásil, že pokud ví, žádný zelený volkswagen tam nikdo v listopadu nenechal. Po cestě přes ulici do hotelu jsem se jen taktak vyhnul tramvaji. Hotelová hala byla plná nějakých delegátů s jmenovkami na klopě. Muž jménem dr. Herman Grupp, z něhož to čišelo pachem martini, mi podal ruku, ale pak si všiml, že nemám cedulku se jménem, a ruku zase odtáhl. Z útržků konverzace, která se týkala výlučně páteře a nadzvukové terapie, jsem usoudil, že jde o sjezd nějakých zázračných doktorů.

U recepčního černého mramorového pultu jsem musel stát frontu. Jeden ze čtyř uštvaných recepčních mi řekl, že jsou plně obsazeni. Bylo to beznadějné se ho vyptávat na Phoebe Wycherlyovou.

U telefonních budek jsem zase musel stát frontu. V kanceláři Willieho Mackeye se nikdo nehlásil. A jeho služba pro nepřítomné mi sdělila, že Willie je v Marinu za nějakým případem. Nenechal žádné telefonní číslo a jeho číslo do bytu je tajné a nesmí být sděleno ani tak blízkému Willieho příteli jako jsem já. Nejsem tak docela jeho blízký přítel, ale párkrát jsme spolu pracovali. Vyšel jsem z budky zpocený a naštvaný. Vedle mě se do budky protáhl jeden ze zázračných lékařů. Jmenoval se dr. Ambrose Sylvan.

Jen tak pro legraci jsem udělal to, co by logicky udělal každý, a vyhledal jsem v seznamu číslo paní Wycherlyové. Její jméno bylo v druhém svazku, který jsem otevřel: Paní Kateřina Wycherlyová, Whiteoaks Drive 507, Athreton.Když se dr.Ambrose Sylvan vyhrnul z budky, zavolal jsem to číslo. Nehmotný hlas mi se zdvořilostí gramofonové desky sdělil, že číslo bylo zrušeno.

kapitola šestá

Dálnice č. 101 se na Poloostrově rozvětvuje na dva směry. Západní větev Camino Real slouží zároveň jako hlavní silnice čtyřicet mil dlouhému městu, které se táhne téměř bez přerušení od San Franciska do San José. Provoz je na ní pomalý, přerušovaný nesčetnými dopravními světly. Jak postupujete dál na jih, jméno nekonečného města se mění podle neviditelných hranic mezi jednotlivými obcemi, jimiž projíždíte: Daly City, Millbrae, San Mateo, San Carlos, Redwood, Atherton, Menlo Park, Palo Alto, Los Altos.

Východní větev silnice, kterou jsem zvolil, objíždí mezinárodní letiště a běží zhruba rovnoběžně s pobřežím zálivu. Na mapě se jmenuje č. 101/a. Domorodci jí říkají Čertova pobřežní.

Žije tady mezi zálivem a horským hřebenem na milión lidí. Žijí v zašlých činžácích postavených na zasypaných smetištích, v úřednických rustikálních vilkách, v ředitelských rezidencích, v přepychových palácích. Měl jsem už kolik případů na Poloostrově: násilí a zločiny z vášně jsou tu stejnou součástí krajiny jako poštovní schránky, sjezdy mladých republikánů a dopravní nehody. Společenský a hospodářský tlak je tady takový, že proti němu život v Los Angeles připadá člověku jako nekonečná hra v kuličky.

Uhnul jsem z Pobřežní, po níž jsou odsouzeni doživotně pádit majitelé aut, do stinného tichého Athertonu. Předjel mě místní policejní vůz, zřejmě na objížďce. Zahoukal jsem na něj, vystoupil jsem a dověděl jsem se, kde je Whiteoaks Drive.

Byla to ulice rovnoběžná s Pobřežní, asi na půl cestě mezi Pobřežní a Camino Real; tichá ulice, spíš venkovská než městská. Domovní číslo paní Wycherlyové, 507, bylo vytesáno na kamenném sloupku vrat, zasazených do osm stop vysoké kamenné zdi. Litinová vrata byla zavřena na řetěz a visací zámek. Na jedné veřeji byl drátem připevněn kovový štítek, který vypadal jako oznámení „Na prodej“. Vzal jsem si z vozu baterku. Vskutku: na prodej, realitní kancelář Ben Merriman, telefon a adresa. Skrz stromy prosvítalo bílé průčelí domu. Obrátil jsem baterku tím směrem. Duby po obou stranách příjezdové cesty vytvářely zelený tunel, jehož bílá štěrková dlažba byla poseta hnědým listím a žloutnoucími novinami. Dům byl mohutný, koloniálního stylu, ale vypadal zpustle, jako kdyby to bylo kolonisty omrzelo a vrátili se do vlasti. Nahoře i dole byly záclony na všech oknech zatažené.

Posvítil jsem si na noviny na zemi. Bylo jich tam dvanáct až patnáct čísel, rozházených za vraty. Některé byly zabaleny v celofánu proti dešti. Jiné byly rozšlapány na kaši.

Protáhl jsem ruku skrz mříže, s tváří přitisknutou k chladnému železu, a sáhl jsem po těch nejbližších. Byl to San Francisco Chronicle a byl dosud převázán provázkem, jak ho sem roznašeč hodil. Přetrhl jsem provázek a podíval jsem se na datum na první stránce. Noviny byly z pátého listopadu, tedy byly dodány tři dny po tom, co Phoebe zmizela.

Chtěl jsem se podívat do domu. Navlékl jsem si řidičské rukavice a vytáhl jsem se na hřeben kamenné zdi. Nebyly na ní ani bodáky, ani skleněné střepiny: aspoň nebude těžké dostat se přes.

„Slezte dolů,“ pronesl za mnou mužský hlas.

Spustil jsem se k zemi a otočil jsem se. Muž se tyčil nade mnou v temnotě, nejasná postava v klopeném klobouku.

„Co tady děláte?“

„Koukám se.“

„Už jste se kouknul, tak zmizte, Tarzane.“ Vzal jsem baterku a namířil ji na něho. Byl to velký, asi čtyřicetiletý chlap, docela hezký, až na klaunovský zvednutý nos a na cosi kolem očí, co mi připomínalo sázkaře na koňských dostizích nebo falešného hráče z okruhu Las Vegas a Rena. Měl na sobě tmavý flanelový oblek a na tváři nejistý výraz smolaře, jaksi ještě podtržený frajersky proužkovaným motýlkem. Chřípí jeho zvednutého nosu se výhružně rozvíralo. Jeho zuby se zaleskly v povýšeném úsměvu: „Dejte pryč to světlo. Chcete, abych vám ho roztřískal?“

„Můžete to vždycky zkusit.“

Muž vykročil pár kroků proti mně, jako by stoupal do vrchu, a pak zůstal stát na patách. Svítil jsem si na něho dál. Jeho špičaté boty se zavrtěly v blátě. „Co si o sobě myslíte?“

„Jenom to, že jsem obyčejný občan a že hledám svoi starou známou. Jmenuje se paní Kateřina Wycherlyová.“

„Ta už tady nebydlí.“

„Vy ji znáte?“

„Já ji zastupuji.“

„Z jakého titulu?“

„Jsem odpovědný za bezpečnost tohoto domu. My tady neradi vidíme čmuchaly a slídiče.“

„Kde bych našel paní Wycherlyovou?“

„Já tady nejsem od toho, abych odpovídal na otázky.“

V jeho hlase se ozval ošklivý spodní tón. Sáhl si do zadní kapsy a vytáhl neméně ošklivou malou pistoli.

„Tak a mažte.“

Moje pistole ležela na zadním sedadle vozu; tím líp pro mě. Sebral jsem se a mazal jsem. Na přejezdu přes Pobřežní jsem měl pocit, jako bych přejížděl hranici mezi dvěma zeměmi. Na ulicích východního Palo Alto bylo sice pár bělochů, ale většina obyvatel byla barevná. Mezi solnými poli a silnicí stály v řadách činžáky a ovzduší tu připomínalo předměstské ghetto. Sammy Green byl placen podle kolektivní smlouvy odborového svazu námořníků, bydlel v jednom z lepších domů v jedné z lepších ulic, téměř z doslechu silnice a téměř mimo zápach zálivu. Jeho žena byla hezká mladá černoška, oblečená ve společenských šatech, s lesklými náušnicemi pod složitým účesem.

Řekla mi, že její manžel odjel na noc do Gilroye; vždycky jezdí navštěvovat rodinu druhý den svého volna a bere děti s sebou. Ne, jeho rodiče nemají telefon, ale může posloužit jejich adresou.

Místo toho jsem se jí zeptal, jak se dostanu do Woodside, kde bydlel Phoebin strýc a teta.

kapitola sedmá

Vnitrozemskou silnicí to bylo na pět mil od stanfordské university. Po chvíli jsem nalezl Trevorovu schránku na dopisy na silnici, která stoupala k pobřežním skalám.

Jeho dům se jmenoval Listnatý lán. Když jsem zatáčel na příjezdovou cestu, odněkud na mě zařehtal kůň. Pozdrav jsem neopětoval.

Vyjel jsem ze zatáčky mezi stromy a uviděl jsem dlouhý nízký dům ze dřeva a kamene, samé okno, a ve všech se svítilo. Otevřít mi přišla panská v černobílé uniformě. Než odemkla síťové dveře, posvítila si na mě zvenčí reflektorem.

„Je paní Trevorová doma?“

„Ještě se nevrátila z Palo Alto.“

„A pan Trevor?“

„Když se nevrátila ona, nevrátil se ani on,“ poučila mě panská. „Jela mu naproti na nádraží. Už by tu měli být každou chvíli; mají zpoždění.“

Panská si mě změřila od hlavy k patě, zřejmě v nejistotě, zda patřím do přední části domu, nebo do kuchyně. Nasadil jsem svůj nejdůstojnější výraz a byl jsem pozván do knihovny, jak tomu říkala. Byla to překrásně táflovaná místnost se skutečnými knihami v regálech. Trevorovi byli zřejmě fandové na historii, zejména na knihy o Divokém západě.

Listoval jsem ve svazku Dědictví Ameriky, až jsem uslyšel venku vůz. Přistoupil jsem k oknu a viděl jsem je, jak vystupují ze svého roadsteru značky Cadillac. Ona vystoupila na straně řidiče, hubená, asi padesátiletá žena s obličejem jako stříbrná sekerka. On byl těžký ramenatý muž v měkkém klobouku, s nepostradatelnou aktovkou v ruce. Vypadal nemocně.

Když vystupovali po vnějších schodech, žena se pokusila muži nabídnout rámě. Odstrčil ji, aniž se jí dotkl, pohybem zároveň popuzeným i hrdým. Žena na něho hleděla s nepokrytým strachem ve tváři.

Strach na ní měla ještě stále, když za pár minut nato vstoupila do knihovny. Na krku měla pravé perly a na sobě tmavé jednoduché šaty, které stály patrně celé jmění. Jmění vyhozené oknem. Šaty zdůrazňovaly prkennost její postavy a odhalovaly její kuřecí ramínka.

„Co si přejete?“

„Jmenuji se Archer a jsem soukromý detektiv. Váš bratr Homer Wycherly si mě najal, abych hledal vaši neteř Phoebe. Nevím, jestli jste s ním už mluvila ~“

„Mluvila. Telefonoval mi dnes odpoledne. Já nevím, co si o tom mám myslet.“ Stiskla ruce tak pevně, až jí v kloubech zapraštělo. „Co vy si o tom myslíte? Myslíte, že utekla?“

„Nemám žádné teorie, paní Trevorová. Prozatím ne. Právě jsem byl v Athertonu a tam jsem zjistil, že Phoebe není jediná, která je nezvěstná. Dům její matky je na prodej a zřejmě prázdný. Doufal jsem, že vy mi řeknete, kde paní Wycherlyovou najdu.“

„Kateřinu?“ Paní Trevorová si náhle sedla, takže i já jsem si mohl sednout. „Co s tím má Kateřina společného?“

„Phoebe byla naposled viděna v její společnosti. Odešly z lodi společně ten den, co váš bratr odjel. Brzy nato se paní Wycherlyová zřejmě vystěhovala ze svého domu. Nevíte o tom nic, třeba kam odjela?“

„Já se nestarám o to, co dělá Kateřina. Z vlastní vůle už není členem naší rodiny.“ A zaplať pánbůh za to, byl zřejmě nevyřčený smysl věty. „Jak vám Homer jistě řekl, rozvedla se s ním loni v květnu v Renu.“

„To se tenkrát přestěhovala do Athertonu?“ Paní Trevorová zlobně přikývla úzkou šedivou hlavou. „Musela se usadit zrovna tady, a to v nejtěsnějším sousedství! Však já vím, proč to udělala. Chtěla se přiživit na našem zdejším společenském postavení. Ale my s manželem jsme nehodlali nahrávat jejím plánům. Jak si kdo ustele, tak si lehne.“ Její ústa byla tenká a krutá. „Nepřekvapuje mě, že se odstěhovala jinam.“

„Nemáte představu kam?“

„Už jsem vám řekla, že nemám. Vím jen určitě, že jste na falešné stopě. Je nemyslitelné, že by Phoebe byla u ní. Ty dvě se nesnášely.“

„Možná. Ale stejně si s ní musím promluvit.“

„Obávám se, že v tom vám nemohu pomoci.“ Pootočila hlavu, jako by se jí v uchu náhle zapjalo naslouchátko, takže uslyšela drsnost ve vlastním hlase. „Nesmíte si o mně myslet, pane Archere, že jsem bezcitná. Ale my už jsme si s naší švagrovou dost užili, jak říká mládež. Já jsem pro ni za ta léta udělala, co jsem mohla. Než se provdala za bratra, vzala jsem si ji k sobě domů a pokoušela jsem se ji naučit všechno, co pravá dáma má znát. Obávám se, že se moje školení neujalo. Ostatně když jsem ji viděla naposled…“ Paní Trevorová stiskla rty způsobem, který mi připomněl jejího bratra.

„Kdy jste ji viděla naposled?“

„Ten den. Ten slavný den, kdy se Homer vypravil objevovat svět. Nebo kdy se dal před ním na útěk. Kateřina se to asi dočetla v novinách a viděla v tom příležitost, jak mu znovu ublížit. Divím se, že ji pustili na palubu. Už jsem ji předtím viděla opilou, ale nebyla nikdy tak hlučná a zuřivá jako tehdy odpoledne.“

„Co vlastně chtěla?“

„Peníze, nebo to alespoň tvrdila. Tady si prý Homer se svými milióny podniká cestu do jižních moří, zatímco ubohá Kateřina hladoví za těch pár krejcarů, co jí dává. Měla jsem chuť jí říct, že by její postavě jen prospěla hladová dieta. Ale její verze skutečnosti byla jako obvykle velmi přehnaná. Vím náhodou, že jí Homer vyplatil sto tisíc dolarů odstupného a že jí platí k tomu měsíčně tři tisíce dolarů na alimentech. A utratí to do haléře.“

„Jak?“

„Na to se mě neptejte. Měla vždycky výstřední choutky, a proto si asi taky mého bratra vůbec vzala. Slyšela jsem, že dala za Mandevillův dům sedmdesát pět tisíc dolarů v hotovosti – což je směšný přepych pro osobu v jejím postavení.“

„Mandevillův dům?“

„Ten dům v Athertonu – ten o kterém jste říkal, že je na prodej. Koupila ho od nějakého kapitána Mandevilla.“

„Hm. Abychom se vrátili k tomu výstupu na lodi: všimla jste si, jak na něj reagovala vaše neteř?“

„Ne nějak zvlášť. Určitě z toho byla zdrcená. To jsme byli všichni. My s manželem jsme odešli, ještě než to skončilo. Manžel má srdeční vadu a lékař mu zakázal takovéhle rozčilování. Jestli chtěla Kateřina pokazit naše rozloučení, pak se jí to výtečně podařilo.“

„Vy jste ji neviděla odcházet z lodi společně s Phoebe?“

„Ne. My už jsme mezitím byli pryč. Víte jistě, že vás informovali správně? Mně to nepřipadá pravděpodobné.“

„Řekli mi to důstojníci na lodi. Odjely spolu z přístavu taxíkem. Nevím, co bylo dál.“

Paní Trevorová sevřela ruce na prsou. „Je to příšerná situace. Manžel se z toho téměř zhroutil. Neměla jsem mu to říkat, dokud si neodpočinul – vrací se z města tak udřený. Jenže já jsem mu to musela vyklopit, sotva vystoupil z vlaku.“

„Váš bratr mi říkal, že pan Trevor má Phoebe velmi rád.“

„Nesmírně. Byla pro nás jako dcera, zvlášť pro Carla. Doufám, že mu ji dokážete vrátit. Nám všem, ale jemu zvlášť.“ Ruce se jí vyšplhaly ke krku a dotkly se perel. „Mě dělá hroznou starost, jak ten šok bude působit na manželovo zdraví. Málokdy jsem ho viděla tak rozrušeného. A vyčítá to, co se stalo, mně.“

„Vám?“

„Když nám Phoebe neodpověděla na naše pozvání na vánoce, chtěl se rozjet do Boulder Beach a přesvědčit se, že je v pořádku. Já jsem ho přemluvila, aby nikam nejezdil – on vlastně nesmí řídit. Mimoto jsem si myslela, že má Phoebe právo dělat si, co chce. Samozřejmě jsem se domnívala, že se tak rozhodla sama, že se chtěla poprvé za svůj mladý život na čas osamostatnit. Snad jsem se na ni také trochu rozzlobila, když mi neodpověděla na moje psaní. Zkrátka jsme tam nejeli. Byla to chyba. Měli jsme jí aspoň zatelefonovat.“ Její prsty u krku byly nepokojné. Perly se přetrhly, sklouzly k zemi a rozkutálely se po podlaze na všechny strany.

„K čertu!“ vykřikla. „Dneska mám od rána smůlu.“ Odkopla perly, zamířila ke dveřím a stiskla zvonek palcem. Přiběhla panská, klekla si na kolena a okamžitě začala perly sbírat.

Ve dveřích se objevil starší muž, opřel se o ostění a se sotva zakrytou škodolibostí pozoroval, co se děje. Hlava s prořídlými vlasy byla v poměru k tělu velká a seděla mu na ramenou jako bledá koule, bez valné účasti krku. Hlas měl hluboký a zřejmě si v té hloubce liboval. „Co se děje, Heleno?“

„Přetrhly se mi perly.“ Její zúžený pohled naznačoval, že je za to nějakým záhadným způsobem odpověden on.

„To je konec světa.“

„Ne, ale je to k zlosti. Už je toho dneska zrovna dost.“

Klečící panská na ni vrhla od země rychlý kosý pohled. Neřekla nic. Paní Trevorová zamířila k manželovi s jakousi divokou mateřskou něhou.

„Ty přece máš odpočívat. Aby se ještě dneska nestal další malér.“ Znělo to jako tah v nějaké složité slovní hře, v níž nikdy nikdo nevyhrává.

„Nic se nestane,“ řekl Trevor. „Už je mi daleko líp.“ Tázavě se podíval na mě. Oči měl modré a bystré.

„Rád bych si s vámi promluvil, pane Trevore.“ Začal jsem mu vysvětlovat, kdo jsem, ale Helena zasáhla: „Ne, pane Archere, prosím vás. Nechci, abyste manžela těmihle věcmi obtěžoval. Ráda vám zodpovím každou otázku –“

„Nesmysl, Heleno, nech mě s ním promluvit. Už je mi docela dobře. Pojďte se mnou, pane – Archere, tuším?“

„Archer.“

Trevor se obrátil zády k ženiným námitkám a zavedl mě do malé pracovny vedle knihovny. Dveře zavřel s mírným vzdechem úlevy.

„Ženské,“ zamumlal. „Dovolte, něco vám naleju, pane Archere. Skotskou, nebo domácí?“

„Nic, děkuji. Jsem tu vozem a Pobřežní je vražedná.“

„To máte pravdu. Já radši jezdím vlakem. Teď si sedněte a povězte mi, co je s Phoebe. Znám jenom ženinu verzi, a ta je patrně popletená.“

Usadil mě do kožené lenošky naproti sobě a já jsem začal mluvit. Když jsem skončil, chvíli mlčel. Zůstal nehybně sedět. Jako by ho zdvořilost nutila, aby přemáhal duševní i tělesné utrpení.

„Je to moje vina,“ řekl nakonec. „Měl jsem se o ni postarat sám, když Homer nebyl ochoten to udělat. Proč si musel zrovna vybrat letošní zimu, aby ze sebe setřásl všechny starosti a stal se bílým stínem v jižních mořích…“ Podtrhl neukončenou větu ranou pěstí do kolena. „Ale hlavní otázka zní, co budeme dělat?“

„Musíme ji najít.“

„Jestli je naživu.“

„Obyčejně to tak bývá,“ řekl jsem s větší jistotou, než jakou jsem cítil. „Obyčejně se najdou buď jako kasírky v Las Vegas nebo jako servírky, nebo v některé beatnické kolonii, nebo jako uchazečky o místo modelky v Hollywoodu.“

Trevorovo husté obočí se stáhlo a obě jeho části se do sebe zakously jako dvě nepřátelské housenky. „Proč by dobře vychované děvče jako Phoebe udělalo něco takového?“

„Obyčejně to začne pitím, drogami nebo mužskými. A všechno dohromady to vzniká z touhy po svobodě. Tohle se dneska učí děti ve škole mezi základními předměty. Anebo někde jinde.“

„Ale Phoebe nebyla nijak zvlášť vzpurná. Ačkoli bych se jí vůbec nedivil, kdyby se bouřila.“

„To je zajímavé, že to říkáte. Z Wycherlyho jsem toho mnoho nedostal. Pokud jde o jeho dceru, připadá mi, jako by žil ve snu. A nechce se probudit.“

„To je docela přirozené. On je jedním z důvodů.“ Čekal jsem, že Trevor bude pokračovat. Zkusil jsem nový směr: „Slyšel jsem, že vaše neteř loni na jaře navštívila psychiatra. Víte o tom něco?“

Trevor vytáhl obočí. „Nevím. Ale nepřekvapuje mě to. Když se po velikonocích vrátila do Stanfordu, byla strašně smutná. Vím, že studovala čím dál tím hůř.“

„Z čeho byla tak nešťastná?“

„Mně se s tím nesvěřila. Podle mojí ženy došlo o prázdninách v Meadow Farms k hroznému rodinnému kraválu. Mělo to co dělat s nějakými anonymními dopisy.“

„Viděl jste někdy ty dopisy?“

„Já jsem je neviděl. Ale Helena ano. Prý byly ohavné. Způsobily poslední z dlouhé řady rodinných výbuchů.“ Trevor se ke mně rázně naklonil. „Nerad dělám klepy, ale tolik vám řeknu: Wycherlyovi nebyli v manželství šťastni. Měli se rozvést před dvaceti lety, anebo se radši vůbec neměli brát. Když jsme s Helenou ještě bydleli v Meadow Farms, trávil jsem hodně času u nich a mohu vás ujistit, že to nebylo vhodné prostředí pro výchovu dítěte. Věčně se hádali.“

„Proč?“

„Kvůli čemukoli. Kateřina nenáviděla Meadow Farms, Homer se zas odtamtud nechtěl hnout. Prostě nebyli stvořeni jeden pro druhého. Jemu bylo dobře přes třicet, když se brali, jí nebylo ještě dvacet. Ale nebyla to jen otázka věku. Byli rozdílní jako den a noc, a Phoebe v tomhle musela žít celou dobu, dokud nešla na vysokou školu. Nechci říct, že by snad Homer nebyl dobrá duše, ale má za sebou celé ty generace peněz. To člověka dělá na jedné straně změkčilým, na druhé straně ho to zatvrzuje.“ Trevor se slabě usmál. „Já to musím vědět. Už dvacet pět let je Homer mým nadřízeným.“

„Jaká je vlastně Kateřina? Slyšel jsem o ní velice divoké věci.“

„To se nedivím.“ Jeho částečný úsměv se změnil v částečný škleb. „Od svého rozvodu se úplně rozložila, jak se to u ženských stává. Bývala to velice energická žena, a docela hezká, když má někdo rád mohutné hlučné blondýny. Já jsem vycházel s Kateřinou celkem dobře. Docela jsme si rozuměli. Ona taky měla těžké mládí, jako já. Vdát se pro peníze v osmnácti je také svým způsobem těžké mládí.“

„Co dělala předtím?“

„To opravdu nevím. Homer se s ní setkal někde na jihu a přivezl ji do Meadow Farms, že se s ní ožení. Před svatbou nějakou dobu bydlela u nás. Neměla ponětí o tom jak se vede domácnost; Helena je dokonalá hospodyně. Myslím, že Kateřina byla původně písařkou nebo tak něco.“

„Jak stará je teď?“

„Musí jí být skoro čtyřicet.“ Trevor se odmlčel a dlouze se na mě podíval přimhouřenýma očima. „Vy se nějak náramně zajímáte o Kateřinu Wycherlyovou. Proč?“

„Phoebe byla naposled viděna v její společnosti.“

„Opravdu? A kdy?“

„Ten den, co Wycherly odjížděl. Odešly z lodi společně a odjely jedním taxíkem. Snažím se ten taxík najít.“

„Nebylo by snadnější promluvit přímo s Kateřinou?“

„Rád bych s ní mluvil, ale nevím, kde je. Proto jsem také mimo jiné přišel za vámi.“

„Neviděl jsem ji od druhého listopadu. Tenkrát stropila na palubě scénu, na kterou hned tak nezapomenu. Předpokládám, že žije v Athertonu, v tom domě, co si tam koupila.“

„Není tam a zdá se, že tam nebyla už celé dva měsíce.

Dům je na prodej.“

„To jsem nevěděl. Víte to jistě?“

„Byl jsem tam před hodinou. Nějaké podezřelé individuum mě nachytalo, když jsem lezl přes zeď, a vytáhlo na mě pistoli.“ Popsal jsem mu muže s motýlkem. „Nevíte, kdo to je? Tvrdil, že dům spravuje.“ Trevor zavrtěl hlavou. „Obávám se, že toho člověka neznám. A nemám nejmenší ponětí, kam se mohla Kateřina podít.“

„Neznáte nějaké její známé?“

„Ne tady. Budu k vám upřímný, pane Archere. Nikdy jsme se nepohybovali a nepohybujeme se ve stejných kruzích jako Kateřina Wycherlyová. My s nimi nechceme nic mít.“

„V jakých kruzích se pohybuje?“

„Po spirále směrem dolů, obávám se. Nechci však opakovat klepy.“

„Ale já bych je rád slyšel.“

„Ne, neřeknu vám nic. Už kvůli Kateřině. Anebo sám kvůli sobě.“ Jeho lícní kosti se slabě zbarvily a lesk v jeho očích zesílil. Pronesl s krutou zdvořilostí parního válce: „Poněkud jsme se uchýlili od případu mé neteře a čas utíká. Povězte mi, co pro vás mohu udělat?“

„Mohl byste si promluvit s místní policií. Kdybych s tím na ně přišel já jen tak, nehnuli by prstem. Také je tu nebezpečí publicity. Ale vy byste se jich mohl zeptat soukromě, a oni by se možná rozhoupali k nějaké nenápadné akci.“

„Rozhodně to udělám. Hned zítra ráno.“

„Dneska večer by to bylo lepší.“

„Jak chcete.“ Trevor byl možná nemocný člověk, ale ochotný byl jako někdo, kdo nepotřebuje neustále sám sebe přesvědčovat o svých schopnostech. „Jakou formu pátrání byste měl na mysli?“

„To už přenechám vám. Úřady v sanfranciské oblasti by měly po ní začít pátrat a znovu si projít seznamy všech mrtvých osob, jejichž totožnost nebyla za poslední dva měsíce zjištěna.“

Trevorovi zmizel z tváře zbytek barvy. „Říkal jste, že se obvykle najdou živé.“

„Obvykle ano. Jenže nesmíme vylučovat ani ostatní možnosti. Nemáte nějakou její fotografii?“

„Loni jsem ji fotografoval, když byla s námi na prázdninách. Přinesu vám ty snímky.“

Trevor svižně vstal. Na jeho pohybech nebyla znát žádná stopa námahy, ale všiml jsem si, jak mu oči na okamžik pohasly jako plamínek lampy.

Za pár minut se vrátil se svazkem barevných fotografií v ruce. Sedl si a jednu po druhé mi je podával. Phoebe usměvavá mezi kvetoucími kaméliemi v bílých letních šatech. Phoebe mávající tenisovou raketou v žlutých plátěných šatech. Phoebe stojící nebo ležící na plavém písku na pozadí indigového oceánu. Na některých snímcích se tyčily v pozadí pobřežní útesy.

Phoebe byla téměř krásná jakýmsi dojímavým osobitým způsobem. Ale ne doopravdy krásná; žádná nikdy není dokonale krásná. Například v plážových šortkách se pýřila rozpačitým úsměvem. Vypínala svá drobná špičatá prsa k zvědavému objektivu barevné kamery v zoufalé snaze se mu zalíbit.

Když jsem zvedl hlavu, Trevor si mě upřeně prohlížel.

„Je to skvělé děvče,“ řekl. „Nevšední děvče, které nemělo radostné mládí. Zasloužila si lepší rodiče, než jaké měla.“

„Zřejmě pro vás mnoho znamená.“

„Miluji ji jako deeru. Sami děti nemáme, a neměl jsem ji takhle pouštět z dohledu. Ale nemá smysl naříkat nad rozlitým mlíkem.“

„Ty obrázky jsou z loňského léta?“

„Ano. Samozřejmě, mám i starší fotografie. Od raného dětství. Snažil jsem se vybrat ty, na kterých je si nejvíc podobná. Za poslední roky totiž značně zeštíhlela.“

„To s vámi strávila celé léto?“

„Vlastně jen několik dní, loni v srpnu. Máme chatu u moře, nedaleko Medicine Stone, a Phoebe měla u nás původně zůstat déle. Ale mezi ní a mou ženou vzniklo bůhvíproč nějaké napětí. Phoebe odjela s tichým souhlasem všech. Sebe do toho ovšem nepočítám.“

„Pamatujete se na chlapce, s kterým se Phoebe v Medicine Stone seznámila? Takový hezký chlapec je to, s nazrzlými vlasy.“

„Myslím, že jsem ho párkrát zahlédl z dálky. Na vodním kluzáku, Já sám tenhle sport nesmím dělat. Phoebe a ten chlapec se tam proháněli s nějakou mládeží.“ V hlase mu zněla smutná závist.

„Ale nikdy jste se s ním nesetkal osobně?“

„Phoebe mi ho prostě nepředstavila. Myslím, že on byl příčinou některých jejích nedorozumění s Helenou. Phoebe se s tím chlapcem stýkala velice často po celou dobu, co byla u nás.“

„A víte o něm něco?“

„Ne. Připadal mi jako zdravý mladý živočich. A Phoebe zřejmě jeho pozornost dělala velice dobře. Lichotila jí.“

„Ale jak říkám, nikdy jsem neměl příležitost se s ním seznámit. Vy snad o něm něco víte?“

„Dneska odpoledne jsem s ním mluvil v Boulder Beach.

On studuje na tamní universitě.“

„A – o Phoebe má pořád ještě zájem?“

„Měl ho, dokud nezmizela.“

„Podezříváte ho, že s tím měl něco společného?“

„Ne.“

Trevor na mě pronikavě pohlédl. „Jenže vy ho podezříváte.“

„Podezřívám každého. Je to moje choroba z povolání. Ale ten chlapec nemá motiv a má alibi.“

„Jste důkladný člověk. Jak se ten chlapec jmenuje? Nějak jako Bobby, viďte“

„Bobby Doncaster.“ Změnil jsem předmět rozhovoru. „Která z těch fotografií je nejlepší?“ Trevor promíchal snímky s rychlostí hráče pokeru a vytáhl ten v bílých šatech. Snímek v tenisových šatech je prý skoro stejně dobrý. Požádal jsem o něj a on mi ho dal.

„Tak co bych ještě mohl pro vás nebo pro Phoebe udělat?“

„Můžete dát pořídit kopie jejích fotografií. Takových padesát nebo sto kusů, pro případ, že se Wycherly odhodlá k energickým krokům.“

„Jak by takové energické kroky měly vypadat?“

„Použití celostátní detektivní agentury, hromadných sdělovacích prostředků, celostátního policejního zátahu, pokud možno ve spolupráci s FBI. Wycherly je bohatý člověk, měl by mít značný vliv.“

Trevor zatleskal. „Já mohu ten vliv vyvinout za něho, když to bude nutné. Byl byste pro to, Archere?“

„Počkejte do zítřka. Když se mi podaří najít Kateřinu Wycherlyovou, možná že se od ní něco dozvím. Mimochodem, neznáte obchodníka realitami jménem Ben Merriman?“

„Obávám se, že toho neznám.“ Trevor v soustředění svraštil obočí. „Možná, že jsem zahlédl jeho firmu někde na Camino Real. Proč se ptáte?“

„On totiž prodává dům paní Wycherlyové. Třeba zná její dnešní adresu. Zítra se vám znovu ozvu. A vy se mezitím spojíte s místní policií, ano?“

„Jakmile odejdete,“ řekl Trevor a vstal.

Byla to výzva k odchodu. Když jsem procházel knihovnou, šlápl jsem na perlu.

kapitola osmá

Jméno Bena Merrimana bylo napsáno červeným neonem na římse úzkého růžového domu. Bylo to v kolozubé části Camino Real, vroubené zchátralými domy a prázdnými parcelami a obchody zápasícími o život. Merrimanova kancelář sousedila se psím sanatoriem. Šikmo přes ulici se zájezdní bufet hemžil vetchými vozidly a jejich majiteli.

Zamkl jsem dvířka vlastního vozu: na zadním sedadle jsem měl v aktovce revolver, který mě stál sedmdesát pět dolarů, a v přihrádce u volantu kontaktní mikrofon. Psi štěkali. Bylo to tu cítit odhryzovacími prostředky.

V příčce zadní části Merrimanovy kanceláře se rýsoval světelný obrys dveří. Zasklené vstupní dveře byly zamčené.

Zaklepal jsem na sklo klíčky od auta a dveře v příčce se otevřely. Proud světla odzadu učinil z ženy, která nejistě kráčela ke mně, siluetu bez tváře. Žena otočila klíčem a otevřela dveře.

„Je pan Merriman přítomen?“

„Ne, není,“ odpověděla monotónním hlasem.

„Nevíte, kde bych ho našel?“

„To bych sama ráda věděla. Už na něho čekám dobře půl druhé hodiny.“ V hlase jí zaskřípal hněv. „Vy jste jeho klient?“

„Možná že bych mohl být. Zajímám se o nemovitost, kterou má pan Merriman v komisi.“

„Jo tak. Výborně.“

Žena otevřela dveře dokořán, rozsvítila všechna světla a pozvala mě dovnitř. Byla to asi třicetiletá blondýna v kožichu z imitace norka, který zažil lepší časy. Stejně jako ona. Zřejmě jedna z těch blondýn, které vyzrávají stejně brzy jako kalifornské ovoce, zůstávají na stromech po několik sladkých měsíců nebo roků do dvacítky, až spadnou do první ruky, která po nich sáhne. Vzpomínka na tu krásnou dobu v nich zůstává a kvasí. Když blondýna zavírala dveře, otřela se mi o záda pohybem, který byl buď erotický, nebo alkoholický. Pach ginu, který z ní vanul místo voňavky, svědčil spíš pro druhou možnost. Rozevřela falešného norka a oslnivě se na mě usmála přes svou postavu. Ten úsměv říkal: dotkni se mě, když si troufáš: vyzývám tě, ale opovaž se! Tyhle ženy nikdy nepřekonaly onu nepřiznanou potřebu sahající ruky, která zneuctila jejich původní příjemný a bezstarostný narcisismus.

„Já už pro manžela dlouho nepracuju, ale určitě bych vám dovedla posloužit, když tady zrovna není. Máme v komisi spoustu krásných objektů.“

S kožichem a tělem rozevlátým v zajímavém kontrapunktu, přitáhla paní Merrimanová od stolu židli a nabídla mi ji. Sedl jsem si. Plastikovou horní desku pokrývala jemná vrstva prachu. Stolní kalendář nebyl od loňského roku vyměněn.

Před kalendářem ležela hromádka reklamních pijáků, ozdobených fotografií muže s nosem klauna, puntíkovaným motýlkem a masožravým úsměvem. Pod ní stálo: „Ben Merriman, obchodník realitami – náš zákazník, náš pán. Poctivost nade vše.“

„Opravdu krásných,“ řekla jeho manželka. Sedla si, zatvářila se obchodnicky a její tělo bezděčně parodovalo příslušné pohyby. „Zajímáte se o něco většího, pane –?“

Vytáhl jsem náprsní tašku a z ní vizitku jednoho pojišťovacího agenta ze Santa Moniky, který mi ji nabídl, ještě než se dověděl, čím se živím. Na vizitce stálo William C. Wheeling. Tu vizitku jsem jí podal.

„Wheeling,“ řekl jsem. „Chtěl bych větší dům – něco výstavného v tradičním stylu jako ten bílý koloniální dům, který jsem dneska viděl v Athertonu. Byla na něm tabulka se jménem vašeho manžela.“

„To asi myslíte Mandevillovu vilu na Whiteoaks. Kolem je vysoká kamenná zeď, viďte?“

„To je ono.“

„Je mi hrozně líto.“ Opravdu jí to bylo líto. „Ale ta je prodaná. Škoda. Byla to obrovsky výhodná koupě. Majitel slevil z ceny několik tisíc.“

„Kdo byl majitel?“

„Nějaká paní Wycherlyová, ohromná ženská, a prachatá.

Říkala Benovi, že chce cestovat po světě.“

„Kam?“

„To tedy nevím.“ Otevřela široce oči v pochybné nevinnosti: byly tmavě fialové jako sušené švestky. „Jestli jste se s ní chtěl spojit a udělat jí nabídku, tak to nemá smysl. Myslím, že prodejní smlouva je už opravdu podepsaná. Noví majitelé se tam budou stěhovat z Oakland Hights každým dnem. Prima lidi. Ben říkal, že zaplatili hotově. Ale máme ještě řadu skvělých nabídek.“

„Mě zajímala tahle. Tabulka, že je na prodej, tam stále ještě visí.“

„To nic neznamená. Ben už ji měl dávno sundat. Kdyby se staral o obchody –“

Dveře se otevřely a studený vzduch mi ovanul týl. Myslel jsem, že je to Merriman, a vstal jsem a obrátil se k němu. Byl to však mladší člověk v kašmírovém roláku zelenomodré barvy, stejné jako jeho oči. Jeho příjemný vzhled plavovlasého elegána hyzdila malá kozí bradka, která mu na bradě naskakovala jako fragment jiné tváře.

„Kde je Ben?“ řekl mé společnici. „A žádné výmluvy, kočičko.“

„Já nevím, kde je. Nechal mě tu trčet před dvěma hodinami, že prý má nějakou schůzku.“

„S Jessií?“

Ruka jí vyletěla k ústům. Viděl jsem, jak se jí žíly pod jemnou kůží na hřbetě rozvětvují jako modrý popínavý břečťan. Koneček prostředního prstu jí sklouzl mezi zuby. Zahryzla se do něj a ani nemrkla, ačkoli to muselo bolet. „S Jessií?“ pronesla s prstem stále v ústech. „Co s tím má Jessie společného?“

„Ben po ní dneska náramně jel, když jsem byl v krámě. Mně se to nelíbí.“

Blondýna vytáhla prst z úst. „Mně snad jo? Víš to jistě, že si to Jessie nevymyslela?“

„Vím to zatraceně dobře.“

Muž zvedl pěst a zamyšleně se na ni zahleděl. Na kloubech, byly patrné čerstvé stopy jako od zubů. Jeho modré oči hleděly potměšile. Přejel si pěstí po bradce. „To není poprvé, co se na ni sápal. Tenkrát jsem ti o tom neřekl. Ale teď ti to říkám. Když mu to nezarazíš sama, udělám to já. S tím, co na něho vím –“

„Bena nech na pokoji.“

„Tak ať on nechá na pokoji Jessii. Co ty na to? Nic?“

„Ale to víš,“ pronesla s trpkou ironií, „všechno se v radost obrátí. A teď zase jdi. Mám tady zákazníka.“

„Odkdy pracuješ pro Bena i v noci?“

„Už jsem ti řekla, že mě tady nechal trčet. Chtěli jsme si pro změnu trochu vyrazit do ulic.“

„Kdy čekáš, že se vrátí?“

„Já nevím. Třeba si řekl, že se pobaví líp, když půjde sám.“

„Jo. Ale ať mi neleze do zelí.“

„Tak jí řekni, ať ho tam pořád neláká.“ Zašklebili se na sebe jako staří nepřátelé. Muž práskl dveřmi. Blondýna seděla, jako by zapomněla na mou přítomnost, oči upřené na cosi neviditelného ve vzduchu mezi námi.

„Potvora jedna mizerná,“ sykla mezi zuby. „Na tohle musí být vždycky dva.“ Pak si vzpomněla, že jsem tam, a řekla už lidštějším hlasem: „Nevšímejte si mě. Za chvilku mě to přejde. Počkejte okamžik, prosím vás.“ To bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat. Zašla do zadní místnosti a zavřela za sebou lehké dveře. Slyšel jsem cvaknutí lahve o sklenici a zřetelné bublání tekutiny, o němž se pijáci samotáři domnívají, že je nikdo neslyší. Když vyšla, měla rty čerstvě natřené rtěnkou a na nich rozplizlý alkoholický úsměv.

„Prohlížela jsem si cifry o prodeji Mandevillovy vily. Jestli se o ni vážně zajímáte, snad bychom mohli něco dojednat s novými majiteli. Byla to pro ně tak výhodná koupě, že by vám ji mohli prodat s výdělkem, a pořád ještě byste ji dostal lacino. I za šedesát tisíc je to zadarmo. Původně měla stát osmdesát, a za dnešních stavebních nákladů by přišla na sto dvacet.“ Řekl jsem s povinným úsměvem:

„Na osobu, která tady nepracuje, dovedete náramně prodávat.“

„Uctivě děkuju. Kdysi jsem prodávala pro Bena.“ Naklonila se přes stůl a nabídla mi celý svůj bílý výstřih jako zvjáštní prémii. „Vážně se o ten objekt zajímáte?“

„Docela vážně. Co kdybyste mi ho ukázala? Pak můžeme jednat dál.“

„Teď večer?“

„Proč ne?“

Podívala se za mě na živý provoz v ulici. „Měla bych tu zůstat. Ben se může každou chvíli vrátit. Zázraky se někdy dějou. Když nemůžete počkat do rána, půjčím vám klíče. Myslím, že elektrika v domě svítí.“

Znovu zašla dozadu a vrátila se poněkud zneklidněna. „Promiňte, Ben si asi ty klíče vzal s sebou.“

„To nevadí. Přijdu zase ráno.“

Whiteoaks avenue byla od Camino Real vzdálena necelou míli. Nalezl jsem litinová vrata otevřená a visací zámek volně zaháknutý na řetěze. Sebral jsem zbytek rozházených novin a prohlédl jsem si jejich data. Poslední byly z třináctého listopadu. První z třetího listopadu, ze dne po Phoebině zmizení.

Vzedmuté šedé oblaky na nebi věstily blízký východ měsíce. Jak jsem postupoval po příjezdové cestě, dům jako by přede mnou narůstal. Jeho průčelí odráželo paprsky mé baterky jako němá bílá hrobka.

Ozdobné hlavní dveře byly zavřené, ale nebyly zamčené. Vstoupil jsem a nahmatal vypínač u dveří. Parkety v hale byly zablácené a poseté vizitkami odchodníků realitami. V zadní části haly se ladně vinulo vzhůru do tmy spirálovité schodiště s bílým zábradlím.

Vstoupil jsem do hlavního pokoje vpravo a stiskl vypínač.

Na zažloutlém křišťálovém lustru se rozsvítilo jen pár žárovek. Většina zařízení se hodila k lustru. Dvě staré anglické pohovky postavené naproti sobě na protilehlých koncích místnosti, bílý mramorový krb se vsazeným plynovým tělesem, nad ním špatný portrét důstojného pána z dob prince Alberta, patrně něčího otce. Paní Wycherlyová nebo jiná osoba novější generace dodala do místnosti jisté vlastní doplňky. Zbrusu nové strakaté záclony se zoufale tloukly s ostatním zařízením. U krbu stálo světlé mahagonové gramorádio. Bylo otevřené a ležela na něm deska „Pomalá loď do Číny“. Na vnitřní straně dveří visel terč na hru v šipky a bílé táflování bylo kolem dokola zjizveno stopami ocelových hrotů. Zavřel jsem dveře, vytáhl jednu šipku z korkového terče, přešel přes pokoj ke krbu a hodil ji. Trefil jsem se do terčové desky. Prošel jsem ostatními přízemními místnostmi. Přitom jsem si tiš
e broukal „Pomalou loď do Číny“ a vzpomínal na příběh, který jsem kdysi četl ve škole. Jmenoval se „Mirzovo vidění“ a po léta se mi občas vybavoval.

Mirza měl vidění mostu, po kterém přecházela spousta lidí: všichni lidé, kolik jich žilo na světě. Občas některý z nich šlápl na jakési propadlo a zmizel. Ostatní chodci si toho sotva všimli. Všichni kráčeli dál po mostě, až postupně každý z nich šlápl na nějaké to propadlo a rovněž zmizel.

Já jsem šlápl na to svoje propadlo, nebo na něco velice podobného, na vrcholu ladného schodiště. Nebylo to zrovna propadlo a nebylo přímo určeno mně. Bylo to lidské tělo, a jak jsem o ně zakopl, hlasitě vzdychlo. Vzdychlo, jako by bylo spadlo z celé té výšky mostu a přežilo to. Vyhledal jsem jeho tvář paprskem své baterky. Neměl jsem to dělat: byla to jen krvavá maska, za níž neproudil žádný život. Zakrvácený motýlek a uhlově černý oblek vypadaly nemístně a skoro dojemně na člověku takto ubitém k smrti.

V kapsách u saka neměl nic. Musel jsem jím pohnout, abych se dostal k zadním kapsám. Byl těžký a zvedal se těžce jako kříž z masa a kostí. V jeho peněžence jsem našel čtyři dolarové bankovky a řidičský průkaz na jméno Bob Merriman. Jeho malá pistole byla pryč. Zastrčil jsem mu peněženku do náprsní kapsy u saka, abych s ním nemusel znovu hýbat. Pak jsem ji zase vytáhl, otřel ji kapesníkem a opět zastrčil. Baterka na zemi mě pozorovala jako žluté nedůvěřivé oko. Zvedl jsem ji a odešel z domu.

Na zpáteční cestě do Merrimanovy kanceláře jsem musel projet kolem nádraží. Bylo sice na noc zavřené, ale před nádražím stál telefonní automat. Zavolal jsem z něho policii.

Paní Merrimanová stále ještě seděla u psacího stolu v přední kanceláři. Když jsem vstoupil, pohlédla na mě tím svým rozplizlým úsměvem:

„Lituju, ale Ben se ještě nevrátil. Tak tu hájím pevnost sama. Nechcete se ke mně přidat?“ Pak uviděla výraz na mé tváři a její tvář ho rázem převzala. „Co se stalo?“

„Potřebuju adresu paní Wycherlyové.“

„Já ji nemám.“

„Musíte ji přece mít, když jste ji zastupovali při prodeji domu.“

„To zařizoval Ben. Už jsem vám říkala, že pro něho nepracuju, aspoň ne pravidelně. Většinu obchodů provádí sám.“

„Ukažte mi záznamy.“

„Na co? Snad nám nechcete za zády provést nějakou levotu?“

„Co vás napadá. Já jen chci vědět, kde bych našel paní Wycherlyovou.“

„To se ze záznamů nedozvíte. Můžete se sám přesvědčit.“ Vrávoravě vstala. Šel jsem za ní do malé zadní místnosti. Na stole na hromádce spisů stála napůl prázdná láhev Gordon ginu. Paní Merrimanová prolistovala papíry a vytáhla cyklostylovaný formulář. Právě se ho snažila rozluštit mírně zamženým pohledem, když zazvonil telefon. Zvedla ho, chvíli naslouchala. Obličej jí zbělal, že náhle vypadala mladší. Oči se jí rozšířily. Poděkovala telefonu a položila ho.

„Ben je mrtvý. Někdo ho zabil, a já jsem ho podezřívala, že se na mě vykašlal.“

Zahleděla se kamsi za mě. Pohybovala se jako v transu. Narazila na rám dveří a opřela se o dřevěnou přepážku. Cyklostylovaný formulář mačkala v sevřené ruce. Pustila ho a sáhla po láhvi.

Já jsem zvedl papír ze země. Dům na Whiteoaks avenue byl oceněn na osmdesát tisíc. Cifra byla přeškrtnuta a nadepsána cifrou šedesát. Byly tu ještě další tužkou psané vsuvky, tak rozmazané, že jsem je nemohl rozluštit. Adresa paní Wycherlyové byla uvedena jako 507 Whiteoaks avenue.

Když paní Merrimanová láhev zase postavila, zbývaly v ní už jen tři osminy ginu. Opřela se o stůl a svezla se do otáčivého křesla vedle něho. Kroutila si vlasy mezi prsty. Vlasy měla u kořínků tmavé, jako kdyby do nich prosakovala čerň jejích myšlenek.

„Ten starý darebák,“ řekla. „Vsadím se, že mu to udělal on. Minulý týden přišel za námi do bytu a říkal, že to udělá, když mu Ben nezaplatí.“

„Kdo to řekl?“

„Mandevillle. Kapitán Mandeville. Zazvonil u nás s pětačtyřicítkou v ruce. Ben musel zmizet zadním vchodem a já to musela sama vyřídit. Ten dědek si počínal jako blázen.“

„Co vám pan Mandeville chtěl?“

„To, co by chtěl každý. Peníze,“ a podívala se na mě už docela klidně. Nárazová dávka bolesti a ginu způsobily náhlé vystřízlivění. „Tvrdil, že ho Ben ošidil při prodeji toho jeho pitomého baráku.“

„A je to pravda?“

„Co já vím? Pět let jsem žila s Benem, lítali jsme od příkopu k příkopu. Jakživa jsem nepřišla na to, co se děje v jeho hlavě nebo kam se dějí všechny peníze. Nikdy jsem neměla vlastní dům, ačkoli on dělal v realitách. Jestli se tomu dá říkat reality.“

„Jak vy byste tomu řekla?“

„Už jsem se toho vzdala, abych tomu nějak říkala. Kdyby si řádně vydělával, dalo by mu to daleko víc práce…“ Znovu se na mě podívala, ústa měla stále ještě otevřená, na zubech stopy rtěnky. „Co vás Ben tolik zajímá? Vždyt ho ani neznáte.“

„Ne, a lituju toho.“

„Co vlastně chcete? Do čeho mě to chcete namočit?“

„Vás do ničeho, paní Merrimanová. Je mi líto, co se vám stalo. Mimochodem kdo byl ten blonďáček s bradkou?“ Nová dávka ginu jí stoupala do očí, kalila je a rozpouštěla jejich výraz. Používala toho jako masky, z níž hleděly jen skelné oči.

„O čem to zase mluvíte?“

„Však vy dobře víte. Ten, co tu byl před chvílí a hledal vašeho manžela.“

„Jo ten,“ zamečela vychytrale. „Toho jsem předtím v životě neviděla.“

„Lžete.“

„Nelžu. A vůbec, co si to dovolujete říkat, že lžu? Říkal jste, že jste zájemce. Žádný zájemce nejste.“

„Ale zájem mám o všelicos. Kdo to byl, paní Merrimanová?“

„Nevím. Nějaký z těch chlápků, co s sebou Ben vodí – totiž vodil.“ Ty dva různé časy tak těsně po sobě jako by ji ťaly do živého. Z očí jí vyhrkly slzy nebo gin. „Jděte pryč a dejte mi pokoj. Předtím jste byl milý. Teď už nejste vůbec milý.“ A dodala, jako kdyby doplňovala slovní rovnici: „Vsadím se, že jste obyčejný fízl.“

„Nejsem.“

Pojednou jsem si přál, abych byl obyčejný fízl. Policie tu musí být každou chvíli. Byl jsem daleko od své mateřské základny a mohl bych se stát snadnou kořistí. Popřál jsem paní Merrimanové dobré noci a vyšel skrz hlavní kancelář na ulici. Cestou jsem sebral jeden z pijáků s Merrimanovou podobiznou.

Právě když jsem se odlepil od chodníku, vyklouzl z hlavního proudu šerifův vůz se zmírající sirénou a zaparkoval na místě, které jsem uvolnil. Mladé hlavy v zájezdním bufetu se otočily, jestli sem nepřijel kvůli nim. Psi v sousedním psinci počali výt.

kapitola devátá

Vyhledal jsem adresu kapitána Teodora Mandevilla v telefonním seznamu na athertonském nádraží. Bydlel ve velkém hotelu na hlavní ulici v Palo Alto. Hotel se honosil působivou kolonádou před vchodem a kretonem zdobenou malou vstupní halou, v níž vůně levandule sváděla dívčí válku s pachem doutníků.

Paní za recepčním stolem, která vypadala jako pravděpodobný zdroj levandule, mi řekla, že kapitán Mandeville je doma. Zavolala ho domácím telefonem a získala jeho svolení, abych směl za ním nahoru.

Když jsem vystupoval z výtahu, už na mě čekal – kostnatý osmahlý muž s bílými vlasy, knírem a obočím, které vypadalo jako malé náhradní kníry. Přes naškrobenou smokingovou košili s černou kravatou měl flanelový župan. Oči měl třpytivě černé.

„Jsem kapitán Mandeville. Čím vám mohu posloužit?“

Řekl jsem mu, že jsem soukromý detektiv a že hledám zmizelou dívku. „Snad byste mi mohl dát některé informace o jejích příbuzných. Ta dívka se jmenuje Phoebe Wycherlyová.“

„Dcera paní Kateřiny Wycherlyové?“

„Ano. Jak jsem slyšel, měl jste s paní Wycherlyovou nějaké obchodní jednání.“

„To jsem bohužel měl. Ale osobně ji neznám, a s její dcerou jsem se nikdy nesetkal. Jak tomu mám přesně rozumět, když říkáte, že je nezvěstná?“

„Odešla ze školy asi před dvěma měsíci. Poslední, co jsem o ní slyšel, bylo, že odjela ze sanfranciského přístaviště odpoledne druhého listopadu. Nastoupila do taxíku společně s matkou. Kdybyste mi mohl dát jakoukoli informaci o její matce –“

Kapitán mě přerušil: „To si myslíte, že matka unesla vlastní dceru?“

„To sotva. Ale mohla by vědět, kde její dcera je.“

„Vím aspoň, kde je její matka. Je vám to něco platné?“

„Bylo by mi to ohromně platné.“

„Bydlí v jednom hotelu v Sacramentu – v dost sešlé čtvrti na ženu jejího postavení. Jméno toho hotelu mi momentálně uniká. Myslím, že jsem si je někde poznamenal. Jděte dál, já vám to najdu.“

Provedl mě chodbou hotelového bytu a nechal mě o samotě v obývacím pokoji, jehož úzké zdi byly ověšeny fotografiemi. Na jedné se zasněně usmívala krásná žena zpod oblaků černých vlasů. Většina ostatních snímků představovala válečné lodi, od křižníku z první světové války po mateřskou bitevní loď z druhé světové války. Bitevní loď byla fotografována z letadla a ležela jako tmavý předmět na zvrásněném kovovém moři. Kapitán Mandeville se vrátil do místnosti, právě když jsem si prohlížel bitevní loď.

„Té jsem velel naposled,“ řekl. „Ten snímek udělal můj syn poručík Mandeville pár dní předtím, než ho sestřelili nad Okinawou. Povedl se mu, co?“

„Báječně. Já jsem byl taky na Okinawě, ale na souši.“

„Opravdu? To je zajímavé.“ Kapitán v tématu nepokračoval.Podal mi linkovanou stránku vytrženou z bloku, na níž bylo tužkou napsáno „Hotel Champion“.

„Přesnou adresu jsem zřejmě ztratil, ale to už snadno najdete.Já jsem ji nasel bez obtíží, a nejsem detektiv.“

„Vy jste nedávno mluvil s paní Wycherlyovou?“

„Ne.Zkoušel jsem to, ale nechtěla mě přijmout. Je to paličatá osoba, a řekl bych, že je taky bláhová.“ Rty se mu zachvěly. Pod bílým obočím mu oči zajiskřily jako uhlíky.

„Mohl byste mi o tom říct něco víc? Nechci vyzvídat, ale nechápu, co měla paní Wycherlyová za lubem. Nebo co se odehrálo kolem prodeje vašeho domu.“

„Je to dlouhá historie a obávám se i dosti nechutná. Netvrdím, že jsem to sám cele pochopil, a proto jsem si na to taky vzal advokáta. Měl jsem si ho najmout už před půl rokem.“

„Kdy od vás paní Wycherlyová dům koupila?“

„Ona ho nekoupila ode mě. V tom je ten háček. Že ona mě nepřipravila o těch pětadvacet tisíc dolarů, které mohu těžko postrádat, to mi věřte. O těch pětadvacet tisíc dolarů mě ošidil šejdíř jménem Merriman.“

„Měla s tím paní Wycherlyová něco společného?“

„Ne, z toho ji neviním. Jistě ošidili i ji, stejně jako mě. Na druhé straně mi zrovna moc nepomohla. Dal jsem si práci a zjistil jsem její adresu a zvlášť jsem se vypravil o Sacramenta, abych se pokusil získat její spolupráci. Ovšem jak jsem už řekl, odmítla se mnou mluvit.“ Hlas se mu třásl potlačovaným hněvem.

„Ale podívejte se, tohle všechno vás nezajímá. Já rozhodně nestojím o to se o tom bavit. Zachoval jsem se jako blázen, a v mém věku je to dost trapné.“

„Jak vás ošidili, pane kapitáne?“

„Nevím, jestli vám to budu umět vysvětlit. Můj advokát by to dokázal. Ale případ má přijít před nemovitostní komisi, a pochybuji, že by můj advokát byl ochoten vám to teď vysvětlovat. V každém případě to nijak nesouvisí s vaší nezvěstnou dívkou.“

„Tím si nejsem tak jist.“

„No, když nedáte jinak. Posaďte se.“

Kapitán sebral plachtařský časopis, který ležel rozevřený na křesle, pokynul mi, abych si sedl, a sám se posadil naproti mně.

„Moje žena zemřela loni na jaře a velice brzy potom odešla naše hospodyně; zřejmě nesnesla moje nálady, když už je nemírnila přítomnost mé manželky. Rozhodl jsem se, že dům v Athertonu prodám a přestěhuji se do pohodlnějšího bytu. Ten Merriman se nějak dověděl o mých úmyslech – nemám tušení, jak – a přišel za mnou. Nabídl mi, že mi zprostředkuje prodej a že mi dá padesát procent z provize za tu transakci. Já nejsem obchodník a neuvědomil jsem si, že jeho nabídka je nezákonná. Merriman mi to prezentoval jako přátelské gesto mezi dvěma veterány z námořnictva. Prý sám sloužil za války v námořní záloze.

Kdovíjak se tam dostal. Je to vyložený darebák. Tenkrát jsem to ovšem nevěděl. Od té doby jsem si zjistil od jednoho známého z personálního oddělení, že Merriman se musel vzdát své hodnosti v pětačtyřicátém roce. Byl tehdy zásobovacím důstojníkem jedenáctého okruhu a zneužíval svého postavení, aby prodával stavební parcely v San Diegu svým podřízeným. Mimoto měl nezaplacené dluhy z hazardních her – ten chlap je nenapravitelný hráč. Bohužel jsem o tomhle všem nic nevěděl, když jsem ho pověřil prodejem svého domu. Tehdy jsem ho pozval k sobě a on si celý dům důkladně prohlédl. Tvářil se, jako by na něho udělal obrovský dojem. Ale přitom neustále zdůrazňoval jeho nedostatky – zastaralou instalaci, poškozené nátěry a malbu a podobně. A řekl mi, že při současných finančních poměrech budu rád, když prodám dům i pozemek za padesát tisíc dolarů. Mně to připadalo docela přiměřené. Když jsem pře
d takovými třiceti lety ten dům stavěl, nestál mě ani pětadvacet tisíc včetně pozemku. Nevyznám se v hodnotách nemovitostí a stoprocentní zisk mi připadal jako dar z nebe. Mimoto,“ dodal, „jsem se chtěl co nejdřív vystěhovat. Postavil jsem dům pro svou paní, a když mi odešla, zanechala v něm příliš mnoho vzpomínek. A tak jsem ho prodal prvnímu, kdo se naskytl. Nabídl mi celých padesát tisíc, a já jsem nabídku vděčně přijal.“

„A kdo to byl?“

„Obávám se, že se na jeho jméno nepamatuji. Říkal, že je to nějaký rozhlasový pracovník, kterého sem přeložili z Los Angeles. Skutečně ho přeložili,“ dodal starý pán trpce. „Od té doby jsem se dověděl, že to byl drobný redaktůrek zábavného pořadu z nějaké menší stanice někde na jihu. Stanice ho vyhodila, že bral úplatky od výrobců gramofonových desek.Pak se nějaký čas potuloval tady po okolí a často se vyskytoval v Merrimanově společnosti.“

„Jak to všechno víte?“

„Mám přátele,“ řekl. „Požádal jsem je, ačkoli už opožděně, aby se po něm diskrétně poptali. Zjistili, že pár dní nato, co ten chlap můj dům koupil za padesát tisíc, ho zase prodal paní Wycherlyové za pětasedmdesát. Přirozeně oba obchody zprostředkoval Merriman.“

„To ten první kupec dělal jen zástěrku Merrimanovi?“

„Vypadá to tak. Můj advokát požádal komisi pro nemovitosti, aby se na to podívala. Já jsem nikdy neměl rád soudy, ale když člověka okradou téměř o třetinu jeho majetku…“ Pomyšlení na takovou nepravost mu znemožnilo větu dokončit.

„Jak se jmenuje váš advokát, pane kapitáne?“

„John Burns. Velice spolehlivý člověk. Znám Burnse z Jachtklubu dobrých pár let. Říkal mi, že to není poprvé, co je Merriman v podezření z podvodu. A já jsem se rozhodl, že tentokráte to bude naposled.“

„Jak se dívá pan Burns na vaše šance, že byste dostal peníze nazpět?“

„Podle něho máme naději docela slušnou, ovšem za předpokladu, že zloději ty peníze ještě mají. S těmihle pokoutními individui se těžko jedná, ale my chceme dostat Merrimana do neúnosné právní situace. Když mi nezaplatí rozdíl v ceně, může přijít o své živnostenské povolení. Velmi pravděpodobně.“

„A ví to Merriman?“

„Předpokládám, že ano. Řekl jsem to jeho ženě. Minulý týden jsem u nich byl a chtěl jsem s ním mluvit, ale utekl mi zadním vchodem. Ta ženská se mi snažila vysvětlit, že ten rozdíl v ceně vznikl jen dík Merrimanově obchodnímu talentu a že můj dům má vlastně cenu sotva pětačtyřicet tisíc. Ale já náhodou vím, že ho minulý týden znovu ocenili na osmdesát tisíc!“ Kapitán se uhodil do kolena žilnatou pěstí. „Zatracená pakáž, jsou to podvodníci! Podvodníci, kšeftaři, placení lháři, ti nám dneska vládnou!“

Kapitán zrudl jako rak. „Já o tom nesmím mluvit. Škodí mi to na tlak. Ať se o Merrimana a celou tu bandu postará zákon.“

„Neměl jste nikdy chuť se o něho postarat sám?“ Kapitánův pohled zledověl. „Co tím míníte?“

„Slyšel jsem, že jste Merrimanovi vyhrožoval, že ho zastřelíte.“

„To nepopírám. Chtěl jsem ho postrašit, aby přišel k rozumu. Ale on vůbec odmítl se mnou mluvit přímo. Schoval se ženě za sukně –“

„Viděl jste ho dnes, pane kapitáne?“

„Ne. Neviděl jsem ho už delší dobu. Nelibuji si v pohledu na něho a můj advokát mi doporučil, abych už s ním nic neměl.“

„A měl jste?“

„Rozhodně ne. Kam vlastně míříte?“

„Asi tak před třemi hodinami Merimana někdo ubil k smrti ve vašem bývalém domě na Whiteoaks avenue.“

Na kapitánově tváři se objevily sinalé skvrny. „Ubil k smrti? Je to strašná věc, když se to řekne o člověku, ale nebudu předstírat, že mě to mrzí.“

„Udělal jste to vy, pane kapitáne, nebo jste si to objednal?“

„Neudělal. Takové obvinění je urážlivé, nesmyslné.“

„Ale jeho žena vás takhle obviňuje. Můžete v brzké době očekávat návštěvu policie. Můžete dokázat, co jste dělal v posledních třech hodinách?“

„Vaše otázka je nechutná.“

„Nevadí. Položit ji musím.“

„Ale já na ni nemusím odpovědět.“

„Nemusíte.“

Kapitán celý roztřesený vstal. „Pak mi nezbývá, než vás požádat, abyste odešel. Ochotně vysvětlím své počínání příslušným orgánům.“ Doufal jsem, že mluví pravdu.

kapitola desátá

Hlavní silnice vedla rovinou, která se v měsíčním světle podobala divoké prérii až k břehům řeky Sacramento. V podivném bledém světle vypadal vysoký most, který se klenul přes řeku, jako brána do starého opevněného města. Periférie na protějším břehu tento dojem nikterak nerozptýlila. Noční děvčata ploužící se ulicemi, chlapi nenápadně ukrytí v průjezdech vypadali jako ztracení, na věky utonulí v hlubinách věků.

Hotel Champion stál na kraji této periférie. Ještě do ní neklesl, ale pomalu do ní klouzal. Byl to úzký pětipatrový dům se špinavým kamenným průčelím, postavený někdy na přelomu století, kdy patrně býval elegantním rodinným hotelem. Teď vypadal jako podnik, kde lze dostat levné ubytování bez příkras, na které nemáte: přístřeší na jednu noc, nebo poslední přístřeší v životě.

V sousedním baru zpívali hosté nostalgické písně. Starý muž ve vyrudlé fialové uniformě a se strništěm na bradě hlídal nelákavý vchod do Championu. Přešel přes chodník opatrnými krůčky. Střevíce měl na špičkách proříznuté, aby se mu tam vešla kuří oka, a jeho naříkavý hlas, vycházející z opotřebovaného těla, jako by pramenil přímo z těch kuřích ok.

„Tady nemůžete parkovat, pane šéf. Tady musí zůstat volný místo. Jestli chcete k nám do hotelu, musíte nechat vůz na parkovišti za rohem. Vy se tady chcete ubytovat?“

„Asi ano.“

„Tak zajeďte doleva za roh. Doprava jet stejně nemůžete, protože je ulice už šest let jednosměrná.“ Ta změna ho zřejmě zlobila. „A vůz si radši zamkněte, a pak můžete vejít do hotelu zadem, když budete chtít. Je to tak blíž. Já vám rozsvítím nad zadním vchodem. Mám vám odnést zavazadla?“

„Děkuju, odnesu si je sám.“ Beztak jsem žádná neměl. Parkoviště byl černý obdélník, obestavěný temnými zdmi obchodních budov, které byly v noci liduprázdné. Aby se neřeklo, vzal jsem si z vozu aktovku, prošel úzkou uličkou k zadnímu vchodu, kde na mě čekal stařičký posluha. Pod holou žlutou žárovkou nad dveřmi vypadal, jako by měl žloutenku. Vzal ode mne aktovku, jako by ani nedoufal ve spropitné.

V pusté vstupní hale seděla v recepci žena s basedovskýma očima a basedovským krkem. Nabídla mi pokoj s koupelnou za dva padesát a za dva dolary bez koupelny. Já jsem vlastně neměl nejmenší chuť se tam ubytovat. Proletěla tudy stěhovavá hejna let a zanechala své stopy. Basedovské oči si mě prohlížely, jako by odhadovaly, jestli jsem příliš náročný, nebo příliš švorc. „Tak co, chcete pokoj za dva padesát s koupelnou, nebo jenom za dva dolary bez? Musím vás požádat, abyste mi zaplatil napřed,“ dodala s pohledem na odřenou aktovku, kterou nesl zřízenec.

Kapitán Mandeville se zmýlil, říkal jsem si, a možná úmyslně. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by paní Wycherlyová někdy mohla bydlet v Championu. Rozhodl jsem se, že si to zjistím, než se upíšu k dlouhé noci strávené ve společnosti s depresí.

„S radostí. Ale právě mě napadlo, že si moje žena možná najala dvoulůžkový pokoj.“

„Vaše paní je u nás hostem?“

„Alespoň jsem to tak slyšel.“

„Jak se jmenuje, jak se jmenujete?“

„Wycherly,“ řekl jsem.

Tlustá žena a stařeček si vyměnili pohled, jehož smysl mi unikl. Žena pronesla hlasem, v němž se jistá blahosklonnost mísila s politováním:

„Vaše paní tady skutečně delší dobu bydela. Ale dneska večer, asi tak před hodinou, se odstěhovala.“

„Kam se přestěhovala?“

„Bohužel nám tu nenechala adresu.“

„Odstěhovala se vůbec z města?“

„Nemám nejmenší ponětí.“ Řekla to, jako by to myslela vážně. „Budete si přesto přát pokoj? Anebo ne?“

„Vezmu si ten s koupelnou. Už jsem se dlouho nekoupal.“

„Prosím,“ řekla flegmaticky. „Dám vám číslo pět set šestnáct. Podepište mi laskavě knihu hostí.“ Podepsal jsem se jako H. Wycherly. Koneckonců on platil za pokoj. Dal jsem tlusté ženě padesátidolarovou bankovku, která jí způsobila spoustu starostí se sháněním drobných. Posluha sledoval tuto transakci s velkým zájmem.

Když jsem s ním osaměl v pokoji v pátém patře, řekl v choulostivé pauze mezi otvíráním okna a případným spropitným:

„Třebas bych vám mohl pomoct vaši paničku najít.“

„Vy víte, kde je?“

„To jsem neřek. Řek jsem, že bych vám moh pomoct. Sem tam něco zaslechnu. A něco zahlídnu.“ Dotkl se koutku kalného oka špičkou ukazováku a mrkl na mě.

„Co jste zaslechl a zahlídl?“

„Já bych to nerad říkal naplno, když jste její manžel. Nechci jí udělat ještě víc nepříjemností. Beztak už jich má tak dost. Ale to vy stejně víte, když jste její manžel.“

„O tohle mi nejde.“

„To je dobře, protože kdyby vám o to šlo, tak byste se nedožil ničeho příjemného. A to už asi taky víte, co?“

„Nezáleží na tom, co já vím. Co víte vy?“

„Já bych nerad někoho přived do maléru.“ Jeho staré a poněkud šilhavé oči sc přenesly ze mne na mou aktovku, kterou položil na proutěný stojan na zavazadla při zdi. „Doufám, že v tý aktovce nemáte náhodou pistoli? Nahmatal jsem tam něco, co mi trochu připadalo jako pistole. A nechci mít nic společnýho s nějakým střílením.“

„Žádné střílení nebude. Já jenom chci najít svou ženu a promluvit si s ní.“

Už jsem začínal litovat, že se vydávám za Wycherlyho. Považoval jsem to za rychlý způsob, jak se dovědět nějaký ten fakt, ale teď jsem se tím zapletl do příliš mnoha faktů.

„Na to nepotřebujete pistoli,“ řekl děda a nenápadně se sunul ke dveřím. „Jerry Dingham je diskrétní člověk.“

„Tak abyste věděl, Jerry, nosím s sebou pistoli, protože s sebou taky nosím spoustu peněz.“

Děda se zastavil. „Vážně?“

„Jsem ochoten za informace zaplatit, Jerry.“

Jerry se podíval na své nohy, nacpané v proříznutých botách.

„Jsem dlužen patnáct dolarů doktorovi Brochovi za svý nohy. Jakživ si nenastřádám dost, abych mu moh zaplatit.“

„Zaplatím vám účet u doktora.“

„To je od vás moc hezký, mladej,“ řekl děda dojatě. „Ale napřed bych ty vaše peníze musel vidět.“

„Až uslyším ty vaše informace. Víte dobře, že peníze mám. Tak kam odjela, Jerry?“

„Z toho, co jsem slyšel, když jsem ukládal její zavazadla do vozu, bych řek, že třeba jela do Haciendy. Aspoň se ptala toho chlápka, jestli je Hacienda slušnej podnik. On říkal, že je to o sto procent vejš než tady, a to měl teda pravdu. Je to takovej náramně nóbl podnik kousek za městem.“

„Ona tam jela s nějakým mužem?“

„To jsem neměl v oumyslu vám říkat. Měl jsem držet hubu.“

„Popište mi ho.“

„Nikdy jsem ho vlastně pořádně neviděl. Když seděl ve voze, měl hlavu obrácenou. Zřejmě nechtěl, abych ho viděl, ani já, ani nikdo jinej. Předtím, když šel za ní do pokoje, nejel vejtahem, ale vzal to po zadních schodech. Nevypadal jako náš host, tak jsem šel za ním, abych věděl, co tady chce. Zaklepal na její dveře a ona ho pustila dovnitř a slyšel jsem, jak ji oslovil jménem. Tak jsem usoudil, že je to v pořádku. Abych pravdu řek, myslel jsem si, že je to její manžel.“

„Slyšel jste něco, co by tomu nasvědčovalo?“

„Jen to, co jsem říkal. Oslovil ji Kateřino, když vcházel do pokoje – a jako by byl hrozně rád, že ji vidí. Pak zavřeli dveře a víc už jsem toho neslyšel. Asi za dvacet minut nato se šla odhlásit a on už čekal v autě před domem.“

„Jaký to byl vůz?“

„Myslím, že to byl novej chevrolet.“

„A šla s ním ochotně?“

„To jo. Vlastně to jsem ji poprvé viděl kapku veselejší. Předtím se tady věčně ploužila, jako kdyby měla každou chvilku nastat její poslední hodinka. Jakživ jsem neviděl tak otrávenou ženskou.“

„Jak tu bydlela dlouho?“

„Tak něco přes čtrnáct dní. Mně to bylo hned divný, že se ubytovala zrovna tady. Je to jinak docela slušnej podnik, ale zase ne takovej, co by si taková panička vybrala. A měla pěkný šaty a pěkný kufry. To vy ostatně víte.“

„Proč myslíte, že tady byla?“

„Třeba se schovávala před váma,“ řekl Jerry se stařeckým úsměškem. „Nic ve zlým.“

„Já to taky tak neberu. Abychom se vrátili k tomu člověku ve voze. Snad byste mi ho mohl aspoň povšechně popsat.“

„Jo. Byl to takovej velkej chlap, ne tak velkej jako vy, ale o hodně větší než já. Byl slušně oblečenej, v tmavým kabátě a klobouku. Klobouk měl staženej do čela a hlavu pořád otočenou, jak už jsem vám říkal, takže jsem mu nikdy neviděl do obličeje.“

„Nevypadal nějak takhle?“ A popsal jsem mu Homera Wycherlyho.

„Moh by to bejt on, ale s určitostí bych to tvrdit nemoh.“

„Jak byl asi starý?“

„Už kapku v letech. Starší než vy. Ale ne zas tak starej jako ten dědek, co tu za ní byl minulej tejden. Toho bych vám doved popsat přesně.“

„Hubený starý pán s knírem?“

„Jo. Toho zřejmě znáte. Zaved jsem ho k jejímu pokoji, ale ona ho nechtěla pustit dovnitř. On zuřil jako pominutej. Přesto mi ale dal slušný spropitný,“ dodal Jerry zasněně, „Jo, a když už mluvíme o penězích, slíbil jste mi patnáct dolarů,“

„Za okamžik. Měla paní Wycherlyová ještě jiné návštěvy?‘“

„Jo, ale koukejte, milej pane, já tady nemůžu takhle kecat celej večír, Musím se taky objevit dole v hale. Paní Silvadová, co sedí v recepci, mě hlídá jako drak.“

„Kdo u ní ještě byl?“

„Pokud vím, ještě jeden člověk. Povím vám o něm, jenomže teď musím na chvíli dolů, aby paní Silvadová viděla, že se neflákám. Jak jen budu moct, přijdu za váma. Jenom mi napřed dejte moje peníze.“

Dal jsem mu pětadvacetidolarovou bankovku. Jeho sukovitá ruka ji uchopila, vklouzla s ní pod vybledlý kabát a vynořila se prázdná.

„Uctivě vám děkuju. Přinesu vám nazpět, až se vrátím.“

„Můžete si z toho dalších pět nechat. Chtěl bych vás ještě o něco požádat. V kterém pokoji bydlela moje žena?“

„Na konci chodby v druhým patře. Číslo tři sta dvacet tři.“

„Bydlí tam teď někdo?“

„Ne, ten pokoj pronajímáme jenom na tejden. Ještě to tam ani neuklidili.“

„Mohl byste mě tam pustit?“

„Ani za nic na světě, pane šéf. Mohlo by mě to stát místo. Už tady pracuju pomalu čtyřicet let, od tý doby, co jsem musel přestat bejt žokejem, protože jsem moc ztloustnul. Oni jen čekají na to, aby mě mohli dát do penze.“

„No tak, Jerry, přece to nemusí nikdo vědět.“ Jerry zavrtěl hlavou tak zuřivě, že mu to rozcuchalo šediny. „Kdepak. Já odmykám jenom tomu, kdo si pokoj řádně pronajal.“

„Mohl byste tu zapomenout svůj univerzální klíč. Třebas tamhle na prádelníku.“

„Ani nápad. To je proti předpisům.“ Ale zapomněl ho tam. Když je někdo čtyřicet let hotelovým posluhou, vykotlá to v něm jakousi dutinu pro příjem spropitného. Dvacet let detektivní práce člověka taky poněkud změní.

Sestoupil jsem po požárním schodišti do druhého patra a odemkl jsem číslo tři sta dvacet tři. Byl to pokoj s koupelnou a velice podobný tomu, co jsem měl sám, se stejnou postelí a prádelníkem, stolem a psacím stolem, proutěným stojanem na zavazadla a stojací lampou. A s pocitem tíživého uzavřeného a nehybného času, který nechce plynout.

Zásuvky prádelníku byly pootvírané a prázdné, až na osamělou nylonovou punčochu s puštěným okem. Skříň obsahovala řadu drátěných ramínek a chuchvalce prachu v koutech. V koupelně jsem našel v lékárničce trochu vysypaného pudru a skleněnou tubu s jediným aspirinem na dně. Ručníky byly vlhké.

Za postelí byl koš na papíry. Byl plný zmačkaných novin a růžových papírových ručníků umazaných od rtěnky. Vedle koše stála na zemi poloviční láhev whisky, v níž zbývalo na půl palce tekutiny.

Vytáhl jsem noviny a prohlédl je. Byly to Sacramento Bees z tohoto týdne. V posledním čísle, dva dny starém, byl tužkou zatržen jeden řádek ze zpráv paroplavby. Oznamovalo se v něm, že PRESIDENT JACKSON přistane v San Francisku příští den. Kateřina Wycherlyová zřejmě sledovala pohyby svého manžela. A patrně nezapomínala ani na dceru. Když jsem se zase narovnal, světlo dopadající na okno ozářilo několik písmen napsaných prstem na skle. Okno vedlo do úzké uličky a hledělo na holou zeď. V prachu na okenní tabulce stálo jediné slovo, „Phoebe“. Proti temnému pozadí vystupovalo jako nápis na hrobě.

Zvenčí sem pronikalo cosi podivného. Cítil jsem, jak to proniká i do mě, a v uších jsem slyšel bušení vlastního srdce. Zvuk toho tepu mi pojednou splynul s hlukem výtahu, který křečovitě škytal kdesi v útrobách domu. Zavřel jsem dveře bývalého pokoje bývalé paní Wycherlyové a vyběhl jsem po požárním schodišti, abych ho předběhl. Výtah, jako jeho pán, byl starý a ospalý. Byl jsem zpátky ve svém pokoji dřív, než se Jerry Dingman objevil. Jerry držel v ruce láhev. „Tak co nového dole v hale?“

„Dohromady nic. Řekl jsem paní Silvadové, že chcete pivo, abych se moh zase ulejt. Musel jsem pro ně přes ulici, a to vás bude stát o padesát centů víc.“ Starostlivě se mi podíval do tváře, jako kdyby se celé naše jednání mohlo o tuto maličkost rozbít.

„V pořádku,“ řekl jsem.

Jerry si vydechl. „No dobře, to už bude v ceně. To pivo už bude v ceně.“ Postavil láhev na prádelník a nenápadně sebral svůj klíč. „Doufám, že máte pivo rád.“.

„Jak by ne. Rozdělím se s vámi.“

„To by přece nešlo.“

„Proč by to nešlo? Sedněte si. Já přinesu sklenici.“

Jerry se nervózně přišoural k posteli a s povzdechem se posadil. Nalil jsem mu polovinu piva do sklenice, kterou jsem přinesl z koupelny, a sám jsem pil přímo z láhve. Děda si olízl pěnu ze strniště. „Vy jste po mně něco chtěl. Jenže já už zapomněl, co to bylo.“

„Řeknu vám to rovnou. Chci se dostat do Haciendy, než tam zvednou padací most.“

„Tam žádnej most nemají, pane Wycherly. Daleko široko není žádná řeka. Kolem dokola jen golfový hříště – oni tam mají svoje vlastní. Taky mají vlastní letiště. Všechno mají vlastní. To pivo je prima.“ Jerry mlaskl, jakoby opojený jeho pouhou chutí.

„Chtěl jste mi něco říct o ostatních návštěvách paní Wycherlyové.“

„O jednej návštěvě,“ opravil mě děda. „Pokud vím, měla už jen tuhle jednu. Byl tu za ní už několikrát předtím.“

„Před čím?“

„Před včerejším večerem, když se tak pohádali. Vypadalo to, jako kdyby ji mlátil. Chtěl jsem zavolat policii, ale paní Silvadová byla proti tomu. Kdybysme prej volali policii pokaždý, když se hosti trochu pohádají, lítali by nám tu věčně po baráku jako ve filmový grotesce. Stejně to netrvalo dlouho.“

„Kdo to byl?“

„Nevím, jak se jmenoval.“ Děda se poškrábal na hlavě. „Byl to velkej chlap, pěkně oblečenej. Pořád se usmíval. Ale mně se nelíbily jeho oči.“

„Co se vám na nich nelíbilo?“

„Těžko říct. Koukal na mě, jako kdybych byl prašivěj pes nebo co – a on sám vtělenej Kristus pán. Měl takovej ten ohrnutej nos, jako kdyby mu něco nevonělo.“ Jerry si ukazovákem zvedl špičku převislého nosu. Vytáhl jsem piják, který jsem sebral v Merrimanově kanceláři, s Merrimanovou fotografií.

„Je tohle on?“

Jerry si přidržel piják ke světlu. „Jo, je to on. Furt se usmívá.“

„V kolik hodin tady byl?“

„Asi tak v devět nebo v půl desátý. Zůstal tady asi půl hodiny. Když jsem ho vezl dolů, pořád ještě se usmíval. Všiml jsem si, že dneska večer měla černý brejle. To jí asi udělal včera monokl.“

„To si vždycky takhle všímáte všech hostů?“

„Jenom těch, který mám rád. Já měl o tu paničku starost. A mám ji pořád. Měl byste co nejrychleji za ní do Haciendy, pane Wycherly, a udobřit se s ní. Vypadáte přesně jako chlap, kterýho ona potřebuje.“

„Mluvila o mě někdy?“

„Ne, ta nikdy o nikom nemluvila, a taky s nikým. Celou dobu byla ve svým pokoji a nikdy nevyšla ven.“,

„A co dělala celé dny?“

„Většinou jedla a pila. Poslední tejden toho vypila požehnaně. Musím to nejlíp vědět, protože já jsem jí ty flašky nosil.“

Vytasil jsem se se svou poslední kartou, s fotografií Phoebe v žlutých šatech. „Nebyla tady někdy za ní tahle dívka? Neodpovídejte hned, dobře se na ni podívejte a rozmyslete si to.“

Jerry vzal fotografii a z dálky si ji prohlížel. „Je to dcera paní Wycherlyový?“

„Je. Viděl jste ji někdy, Jerry?“

„Pokud vím, tak ne. Já ovšem nejsem ve službě celej den. Ale podoba je tu vidět, to jo. Kdyby se k tomu přidalo takovejch dvacet let a dvacet liber – byla by to dokonalá dcera svý matky. Já mám pro podoby oko.“ Ta půlpinta piva mu rozvázala jazyk. Zvedl ke mně oči jako starý oddaný hafan. „Tak vaše dcera vám taky zdrhla, co? To máte pěkný rodinný maléry, jen co je pravda.“

„Já vím.“ Děkoval jsem pánubohu, že nejsem Wycherly. Ale začínal jsem cítit tíhu jeho trápení, jako bych ji byl kouzlem na sebe vzal spolu s jeho jménem.

„Jste si jist, že jste to děvče nikdy neviděl?“

„Dokonale jistej. Za vaší paní byli akorát ty dva – ten starej, co ho nechtěla pustit dovnitř, a ten s tím pršákem.“

„A co ten, co s ním dneska večer odjela?“

„Jo, ten.“ Jerry vstal a zavrtěl hlavou. „Na toho tu svou pistoli radši nevytahujte, pane Wycherly. Dejte na Jerryho Dinghama.“

„Děkuju za radu. A děkuju za pivo.“ Když se Jerry odšoural, vzal jsem z aktovky pistoli i s pouzdrem a navlékl jsem si je.

kapitola jedenáctá

Peníze tekly hlavním městem státu jako rozvodněná řeka a Hacienda byla jedním z míst, kde se zlatý nános usazoval. Ležela mimo hlavní silnici severně od města, rozložená na vlastním golfovém hřišti jako samostatná vesnice. Možná spíš jako potěmkinská vesnice nebo taková, jakou si francouzští králové postavili u Versaille, aby si tam za slunných odpolední mohli hrát na pastýře. Tehdy pozdě v noci, když už se měsíc schyloval k obzoru, byla ještě vzhůru řada „pastýřů“, kteří Haciendu navštěvovali. Z roztroušených zděných pavilónů i z hlavní budovy, postavené ve slohu španělského ranče stiženého velikášstvím, se linulo světlo a smích. Zaparkoval jsem na temném parkovišti opodál a vstoupil jsem. Mladý frajírek v recepci mi řekl, že tu žádná paní Wycherlyová nebydlí.

„Třeba se zapsala pod dívčím jménem.“ A honem jsem pokračoval, aby neměl možnost se mě zeptat, jaké jméno by to bylo: „Je to taková vysoká odbarvená blondýna v černých brýlích, a měla se tu ubytovat asi před dvěma hodinami.“

„To asi myslíte slečnu Smithovou –“

„Ovšem. Zasvobodna se jmenovala Smithová. Mám pro ni důležitý vzkaz od rodiny.“

„Už je trochu pozdě, abych ji zavolal do jejího pavilónu,“ pravil mladík rozpačitě.

„Ona vám to odpustí. Spěchá to.“

„A jak že se jmenujete?“

„Archer. Zastupuji rodinu.“

Recepční vytočil číslo, ale nikdo se neozýval.

„Vím určitě, že je tady v hotelu.“ Mladík se podíval na elektrické hodiny na stěně: ukazovaly skoro půl druhé.

„Možná že byste ji našel v Cantině. Když se přihlašovala, ptala se mě, kde to je.“

Cantina byla na druhém konci rozlehlého dlážděného nádvoří. Asi tucet flamendrů tam sedělo u pultu nebo se o něj opíralo. Pult sám byl staromódní mahagonové monstrum s bohatými řezbami, patrně objevený v některém z okolních mrtvých měst. Za pultem se na pozadí velkého zrcadla rychle a zručně pohyboval Filipínec v bílém kabátku.

Jeho zákazníci byli různorodá společnost: trojlístek brunátných tloušťů – v sombrerech a kovbojských úborech, dva páni, kteří vypadali jako poslanec a politický agent, a mezi nimi rudovláska, která vypadala jako úplatek, hlučná společnost obchodníků s příslušnými manželkami; párek novomanželů, kteří na sebe roztouženě hleděli očima orámovanýma kruhy od nevyspání. A za nimi, na konci baru, seděla sama velká blondýna s černými brýlemi. Stolička vedle ní byla prázdná.

Sedl jsem si na tu stoličku. Blondýna si mě zřejmě nevšímala. Dívala se do sklenice, kterou držela v ruce jako jasnovidka hledící do křišťálové koule. Otáčela sklenicí v prstech a v bezbarvé tekutině vířily zlaté vločky. Vyhledal jsem očima její odraz v zrcadle. Byla silně nalíčená. Pod nánosem líčidla vypadala oteklá a zbitá, nejen fyzicky, ale i duševně. I tak bylo znát, že kdysi bývala hezká.

Oblečená a upravená byla jako žena, která ví, že už není přitažlivá. Vlasy odbarvené do cínového odstínu měla pocuchané, jako kdyby si je byla prohrabovala prsty. Tmavé fialové šaty jí nešly k vlasům. Nebyla štíhlá, ale šaty na ní visely, jako kdyby byla zhubla. Filipínský barman mě přerušil v mém pozorování: „Přejete si něco k pití?“

„To, co pije tady paní, vypadá zajímavě. To s tím zlatem.“

„Goldwasser? Dobrá věc, když máte rád sladké. Že je to tak, milostivá paní?“

Blondýna něco nesrozumitelně zabručela. Obrátil jsem se k ní: „Ještě jsem nikdy nepil goldwasser. Jaké to je?“ Její zamaskovaný obličej se ke mně prudce obrátil. „Svinstvo.“ Hlas měla docela kultivovaný, ale byly v něm spodní tóny hrubosti a beznaděje.

Jedno ze sombrer zaklepalo na bar stříbrným dolarem.

„Tak prosím,“ řekl barman netrpělivě. „Dáte si tu goldwasser?“

Úmyslně jsem se dál rozmýšlel. „Já nevím.“ Řekl jsem blondýně: „Nelepí se vám to zlato na patro?“

„Je to velice tenoučké pozlátko. Ani si nevšimnete, že ho pijete.“

„Tak dobře, já to zkusím,“ řekl jsem, jako by mě byla k tomu přemluvila. „Ať je legrace.“

Barman mi nalil z láhve označené „Danziger Goldwasser“. „To jsem si taky říkávala,“ pronesla blondýna.

„Promiňte, dobře jsem nerozuměl.“

Naklonila se ke mně napůl vážně a napůl pod vlivem tíže, která se projevuje na konci dlouhého večera. Zahlédl jsem její oči za brýlemi. V jejich hloubi se tajil spoutaný bojovný duch, který němě volal o pomoc.

„Ať je legrace,“ řekla. „To bývala moje životní filosofie. Jenže ono to nevyjde tak, jak si to člověk představuje. Při té legraci se náramně snadno přijde k úrazu.“

„A vám se to stalo?“

„Dalo by se to tak říct.“ Její těžké rudé rty se nevesele zkřivily.

Pak se narovnala a zůstala tak sedět. Nebyla opilá, a jestli ano, tak to snášela velice dobře. Jestli jí něco bylo, pramenilo to daleko hloub než v alkoholu. Jako by se snažila držet rovnováhu uprostřed závrati; přitahovala tím můj soucit jako kroužící okraj vodního víru. Náhle jsem pocítil perverzní chuť odejít z baru a tím i od Haciendy a od ní. Z té ženské přímo koukalo, že by člověka mohla přivést do maléru.

A úspěšně. Zvedl jsem sklenici a řekl s líčenou veselostí: „Na zdraví pijáků zlata.“

Blondýna upila ze své sklenice. „Člověk může být zdravý, ale to ještě neznamená, že je šťastný. Ne; že by na tom záleželo, člověk nemůže mít všechno, co chce. Může si stokrát něco přát, a radši by se měl jít utopit. Ne, tohle bych neměla říkat. Tahle věčná sebelítost je prostě neuróza.“

S viditelnou námahou soustředila svou pozornost na mě: „Když už mluvíte o štěstí, vy taky nevypadáte na to, že by se na vás štěstí často usmálo. Vy už jste při té vaší legraci asi taky často přišel k úrazu.“

„Odbyl jsem si své.“

„To jsem si myslela. Já mám smysl pro tváře – pro lidské tváře. Vždycky jsem ho měla, už odmalička. Hlavně u mužů.“

„Přece ještě nejste tak stará,“ řekl jsem. Chtěl jsem s paní Wycherlyovou navázat nějaký osobní kontakt, tak aby mluvila bez zábran a nevěděla, že ji vlastně zpovídám. „Kolik je vám let?“

„Nikdy to nikomu neříkám. Protože je mi sto let. Jako lord Byron, když mu bylo pětatřicet a ptali se ho na to v jednom hotelu, tuším v Itálii. Řekl jim, že je mu sto let. Já si dovedu představit, jak se cítil. Rok nato umřel v Missolongi. Pěkný příběh, co? Konec vše napraví a tak.“

„Líbí se vám?“

„Nemůžu se smíchy udržet.“

„Takových znám milión. Morbidní pohádky pro malé človíčky vypráví stará paní z námoří. Já si někdy představuju, že jsem stará paní z námoří.“ V ústech jí zaškubalo.

„Nepřipadám vám trochu strašidelně?“

Řekl jsem jí, že ačkoli není právě můj ideál jakožto rytíře, trochu strašidelně mi připadá. Dopil jsem svou goldwasser. Byla sladká a silná.

„Je to, jako by člověk pil peníze,“ řekla. „Jak vám to chutná?“

„Já mám chuť peněz rád. Ale goldwasser je na mě trochu moc sladká. Přesedlám radši na bourbon.“

Pohlédla přes mě na bar. Novomanželé se už vytratili.

„Tak si radši pospěšte. Tady se bude za chvilku zavírat.

A když už si budete objednávat, objednejte mi taky ještě jednu.“ Náhle dodala: „Zaplatím si ji.“

Objednal jsem pro nás oba a stál jsem na tom, že zaplatím sám. „Já na to ještě mám, abych vás pozval. Mimochodem, jmenuju se Lew Archer.“

„Těší mě, Lewe.“

Tentokrát jsme si ťukli.

„Já jsem slečna Smithová.“

„Nejste vdaná?“

„Ne. A vy?“

„Kdysi jsem byl ženatý. Ale nevyšlo to.“

„Já to znám,“ řekla moje společnice. „Ze života. Když se tomu dá říct život. Z čeho vy žijete?“

„Různě se přiživuju.“

„Tomu nerozumím. Co děláte doopravdy? Ne, počkejte, já budu hádat. Já ohromně dovedu hádat zaměstnání lidí.“ Říkala to jako znuděné dítě, které hledá, s čím by si hrálo.

„Tak hádejte.“

Její pohled mi sklouzl z hlavy na ramena, jako by si vyhlížela, na čem by se mohla vyplakat. Natáhla ruku a zkusila pevnost mých svalů na levé paži. Měla hezké ruce, až na konečky prstů, které měla okousané. „Nejste profesionální atlet? Na staršího člověka vypadáte ohromně fit.“

Poklona to byla dvousečná. „Vedle. Můžete hádat ještě dvakrát.“

„Co vyhraju, když to uhodnu?“

„Dám vytesat vaše jméno do kamene.“

„Prima. Potřebuju náhrobek.“

Její těžký pohled si mě ještě jednou důkladně probral. Cítil jsem ho jako přímo fyzický tlak. Trochu jsem se zavrtěl. Sako se mi rozevřelo. Blondýna pronesla chraplavým šeptem: „Vy nosíte pistoli. Jste od policie?“

„Můžete hádat ještě jednou.“

„Proč máte u sebe pistoli?“

„To je otázka, a ne odpověď.“

„Mohl byste mi aspoň trošku pomoct. Říkal jste, že se přiživujete. Jste snad mimo zákon?“

Tahle role měla své možnosti. „Ne tak nahlas,“ řekl jsem a ohlédl jsem se náhle oním trhnutím, jaké jsem nejednou viděl v jiných barech u jiných mužů, když jsem vstoupil, abych je dopadl.

Rudoviáska se svými rytíři byla na odchodu. Bratři v sombrerech si vykládali se zbožným pohnutím o aberdeenských býcích. Obchodníci přemlouvali jeden druhého, aby si dali ještě jednu na cestu. Jako kdyby to té cestě prospělo, říkal výraz jejich manželek. Blondýna se mě dotkla rukou. Její dech mě zašimral na uchu. „Proč s sebou nosíte pistoli?“

„O tom se tu nebudeme bavit.“

„Ale já se o tom chci bavit,“ naléhala na mě. „Mě to zajímá. Vy jste gangster – pistolník?“

„Tak tady hra končí. Moje odpověď by se vám nelíbila.“

„Ale ano, líbila. Co kdyby se mi líbila?“

Poprvé mi připadala živá, ale ne tak, jak bych chtěl být živý já. Olízla si rty špičkou bledého jazyka.

„Nač máte tu pistoli?“

„O tom tady nebudeme mluvit. Přece mě nechcete dát zavřít.“

Moje společnice zašeptala. „Mohli bychom si promluvit v mém pavilónu. Mám tam láhev. Stejně už tady budou zavírat.“

Vzala z pultu svou ještěrčí kabelku. Přešel jsem s ní přes nádvoří a pak po zahradní pěšince, kde se černé měsíční stíny krčily a opět vyskakovaly v nočním větru od sanfranciského zálivu.

Blondýna chvíli hledala klíč v kabelce a pak chvíli hledala zámek. Když dveře otevřela, byla uvnitř tma. Zastavila se, takže jsem do ní vrazil. Její tělo se při tom doteku zachvělo. Bylo měkčí a teplejší, než jsem očekával.

Její myšlení však bylo tvrdší a chladnější. „Zabil jste už někdy někoho? Nemyslím ve válce. Myslím ve skutečném životě.“

„Je tohle skutečný život?“

„Nesmějte se. Já to chci vědět. Mám pro to důvod.“

„Mám lepší důvod mlčet.“

„No tak,“ naléhala na mě, „svěřte se tetičce.“ Přitiskla se ke mně. Oba jsme si byli vědomi pistole zavěšené v pouzdře mezi námi. Bylo mi, jako by mi někdo nabízel velký nebezpečný dárek, který nechci. Její špičatá ňadra se na mne tlačila jako dvě pružné bomby. „Mám dojem, že vás to vzrušuje,“ pravila nevzrušeně. Na ženu tak zkušenou, za jakou se chtěla vydávat, počínala si nezkušeně a neobratně, až naivně. Mozek jí zřejmě pracoval jen na jeden nebo dva válce. Bylo by mě zajímalo, jestli ona je vzrušena. Ve všem, co říkala, byly spodní i vrchní tóny, jako nepřetržité hučení a pištění kdesi mimo můj sluchový vjem.

„Vy o mě nestojíte, co?“

„Ještě jsem neměl příležitost vás poznat.“ Blízko u mého krku zabroukala několik taktů z písničky o tom, jak se lidé poznávají. Uchopila mě vzadu za hlavu. Ucítil jsem její jazyk na svých rtech jako dotek horkého hada. Vytrhl jsem se z jejího masérského sevření.

„Slíbila jste mi něco k pití.“

„Vy nemáte rád ženy?“ V jejích ústech taková otázka zněla podivně pateticky. Opřela se o mě jako někdo, kdo se sesouvá podél zdi. „Já vím, že už nejsem hezká.“

„Já taky ne, a mám za sebou perný den.“

„Unavený od střílení?“

„To já nedělám přes den. Já si všechny svoje mordy odbydu před snídaní. Já mám rád do ovesných vloček pár kapek lidské krve.“

„Jste odporný. Jsme oba odporní.“

Počala broukat další melodii a natáhla ruku k vypínači. Její hlas zněl při zpěvu podivuhodně lehce a mladě. Maličko mě píchlo u srdce, že jsem ji nepotkal dřív. Daleko dřív, jinde a jindy a za docela jiných okolností. Kolem nás pokoj vyskočil ze tmy, strakatý a cizí. Bydlela tu teprve chvilku, a přesto se už válely šaty po posteli a po zemi, jako kdyby byla prohlížela všechno své šatstvo, aby si vybrala, co by jí nejlíp slušelo. Indiánské koberce na podlaze byly shrnuty, jako kdyby do nich byla kopala. Na prádelníku z odbarveného dubu stála láhev whisky a ohmataná sklenice. Moje společnice položila kabelku vedle láhve, nalila mi sklenici až po okraj, takže když mi ji podávala, whisky vyšplíchla na zem. Sama pila z láhve tak nešikovně, že musela být buď totální amatér, nebo notorik. Začínalo to pěkně.

Dál to bylo ještě lepší. Blondýna se rozvalila na posteli bez ohledu na šatstvo, láhev přitisknutou na prsa jako bezhlavé nemluvně. Sukně se jí vysoukala nad kolena. Měla pozoruhodně hezké nohy, ale ne pro mě. Díval jsem se na ni, jako se člověk dívá na starý film, který už viděl předtím.

„Sedněte si.“ Poplácala postel vedle sebe. „Sedněte si a povídejte mi o sobě, Lewe. Vy se přece jmenujete Lew, viďte?“

„Ano, Lew.“ Posadil jsem se vedle ní, ale zachoval jsem mezi námi slušnou vzdálenost. „Já bych radši slyšel něco o vás. Žijete sama?“

„Žila jsem sama.“ Podívala se po očku na dveře, které zřejmě vedly do jiné části pavilónu.

„Rozvedená? Rozešla jste se s manželem?“

„Rozešla jsem se se skutečností.“ Zašklebila se. „To by bylo něco pro růžovou knihovnu: Maminka odjela do Rena, aby se rozešla se skutečností.“

„Máte rodinu?“

„To sem nepatří. O mně se nemluví. Ani byste o to nestál. Můj život je peklo.“

Její slova zněla melodramaticky, ale v hlase se jí zachvívala stopa děsu. Pootočila ke mně svůj znetvořený obličej. Za tmavými brýlemi a pod beztvarým napuchlým masem jsem rozeznával pěkný tvar lebky. Kdysi musela být hezká, hezká jako Phoebe. Jako by četla mé myšlenky, můj soucit, hraničící s opovržením: „Musíme mít rozsvíceno? Dělá mi to hrozně zle.“ Rozsvítil jsem noční lampičku a zhasl stropní světlo. Když jsem se vrátil k posteli, moje hostitelka zase už držela láhev dnem vzhůru jako nějaký šílený hvězdář, který si přidržuje dalekohled k slepým ústům. Jak polykala, její bílé hrdlo se zachvívalo.

„Pijte,“ řekla rozplizle. „Necháváte mě pít samotnou a to není fair.“

„Já řídím. Když budete takhle pokračovat, za chvíli se opijete do němoty.“

„Myslíte?“ Posadila se a držela láhev zpříma mezi koleny. „Není to tak snadné, jak si myslíte. Myslím opít se do němoty. A i když se mi to někdy povede, vzbudím se pak v noci a vidím bílé myši. A to je legrace.“

„Vy máte nějak ráda legraci.“

„Odjakživa jsem byla holka pro legraci. Dopijte to, chci se vás na něco zeptat.“

Upil jsem doušek. „Na to zabíjení?“

„K tomu se vrátíme. Já chci vědět, jestli máte spojení s podsvětím.“

„Přes mě se k němu nedostanete. Zůstaňte radši u whisky.“

„Jenže já piju nerada. Opravdu nerada. Piju jen, abych v noci na nic nemyslela.“

„A na co nechcete myslet?“

„To je moje věc, a vy si na to přijďte sám.“ Podívala se na sebe, zjistila, že má odhalená kolena, a stáhla si sukni. „Od té doby, co jsem takhle ztloustla, jsem ošklivá. Viďte, že jsem ošklivá?“ Neodpověděl jsem jí.

„To je ta moje ošklivá duše, je mi vidět na tváři. Jsem mimo zákon, zrovna tak jako vy. Vsadím se, že máte taky ošklivou duši.“

„Nepochybně.“

„A proto nosíte u sebe pistoli?“

„Nosím ji pro ochranu.“

„Proti komu?“ Začínala mít potíže s výslovností.

„Proti lidem, jako jste vy,“ řekl jsem s nejkrásnějším úsměvem, jaký se mi podařilo vykouzlit.

Ji to nijak nerozrušilo. Vážně přikývla,– jako bychom si konečně rozuměli. Po zádech mi přeběhl mráz. „Opravdu už jste někoho zabil, Lewe?“

„Ano,“ řekl jsem v naději, že se konečně dostaneme dál. „Před jedenácti nebo dvanácti lety jsem zabil muže jménem Puddler, který chtěl zabít mě.“

Důvěřivě se ke mně naklonila. Hlava jí zamířila k mému rameni. Zvedla ji a pevněji sevřela láhev, jako kdyby to byla její jediná opora ve světě. „Mě taky chce někdo zabít.“

„Jak?“

„Kousek po kousku. Nejdřív mi zmrzačil duši, pak mi zmrzačil tělo a nakonec i obličej.“ Postavila láhev na noční stolek a sejmula černé brýle. „Podívejte se, co mi udělal.“ Obě oči měla modře podlité. Modřiny byly neodborně zamazány tekutým líčidlem. Opět si nasadila brýle. „Kdo vám to udělal?“

„Řeknu vám jeho jméno, až přijde pravý okamžik.“ Hlava jí klesla na mé rameno jako znavený pták, který se vrací do rodného hnízda. Vztáhla ruku a nahmatala mi pistoli pod sakem. Něžně hladila její obrys skrz látku. „Chci, abyste ho zabil,“ řekla zasněně. „Já už takhle dál nemůžu. On mě uštve.“

„Kdo je to?“

„Řeknu vám to, až mi slíbíte, že to uděláte. Dobře vám zaplatím.“

„Ukažte mi peníze.“

Namáhavě vstala a vykročila směrem k prádelníku. Uprostřed pokoje se zastavila, otočila se a klopýtavě se rozběhla do koupelny. Otevřenými dveřmi jsem slyšel, jak dáví.

Zkusil jsem druhé dveře. Byly zamčené. Vrátil jsem se k prádelníku a otevřel její ještěrčí kabelku. Obsahovala změť kosmetických přípravků, rtěnku, maskaru, tekutý pudr, papírové ručníky, lahvičku prášků pro spaní a dámskou peněženku z červené lakové, kůže, zdobenou imitací diamantů. Peněženka byla napěchovaná bankovkami. Byl v ní rovněž řidičský průkaz, vystavený předešlý rok na jméno Kateřina Wycherlyová, Meadow Farms, a několik obchodních navštívenek, mezi nimi navštívenka Bena Merrimana.

Všechno jsem to zase uložil do kabelky a zaklapl jsem stříbrný závěr, než se moje hostitelka vrátila z koupelny. Vrávorala a držela se za tlusté břicho. Pod líčidlem prosvítala zelenavě její pleť.

„Já zřejmě nedovedu pít,“ pronesla a zhroutila se na postel.

Sklonil jsem se k její nevidoucí a neslyšící hlavě. „Kdo je to?“

„Kdo je co?“

„Ten, co chcete, abych ho zabil.“

Počala se převalovat po rozházených šatech.

„To je zvláštní, teď si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje. Je to jeden obchodník s realitami. Zničil mě – všechno zničil. Vymačkal ze mě, co se dalo.“

„Ben Merriman?“

„No ten. To jsem vám už o něm povídala?“

„Co z vás vymačkal, paní Wycherlyová?“

„Co jste to povídal?“

Oči se jí zavřely. A zhasla, jako když sfoukne svíčku. Ústa měla vysušená nezředěnou whisky a chraplavě dýchala. Znovu jsem silně pocítil onu směsici soucitu a hanby, která mě nikdy neopouštěla při mé práci mezi ztracenými, zmrzačenými dušemi, které žijí v pekle, jak to i tahle řekla.

Nemohl jsem ji přivést k sobě obvyklými prostředky, ani když jsem na ni mluvil, ani když jsem jí třásl. Odnesl jsem láhev whisky do koupelny, vylil ji do umyvadla a naplnil ji ledovou vodou. Trochu té vody jsem jí nalil na obličej. Probudila se a pokusila se pozvednout na lůžku jako Lazar. Hleděla na mě zakalenýma očima. Z brady jí kapala voda.

„Co je?“ pronesla zřetelně.

„Ztratila jste vědomí a měl jsem o vás starost. Tak jsem si řekl, že vás přivedu k sobě.“

„Jakým právem?“ Zakvílela. „Celý den jsem se snažila usnout, a včera celou noc.“

Jala se otírat mokrý obličej do cípku přikrývky. Maskara z očí se jí roztékala jako líčidlo na tváři smutného klauna. Přinesl jsem jí z koupelny ručník. Vyškubla mi ho z rukou a třela si s ním obličej a krk. Když takto setřela většinu líčidla, vypadala jaksi holejší a mladší. Modřiny kolem očí zřetelně vystupovaly.

Zamžourala na mě. „Co jsem to říkala? Co jsem říkala předtím?“

„Najala jste mě, abych někoho zastřelil.“

„Koho?“ řekla jako dítě, které poslouchá pohádku.

„To už si nepamatujete?“

„Já jsem byla strašně opilá.“

Opilá byla dál, přes tu studenou sprchu. Co nevidět nabude whisky zase vrch. „Bena Merrimana?“ řekla. „Myslíte toho?“

„Ano toho. Proč se ho chcete zbavit, paní Wycherlyová?“ Podezřívavě se na mne podívala. „Vy víte, kdo jsem?“

„Už to vím delší dobu. Proč se chcete zbavit Bena Merrimana?“

„Já už nechci. Rozmyslela jsem si to. Jako bych nic neřekla.“ Pomalu zavrtěla rozcuchanou světlou hlavou, „Zapomeňte, že jsem vůbec něco říkala.“

„To nebude snadné. Merriman už je po smrti. Ubili ho dneska v noci ve vašem athertonském domě.“

„To vám nevěřím.“ Ale hrůza, která se v ní skrývala jako chronická nemoc, se jí znovu vplížila do očí.

„Však vy mi to věříte.“

Opět zavrtěla hlavou; hlava jí bezvládně seděla na krku.

„Proč vám mám věřit? Beztak jste taky lhář. Proč bych měla věřit nějakému drobnému lumpovi?“

„Dočtete se to v novinách, když vám je ve vězení dovolí číst.“

Nejistě vstala a podívala se na mě se strachem a nenávistí. „Mě nikdo nikam nezavře. A vy vypadněte.“

„Sama jste mě sem pozvala.“

„To byl můj veliký omyl. Ven!“

Opřela se mi rukama o prsa, aby mě odstrčila. Chytil jsem ji za zápěstí a podržel ji.

„Měla jste něco společného s Merrimanovou smrtí?“

„Já jsem ani nevěděla, že je mrtvý. Pusťte mě.“

„Hned to bude. Povězte mi, kde je Phoebe?“

„Phoebe?“ Nedůvěřivý pohled se jí vrátil do očí. „Co má být s Phoebe?“

„Váš manžel Homer Wycherly si mě najal, abych ji našel. Už je dva měsíce nezvěstná. To ostatně asi už všechno víte. Ale říkám vám to stejně.“

„Kdo jste?“

„Soukromý detektiv. Proto nosím tu pistoli.“

Pustil jsem jí ruce. Zhroutila se na postel, prsty zabořené ve vlasech, jako kdyby chtěla udržet myšlenky na uzdě.

„Proč mě špehujete? Já se s Phoebe nestýkám. Neviděla jsem ji od našeho rozvodu.“

„Lžete. To je vám jedno, co se s ní stalo?“

„Mně je dokonce jedno, co se děje se mnou.“

„Myslím, že vám to jedno není. Napsala jste její jméno na okno.“

Zatvářila se překvapeně. „Na které okno?“

„V hotelu Champion.“

„To že jsem udělala? To jsem asi nevěděla, co dělám.“

„Myslím, že se vám po dceři stýskalo. Kde je Phoebe, paní Wycherlyová? Je mrtvá?“

„Jak to mám vědět? Neviděly jsme se od toho rozvodu.“

„Ale ano. Viděly jste se. Druhého listopadu, ten den, co váš manžel odjížděl, jste odešla z lodi společně s Phoebe.“

„Neříkejte mu můj manžel. On není můj manžel.“

„Tak tedy váš bývalý manžel. V den jeho odjezdu jste z přístavu odjela taxíkem se svou dcerou. Kam jste jely?“ Trvalo jí dlouho, než odpověděla. Jak o mé otázce přemýšlela, její výraz se změnil. Rty se jí pohnuly, jako by chtěly něco říct.

„Povězte mi pravdu,“ řekl jsem. „Jestli jste někdy měla svou dceru ráda a jestli ji máte ráda dál, musíte mi to říct.“

„Já jsem jela na nádraží. Na vlak do Athertonu.“

„Jela Phoebe s vámi?“

„Ne. Tu jsem nechala před hotelem St. Francis po cestě na nádraží. Phoebe nikdy nebyla v mém athertonském domě.“

„Proč jste ten dům prodala a ukryla se tady v Sacramentu?“

„To je moje věc.“

„Společná s Benem Merrimanem?“

Hlava zůstala sklopená a oči skryté. „Na tohle použiju pátého dodatku k ústavě.“ Napětí na ni zřejmě působilo daleko blahodárněji než studená sprcha.

„Toho, který pojednává o vlastním obviňování?“

„Prosím. Když si přejete.“

„Já si to nepřeju. Já si přeju najít Phoebe.“

„V tom vám nemůžu pomoct. Neviděla jsem ji od toho soudu.“ Nedovedla zabránit, aby se v jejím hlase neozval stísněný tón bezradnosti.

„Vy jste věděla, že je nezvěstná, viďte?“

Nastala další dlouhá odmlka. Nakonec řekla: „Věděla jsem, že má v úmyslu někam odjet. V taxíku mi řekla, že už se nechce vrátit do Boulder Beach. Měla tam chlapce a chtěla se ho zbavit. Ale měla i další důvody,“ dodala neurčitě.

„Jaké jiné důvody?“

„Já už se nepamatuju. Nelíbilo se jí na škole. Chtěla odjet někam, kde by mohla žít úplně sama a dopracovat se vlastní spásy.“ Hovořila plynně a jednotvárně jako náměsíčník nebo lhář, a přesto jako by v tom, co říkala, byl velký kus pravdy, pravého citu. „Tak mi to Phoebe říkala.“

„A co jste jí na to řekla vy?“

„Pochválila jsem jí to. Lidi mají právo na vlastní život.“ Zvedla ke mně oči. „Tak a teď už jděte a nechte mě na pokoji.“

„Za okamžik.“

„To už jste říkal před chvílí. Je to dlouhý okamžik a mě bolí hlava.“

„To vás lituju. Neříkala vám Phoebe, kam chce odjet?“

„Ne. Možná že to ani nevěděla.“

„Ale nějak vám to snad přece naznačila?“

„Nic mi nenaznačila. Chtěla odjet někam daleko, víc toho nevím.“ Mohla tím mínit právě tak dobře svou vlastní cestu, stále níž a níž. Koutky úst se jí stahovaly dolů, jakoby mechanicky.

„Daleko, pryč ze života?“

Moje společnice se zachvěla. „Takhle nemluvte.“

„Já musím. Už je dlouho nezvěstná, a lidé jsou smrtelní.“

„Vy opravdu věříte tomu, že Phoebe je mrtvá?“

„Je to možné. Je také možné, že vy víte, kdo ji zabil.Myslím, že víte, jestli je mrtvá nebo ne.“

„Jen myslete dál, příteli. Putujete po odstředivé křivce své fantazie. A teď hezky jděte a mějte se ve vesmíru dobře.“

Její chabé žerty, rychlé změny jejích nálad mě dráždily a zlobily. Řekl jsem:

„Jste divná matka, paní Wycherlyová. Jako by vás vůbec nezajímalo, jestli je vaše dcera živá, nebo mrtvá.“ Vysmála se mi do obličeje. Měl jsem sto chutí jí jednu vrazit. Její zvrhlost jako by se přenášela na mě. Otočil jsem se na podpatku a zamířil ke dveřím, doprovázen jejím uměle dívčím smíchem.

Muž na mě čekal za dveřmi. Pod maskou z hedvábné punčochy vypadal jeho obličej jako lesklá, podivně hrbolatá tlačenka. Rozmáchl se heverem. Hever mě zasáhl úzkým obloukem do hlavy, než se mi podařilo dotknout se pistole. Skácel jsem se naznak zpět do pokoje a do tmy.

kapitola dvanáctá

V temnotách se vznášela hlava Bena Merrimana jako zohyzděná hvězda. Pokusil jsem se jí uniknout a probudil jsem se. Ležel jsem na podlaze a škrábal jsem nehty do dveří pokoje, z něhož jsem vyšel. Pokoj byl prázdný. Hodinky, které jsem viděl dvojatě, ukazovaly tři pryč. Byl jsem v bezvědomí hezkou dobu.

Pistole zůstala v pouzdře. Ohmatal jsem si spánek. Měl jsem ho vlhký a jakoby cizí. Na prstech jsem měl krev, černou jako kolomaz. Pokusil jsem se vstát. Povedlo se mi to.

Pokoj byl úplně prázdný. Ta žena nebo jeji ochránce, byl-li to skutečně její ochránce, tu nenechali nic, jen prázdnou láhev a moji nedopitou sklenici. Dopil jsem ji.

Omyl jsem si poraněnou hlavu v koupelně a ovázal jsem si ji čistým ručníkem. V zrcadle jsem vypadal jako indický svatý muž, jemuž došla svatost i všechno ostatní.

„Co se vám stalo?“ zeptal se recepční, když jsem vstoupil do haly Haciendy.

„Mírně jsem se nepohodl s přítelem slečny Smithové.“

„Aha.“ Na jeho tváři se mísila sympatie s alergií hotelového zaměstnance na nepříjemnosti. „S kým jste to říkal, že jste se nepohodl?“

„S přítelem slečny Smithové. Odhlásili se?“

„Slečna Smithová se odhlásila,“ pronesl recepční nápadně zřetelně, jako kdybych měl obtíže se sluchem. „Nikdo s ní nebyl ani když se odhlašovala, ani když se přihlašovala.“

„Kdo jí nesl kufry?“

„Nevím.“

„Jak odjela?“

„Vozem.“

„Jakým vozem?“

„Nevšiml jsem si.“

Teď jsem věděl, že lže.

„Kolik vám zaplatili?“

Recepční se začervenal až po uši, jako kdyby z té alergie na nepříjemnosti dostal kopřivku.

„Koukejte, pane, nechte si ty narážky. Já jsem vám slušně odpověděl. A teď vypadněte, nebo zavolám šerifa.“

Byl jsem zesláblý. A tak jsem vypadl na nohách vratkých, jako kdyby byly z gumy. O ručník si mi ten chlápek zapomněl říct.

Došel jsem k vozu a poslepu, jako letadlo v mlze, jsem se rozjel k městu. Na předjitřním nebi se tyčily velkoměstské věžáky. Veden jakýmsi perverzním pudem návratu jsem se octl v protisměru v jednosměrné ulici, kde stál hotel Champion. Zastavil jsem se tam. A pak se náhle ze žlutavé mlhy vynořila tvář Jerryho Dinghama. To už jsme byli v uličce pod žlutou žárovkou, která měla odpuzovat hmyz. Mně se naopak zdálo, že všechen hmyz celého světa mi bzučí kolem uší. Skrze bzukot jsem slyšel Jerryho hlas:

„Lokněte si vody, pane Wycherly, hned vám bude líp.“ Přitiskl mi papírový pohárek ke rtům. Druhou rukou mi Jerry odzadu podpíral hlavu. Trochu vody jsem spolkl a trochu rozlil. Bzukot počal ustupovat. Žlutá mlha se scvrkla na svatozář kolem Jerryho hlavy. Byl to můj sacramentský anděl strážný. „Copak se vám to stalo, pane Wycherly?“

„Úraz.“

„Dopravní, nebo člověčí?“

„Člověčí.“

„Mám zavolat policii?“

„Ne. Už je to v pořádku.“ Sedl jsem si.

„Není to tak v pořádku, jak si myslíte. Máte na spánku ošklivou ránu. Já vás zavedu do pokoje a hezky si lehnete. A pak bych vám měl zavolat doktora, aby vám to kapku sešil. Já znám jednoho, kterej chodí i v noci a moc si nepočítá.“

Za pár minut se dostavil doktor Broch, jako kdyby celou noc čekal na poskytnutí první pomoci. Dech mu byl cítit kořalkou a ruce, kterými otvíral odřenou černou brašnu, se mu třásly. Za kostěnými brýlemi vypadala jeho tvář bezbarvá a beztvará, skoro jako marinovaná. Říkal jsem si, že v řece Sacramentu patrně teče alkohol místo vody. Doktor mluvil s lehkým středoevropským přízvukem. „Tak vy jste pan Wycherly, co? Tady v hotelu taky bydlela nebo bydlí nějaká paní Wycherlyová. Je to snad příbuzná?“

„Moje žena. Rozvedená. Znáte ji?“

„Nemůžu říct, že ji znám, to ne. Minulý týden mě zavolal ředitel hotelu pan Fillmore, abych se na ni podíval. Její stav mu dělal starosti.“

„A co jí bylo?“

Doktor pokrčil rameny a obrátil ruce vzhůru nad černou brašnu. „To vám můžu těžko říct. Jen taktak že mě pustila dovnitř. Možná, že byla nemocná duševně, ale možná taky psychicky. Hádal bych na melancholii.“

„Melancholie je jistý druh deprese, viďte?“

„Ano. Myslím, že trpěla nějakou depresí. Už kolik dní nevstala z postele. Nechtěla pustit uklízečku dovnitř. Proto se ředitel znepokojil. Ale já jsem pro ni nemohl nic udělat. Viděl jsem z ní jen obrys těla pod pokrývkou.“ Jeho ruka opsala ve vzduchu neurčitou roztřesenou čáru.

„Jak víte, že nebyla poraněná nebo fyzicky nemocná?“

„Chutnalo jí jíst. Až moc jí chutnalo. Pan Fillmore říkal, že jí za dva. Celý den si objednávala jídlo z restaurace a někdy i v noci – koláče a dorty a zmrzlinu a pití.“

„Pila hodně?“

„Myslím, že dost. Jenže alkoholici tolik nejedí, víte?“ Mlhavě se usmál, jako kdyby měl soukromý zdroj informací. „Možná že je to u ní hlavně otázka nesprávné výživy. Říkám vám to proto, abyste případně věděl, co s ní.“

„Případně,“ řekl jsem. „Anebo tady v pokoji bydlel ještě někdo.“

Lékař vytáhl obočí. „Na tuhle možnost jsem nepomyslel. To by vysvětlovalo, proč mě nechtěla pustit dovnitř a proč k sobě nechtěla vůbec nikoho pustit, nezdá se vám?“ Nechal jsem otázku viset ve vzduchu. Vzdor alkoholickému chvění pracovaly jeho ruce rychle a odborně, když mi čistil a sešíval ránu na hlavě. Potřebovala šest stehů. Když doktor uložil svoje šicí potřeby, řekl mi, že mám určitě otřes mozku a že bych měl zůstat několik dní v posteli. Řekl jsem, že to udělám, dal jsem mu dvanáct dolarů, o které si řekl, a požádal jsem ho, aby nepodával žádné hlášení policii. Nic nenamítal.

Poležel jsem si aspoň několik hodin. Syrové ranní světlo mě probudilo ze syrové noci zlého snu. Zavolal jsem recepci a po delším vyjednávání jsem dostal k telefonu Jerryho Dinghama.

„Zrovna odcházím ze služby, pane Wycherly.“

„Počkejte ještě pár minut. Je restaurace vedle otevřená?“

„Myslím, že jo.“

„Přineste mi tři vejce, šunku, litr černého kafe a kartáč na šaty.“

Slíbil mi, že to přinese. Důkladně jsem se vykoupal. Jerry zaklepal, právě když jsem se osušoval. Omotal jsem si ručník kolem beder a otevřel mu. Zatímco jsem jedl, Jerry seděl na posteli a kartáčoval mi oblek. Jak jsem upíjel kávu, ostré světlo za oknem se poněkud zmírnilo. Neodbytný zlý sen se rozplynul v zapadlou vzpomínku na jakýsi tichý smutek, jehož středem bylo jméno Phoebe. Nemohl jsem si vzpomenout, co se mi o ní zdálo.

„Už je vám líp?“ zeptal se Jerry, když jsem dojedl.

„Ohromně.“ To jsem ovšem poněkud přeháněl.

„Chutnala vám snídaně?“

„Báječně.“ Položil jsem mu na tác dolar. Pak jsem přidal další dolar. „Kdo ještě mimo vás nosil jídlo paní Wycherlyové, ty dny, kdy nevylezla z postele?“

„Sam Todd, kolega z denní šichty. Sam z toho byl celej pryč, kolik toho dovedla spořádat. Ostatně já taky. Jednu dobu si každej den kolem půlnoci objednávala velikánskej biftek. A někdy dva.“

„A to všechno snědla sama?“

„Pokaždý vylízala talíř,“ řekl Jerry. „A dávala si dvojitý porce brambor a všeho.“

„Nebyl u ní někdo v pokoji, kdo by jí to pomohl sníst?“

„Už jsem vám říkal, že jsem nikdy nikoho neviděl. Říkal jsem si, že má asi tak ohromnej apetit, nebo že je třeba nachlazená.“

„Mohl u ní v pokoji někdo být?“

„Myslíte chlap?“

„Nebo ženská.“

Jerry se zamyslel. „Není to vyloučený. Když takhle nevylejzala z postele, nikdy mě nepustila dovnitř. To jsem musel postavit tác na zem za dveře, a ona si ho brala, až když jsem byl pryč. To jsem ji neviděl třeba pět dní za sebou. Vždycky si jídlo objednávala telefonicky v recepci.“

Vzal jsem si sako z postele a znovu jsem vytáhl Phoebinu fotografii. „Tuhle dívku – myslím moji dceru, jste v tom pokoji nikdy neviděl?“

Jerry si zanesl barevnou fotografii k oknu a vrtěl nad ní hlavou. „Ne, pane šéf, tu jsem tady v hotelu nikdy neviděl. Takovou hezkou slečnu bych si přece pamatoval. Řekl bych, že paní Wycherlyová musela bejt zamlada taky tak hezká. Než začala tolik moc jíst.“ Rychle se na mě podíval. „Nic ve zlým.“

„Nic se nestalo.“

„Našel jste ji včera večer?“

„O tom nebudeme mluvit, Jerry.“

„Já jenom byl zvědavej, co vás to tak praštilo.“

„To bych taky rád věděl. Přišly už uklízečky?“

„Už by tu měly bejt.“

Jerry odešel, mírně zklamán tím, že jsem se mu nesvěřil se svými zážitky. Oblékl jsem se a sešel jsem do druhého patra. Před otevřenými dveřmi čísla 323 stál košík na prádlo. Uvnitř kvílel vysavač.

Žena s hnědými pažemi nadskočila, když jsem na ni promluvil odzadu, a otočila se ke mně s jednou rukou v asfaltově černých vlasech. „Prosím?“

„Posledních čtrnáct dní v tomhle pokoji bydlela moje žena. Vy jste tady uklízela každý den?“

„Každej den, když mě pustili dovnitř.“ Žena vypnula vysavač a nedůvěřivě se na mě podívala, jako kdybych ji z něčeho obviňoval. „Snad nic neschází?“

„Ale kdepak. Jerry mi říkal, že minulý týden nechtěla celých pět dní nikoho pustit dovnitř.“

Uklízečka kývla hlavou. „Já se pamatuju, jak jsem o ni měla starost.“

„Proč?“

„Já myslím, že ji někdo uhranul,“ řekla s přesvědčením. „Moji sestru Consuelu taky někdo uhranul, tenkrát když jsme bydleli v Salinas. Zabarikádovala si dveře postelí a nechtěla s nikým mluvit, ani se nikomu ukázat. Já musela celej tejden spát v kuchyni. Až pak jsem našla jednoho curandera a zavedla jsem ho k ní. On ji toho uhranutí zbavil, a zase to byla moje Consuela jako dřív.“

Pokoušel jsem se neprozradit ve svém hlase netrpělivost: „Bydlel s ní v tom pokoji ještě někdo?“

„Bydlet – to nebydlel.“ Uklízečka se nenápadně pokřižovala. „Jak to myslíte?“

Nezvolil jsem správný tón a nedostal jsem odpověď. Řekl jsem už mírněji: „Neviděla jste nikdy nikoho v jejím pokoji, nic nenormálního?“

„Ne, já – já nic neviděla.“

„A něco jste slyšela?“

„Jak plakala. Slyšela jsem ji plakat. Chtěla jsem tam k ní jít a potěšit ji, ale bála jsem se.“

„Hlasy žádné jste neslyšela?“

„Žádný cizí. Jenom ten její.“

„Slyšel jsem, že si objednávala spousty jídla – že by to stačilo pro dva.“

„Jo. Odnášela jsem špinavý nádobí. Každej den ráno ho dávala za dveře.“

„Co se vším tím jídlem dělala?“

„No přece krmila je,“ řekla uklízečka. Ve výklencích pod čelem jí oči planuly jako svíce. „Oni mívají hlad, když se vracejí.“

„O kom to mluvíte, paní –?“

„Tonia. Všichni mi říkají Tonia. Já vím, vy si myslíte, že jsem hloupá ženská. Ale já už jsem měla co dělat s duchama zemřelejch. Oni nechtěli nechat Consuelu ani spát, ani jíst, ani mluvit celej tejden, dokavad jsem je nenakrmila. Curandero mi kladl na srdce, abych je nezapomínala krmit, a moje sestra byla zase jako bejvala.“ Tonia mluvila šeptem, aby ji duchové neslyšeli. Ostražitě se ohlédla na okno. Phoebino jméno tam bylo stále ještě napsáno velkými písmeny na zaprášené tabuli. Ačkoli venku bylo jasné jitro, málem jsem uvěřil Toniiným teoriím.

„Vy si myslíte, že krmila duše zemřelých?“

„Já vím, že je krmila.“

„Jak to víte, Tonio?“

Tonia se zatahala za zlatý kroužek v levém boltci. „Mám uši. Slyšela jsem ji, jak oplakávala mrtvý. Já neposlouchám za dveřma, ale já ji slyšela až na chodbu, jak tam naříká.“

„Co říkala?“

„Volala tu zavražděnou duši, aby se vrátila.“

„Zavražděnou duši? Použila přesně těchhle slov?“

„Jo. Mluvila o samejch vraždách a o smrti a o krvi a o všelijakejch jinejch věcech, kterejm jsem nerozuměla.“

„Pokuste se rozpomenout.“

„Já nemůžu. Já toho moc neslyšela. Dostala jsem strach. Když se mrtví vracejí, přilepí se na každýho, kdo čeká. Utekla jsem a zavřela jsem se v komoře na prádlo.“

„Kdy to bylo?“

„Asi před tejdnem.“ Tonia počítala na prstech. „Ne, před šesti dny to bylo, přesně ten den před Třema králi – to se mrtví nemají vyvolávat.“

„Jmenovala tu duši nějakým jménem?“

„Ne, ale podle hlasu musela mít hroznou žalost. Třeba to byl někdo z rodiny. Třeba vlastní dítě.“ Tonia se zatvářila soucitně a trochu tázavě.

Ukázal jsem jí Phoebinu fotografii. „Tohle je její dcera –naše dcera.“ Ze záhadných důvodů mě mrzelo, že jí takhle lžu.

„Ta je krásná,“ usmála se Tonia. „Mám taky modrookou dceru a ta je skoro tak hezká jako tahle. Její táta, kterej byl tenkrát můj manžel, měl taky modrý oči.“

Přivedl jsem ji zpět k věci. „Viděla jste někdy tuhle dívku?“

Tonia si obrázek dlouze prohlížela. „Myslím, že jo. Ale jistá si nejsem. Mám dojem, že už jsem tenhle obličej někde viděla. Ale kde to jenom bylo?“

„Třeba v tomhle pokoji.“

„Ne,“ řekla Tonia rozhodně. „Tady v tom pokoji s vaší paní nikdo nebyl. Spala sama, to se pozná podle prostěradel. To víte, já prostěradla hlídám. Když si do jednotlivejch pokojů někdo někoho vezme na noc, řeknu to panu Fillmorovi.“

„Možná že jste ji potkala na ulici.“

„Možná.“ Tonia mi vrátila fotografii. „Lituju, ale nevzpomenu si. Můžu vám říct jen tolik, že jsem ji někde viděla.“ Poděkoval jsem jí a přešel jsem k oknu. Vytrhl jsem list ze zápisníku, ale papír byl moc silný, abych mohl písmena skrz něj obtáhnout. Udělal jsem si proto kreslenou kopii, na níž jsem se snažil co nejlépe napodobit ležaté písmo. „Prokrista!“ zašeptala vedle mě Tonia. „Co je to?“

„Je to jméno.“

„Zlověstné jméno?“

„Dobré jméno.“

„Já neumím číst,“ řekla. „A tak mám z toho strach.“

„Je to jméno mojí dcery, Tonio, Nemáte se čeho bát.“ Ale když jsem odcházel, Tonia se křižovala. Ředitel pan Fillmore byl ve své kanceláři vzadu za recepcí. Patřil k oněm mírně popleteným starým pánům, kteří potřebují někoho, kdo by jim připomněl, že jejich tmavý oblek by se měl dát vyžehlit, a že jim vzadu odstávají vlasy. Představil jsem se mu jako Homer Wycherly. To jméno a i ta tragikomická úloha už mi musí zůstat do konce mého pobytu v hotelu Champion.

Na Fillmora to jméno zřejmě značně zapůsobilo. Zvedl se od svého odpoledního nicnedělání a nabídl mi svou ruku i židli. „Velice mě těší, pane Wycherly. Čím mohu posloužit?“

„Mám starost o svou manželku Kateřinu. Bydlela tady v pokoji tři sta dvacet tři do včerejšího večera. A teď se mi ztratila.“

„Je mi velice líto.“ Tvář se mu stáhla do ustaraných vrásek, které na ní zanechaly trpké zkušenosti. „Nerad to říkám, pane Wycherly, ale obávám se, že máte proč si dělat starosti. Vaše paní je velice smutná osoba, pane Wycherly. Už jsem jich viděl hodně, ale takhle smutnou ještě nikdy.“

„Mluvil jste s ní?“

„Ano, mluvil. Byl jsem náhodou v recepci, když k nám přišla. To bylo pár dní před vánocemi. Zvlášť dobře se na to pamatuji, protože, abych pravdu řekl, jsem byl trochu překvapen, že si taková dáma vybrala zrovna hotel Champion.“

„Proč by si ho neměla vybrat?“

Pan Filimore se ke mně naklonil přes stůl tak daleko, že jsem rozeznával póry na jeho tváři. A měl jich tam požehnaně.

„Prosím vás, abyste mi špatně nerozuměl. Já jsem na svůj hotýlek hrdý tak, jak je, ale ujišťuji vás, že už jsem pracoval v lepších podnicích. A poznám dámu na první pohled. Už podle šatů a chování a řeči. A dámy jako paní Wycherlyová normálně v Championu nebydlívají.“

„Třeba měla málo peněz.“

„O tom velmi pochybuji. Jak víte, byla dobře zaopatřená.“

„Jak vy to víte?“

„Ukazovala mi jeden váš šek.“ Zarazil se nad vlastní upřímností a pokračoval poněkud rozpačitě: „Ne že bych se chtěl nějak plést do vašich soukromých věcí, ale byl to šek na tři tisíce dolarů. Říkala mi, že takový šek dostává od vás každý měsíc.“

„Těší mě, že vás takto poctila svou důvěrou,“ řekl jsem s mírnou špičkou v hlase.

„Ale o to tady nešlo. Chtěla na mně, abych jí na šek vyzvedl peníze, a chtěla mě jen ujistit, že je krytý. Jako bych tomu nevěřil,“ dodal spěšně. „Ale musel jsem jí říct, že ho inkasovat nemůžu. Ono to totiž bylo na Nový rok a banky byly zavřené a já jsem neměl žádnou možnost jí někde sehnat tři tisíce dolarů. Nabídl jsem jí, že jí ho zanesu do banky druhého, ale ona prohlásila, že nemůže čekat.“

„Co udělala s tím šekem?“

„Asi si ho nějak vyinkasovala sama. Rozhodně mi den nato zaplatila účet.“

„Kdy byl ten šek vystaven, nepamatujete se?“

„Obávám se, že se nepamatuji. Říkala, že je z banky v jejím bydlišti.“ Podíval se na mne s jistou nedůvěrou v bledých, jako uvařených očích. „To byste měl vědět vy.“

„Ano, ale uvažoval jsem, jak to, že ho dostala, ačkoliv byl Nový rok.“

„Přišel expres. Žádala mě, abych jí dal vědět, jakmile přijde.“ Nedůvěra v jeho očích byla nyní patrnější. „Prosím vás, neberte to ve zlém – ale nebyl ten šek náhodou nekrytý?“

„Ten šek byl dokonale krytý,“ řekl jsem škrobeně. „Přirozeně, já jsem věděl, že je krytý.“ Pomyšlení na moje imaginární bankovní konto ho hluboce dojalo.

„Já poznám dámu na první pohled a věřím, že se nebudete zlobit, když si vám dovolím dát malou radu. Opatrujte si svou paní, pane Wycherly. Tohle město dovede být nebezpečné pro každou ženu, ať má při sobě peníze nebo nemá. Tím spíš, když je má. Potlouká se tu spousta darebáků a tuláků.“ Fillmore se osmělil a přímo se zahleděl na obvaz na mé hlavě. „Možná že už to víte z vlastní zkušenosti. Paní Silvadová mi říkala, že jste zraněný.“

„Upadl jsem a uhodil jsem se o obrubník.“

„Doufám, že ne na našem parkovišti.“

„Na veřejné ulici,“ řekl jsem. „U nás v rodině je ztráta rovnováhy dědičná.“

„To je mi opravdu líto.“

Nervózně se dotkl rukou vlastní hlavy. Objevil odstávající pramen na týle, mechanicky vytáhl hřeben a pročísl si jím sporé vlasy. Pramen vzadu trčel dál. Fillmore zase zastrčil hřeben do náprsní kapsy.

„Když už mluvíme o chorobách,“ řekl jsem, „rád bych vám poděkoval za to, jak jste se staral o moji ženu.“

„Snažil jsem se. Tady se vždycky snažíme. Ale vaše paní odmítla dát se prohlédnout od lékaře.“ Fillmore pokračoval omluvně: „Jistě, doktor Broch není nejlepší lékař na světě, ale náhodou má ordinaci hned za rohem, a proto ho vždycky voláme.“

„Včera večer jsem s doktorem Brochcm mluvil. Má dojem, že moje žena trpěla depresí.“

„To mi taky říkal. Souhlasí to s mým vlastním dojmem.“

„Nezmínila se vám o důvodu své deprese?“

„Ani slovem. Snad to u ní byla jen hrozná opuštěnost.“ Hlas se mu zadrhl, jako kdyby ten pocit sám znal. „Rozhodně se zavřela v pokoji a čtyři nebo pět dní se z něho nechtěla hnout.“

„Kdy to přesně bylo?“

„Na začátku měsíce. Začalo to ten den, co zaplatila svůj první týdenní účet, druhého ledna. A šlo to tak skoro celý týden. Uprostřed týdne jsem zavolal doktora, ale ona se odmítala léčit. Nakonec se z toho dostala sama, ale řeknu vám, že podle toho, jak vypadala, muselo to být ošklivé, zestárla za tu dobu o kolik let, pane Wycherly. Musela hrozně vytrpět.“

„Tělesně, nebo duševně?“

„Tělesně nebo duševně, to je těžko říct. Já nerozumím tajům lidského srdce, zejména ne ženského. Už dávno jsem se s tímhle rozloučil.“ Jeho ruka znovu objevila odstávající pramen a důkladně ho připlácla. „Já jsem taky rozvedený, tak vy a já máme něco společného.“

„Myslíte, že je vyloučeno, že tam s ní v pokoji někdo byl?“

„Jak to?“

„Když nechtěla dovnitř pustit ani služebné. Mohl tam s ní být ještě někdo?“

„Nedovedu si představit, jak by to bylo možné. My nedovolujeme, aby nám v jednolůžkových pokojích bydleli dva. Je to otázka daňová stejně jako mravnostní.“

„Nemusel to být právě muž.“ Vytáhl jsem Phoebinu fotografii. „Viděl jste někdy tuhle dívku tady v hotelu?“

„Ne, jakživ jsem ji neviděl. Je to vaše dcera, viďte? Poznávám rodinnou podobu.“

„Ano, je to moje dcera.“

Opakovaná lež může na člověka podivně působit. Když něco opakuje dost často, stává se z toho dočasná pravda. Přistihl jsem se, že už pomalu považuji Phoebe za svou dceru. Je-li mrtvá, budu sdílet Wycherlyho ztrátu. Už jsem sdílel jeho smýšlení o manželce.

kapitola třináctá

Vrátil jsem se do San Franciska. Bylo jasné lednové ráno, jeden z těch bezoblačných zimních dní, kdy bohové z Mount Diabola nechávají město se vypínat na slunci, obklopené širým modrým mořem. Odbočil jsem z visuté dálnice a sjel dolů do města.

Zaparkoval jsem kus pod Union Square a koupil jsem si měkký klobouk, abych kryl svou ovázanou hlavu, a podruhé jsem pohovořil se starým hlídačem v žluté čepici. Řidič zvaný Garibaldi se ještě na štaflu neukázal. Kdyby přijel, děda mi slíbil, že mi ho tam zadrží. Dal jsem mu pětidolarovou bankovku, abychom to zpečetili. Hala hotelu St. Francis byla poměrně prázdná. Recepční měl tentokrát čas si vyhledat záznamy z druhého listopadu. Homer Wycherly si najal dvoupokojové apartmá prvního listopadu, a když druhého listopadu hotel opouštěl, zaplatil napřed za další den. V apartmá měla přespat jeho dcera z druhého na třetího listopadu. Recepční nijak nemohl zjistit, jestli tam skutečně přespala. Vrátil jsem se k telefonním automatům a vytočil pár čísel. Willie Mackey měl příští hodinu zadánu pro jednoho klienta, ale byl ochoten se se mnou setkat na oběd. Carl Trevor byl ochoten mě přijmout ihned. Kanceláře Wycherlyho
těžební společnosti byly v desátém patře kamenem obložené budovy jižně od Market Street. Dívka, která se jen tak tak nedostala za letušku, mě vyvezla rychlovýtahem a vyložila mě v přijímací místnosti vyzdobené loveckými výjevy.

Prošel jsem celým žebříčkem sekretářek až do Trevorovy kanceláře.

Měl tam obrovské vyhlídkové okno, v jehož horním levém rohu koukal kousek červeného mostu mezi dvěma mrakodrapy.

Místnost obsahovala spoustu hnědých kožených klubovek, konferenční stůl obklopený tuctem židlí, vrstevnicovou mapu Central Valley, posázenou červenými praporky jako golfové hřiště, a psací stůl, za nímž vypadal jeho uživatel jako trpaslík. Právě si přidržoval telefonní sluchátko, které mu sedělo při krátkém krku jako černý pták. Mezi dvěma hrdě znějícími jmény velkých firem mě Trevor vyzval, abych se posadil.

Sedl jsem si a pečlivě jsem si ho prohlížel, abych odhadl, nakolik mu já a můj klient můžeme důvěřovat. Usoudil jsem, že důvěra může jít dost daleko. Wycherly mu zřejmě věří. Zdálo se, že Trevor má Wycherlyho dceru opravdu rád, možná až moc pro svoje dobro. Jeho obličej byl poznamenán modrými pytlíky pod očima a jinými stopami po probdělé noci.

Konečně zavěsil. „Promiňte, že jsem vás nechal čekat, pane Archere. Poslední dobou si burza počíná jako jojo.“ Věnoval mi přísný pronikavý pohled, čímž se vzhled jeho tváře poněkud vylepšil.

„Podle toho, jak vypadáte, zřejmě jste zažil rušnou noc.“

„Myslel jsem si totéž o vás.“

„Abych pravdu řekl, žádná legrace to nebyla. Část noci jsem strávil prohlížením fotografií neidentifikovaných paní a dívek. Některé z nich byly mrtvé po celé měsíce.“ Trevor se zašklebil. „Nezávidím vám vaše povolání.“

„Člověk si to občas vynahradí, když se některá z nich najde živá.“

Trevor se dychtivě naklonil dopředu. „Už jste našel nějakou stopu po mé neteři?“

„Jen tohle.“ Ukázal jsem mu obkreslené jméno z hotelového okna a vysvětlil mu jeho původ. „Není to dokonalá kopie, ale snažil jsem se zachovat všechny charakteristiky, pokud to bylo v mých silách. Řekl byste, že je to Phoebino písmo?“

Trevor svraštil obočí. „Nedovedu to říct určitě. Já jsem si její podpis nikdy nějak zvlášť neprohlížel.“

„Neměl byste nějakou ukázku?“

„Tady ne. Možná doma. Vy myslíte, že Phoebe navštívila matku v jejím hotelu?“

„Možná. Nebo napsala její jméno matka sama. Mohlo by to být písmo Kateřiny Wycherlyové?“

„Mohlo. Já její písmo vlastně neznám.“ Trevor mi přistrčil papír přes stůl. Obočí měl stále ještě svraštěné a modré důlky pod ním jevily známky údivu. „Co dělala proboha Kateřina v tom laciném sacramentském hotelu?“

„Jedla a pila a plakala.“

„Vždycky hodně jedla a pila,“ řekl Trevor, „aspoň v posledních letech. Ale ten pláč nevypadá na Kateřinu. Ta je spíš typu veselé rozvedené paničky.“

„Vy jste ji neviděl včera večer.“

Trevor prudce zvedl hlavu. „Tím chcete říct, že vy jste ji viděl?“

„Měl jsem s ní delší rozhovor v Haciendě. Nějaký lump, s kterým paní Kateřina zřejmě cestuje po světě, mi dal po hlavě heverem.“

„Tak s takovými lidmi se teď stýká?“

„Není to žádný výkvět.“

„Tahle historie se komplikuje, Archere. Komplikuje se a vypadá nepěkně. Zatímco jsem byl včera večer u šerifa v Redwood City, volali z Athertonu, že tam v Kateřinině prázdném domě našli mrtvolu. Byl to ten obchodník s realitami, s kterým jednala – nějaký Merriman.“

„Já vím. Já jsem ho našel.“

„Vy že jste ho našel?“

„Zavolal jsem anonymně na policii, protože jsem nechtěl strávit celou noc odpovídáním na otázky. Tak se radši o tom svým přátelům z Redwood City nezmiňujte. Mimochodem, jakou mají teorii na Merrimanovu smrt?“

„Myslí si, že narazil na bandu chuligánů. Měli tam v okolí spoustu případů vandalismu v neobydlených domech. Tak mám dojem, Archere, že v téhle naší civilizaci – můžeme-li to nazvat civilizací – nám zdivočely celé vrstvy obyvatelstva. Ortegova revoluce mas je proti tomu dětská hra.“

„Zakládá se na tom taky teorie vašich policajtů? To tady máte docela slušně vzdělanou policii.“

„Taky že máme. Samozřejmě, neomezujem své pátrání na možnosti zločinné bandy. Vím náhodou, že by rádi mluvili s Kateřinou.“

„To vypadá rozumně. Její styky s Merrimanem přesahovaly pouhý prodej nemovitostí. Předevčírem večer ji Merriman zbil v jejím hotelovém pokoji. Mohla to být jen milostná hádka, ale já o tom pochybuji. Pravděpodobnější je, že se dva zloději pohádali.“

„Já vám nerozumím. To obviňujete moji švagrovou z krádeže?“

„Stýkala se jen se samými zloději, ne-li s někým horším. Povězte mi, pane Trevore, kdybychom vyšli z předpokladu, že Phoebe je mrtvá –“

„To je dost krutý předpoklad, nezdá se vám?“

„Na faktech to nic nemění, ať jsou jakákoli. Kdo by po ní dědil, kdyby byla mrtvá?“

„Nikdo by nedědil,“ řekl Trevor nakvašeně. „Byla by to jen nenapravitelná tragédie a škoda.“

„Kdoví. V rodině jsou peníze.“

Trevor svraštil obočí. Oči pod nimi změnily barvu, jako když modrá voda zmrzne v modrý led. „Už chápu, co máte na mysli. Ale jste na falešné stopě. Phoebe nemá žádné vlastní peníze.“

„Ani nějaký zvláštní fond, který by automaticky připadl někomu z příbuzenstva?“

„Ne, jsem si jist, že tu nic takového není. Kdyby bylo, moje žena a já bychom o tom něco věděli.“

„A co životní pojistka?“

Trevor se zamyslel. „Je tu pojistka, kterou Homer uzavřel, když se Phoebe narodila.“

„Na kolik ji pojistil?“

„Na sto tisíc nebo tak něco.“

„Komu by byla pojistka vyplacena?“

„Jejím rodičům. To je běžné.“

Trevor podrážděně pohodil rameny. „Vaše dohady jsou trochu divoké.“

„Je to můj chleba.“

„Tak aby bylo jasno. Přece nechcete tvrdit, že Kateřina zabila vlastní dceru, aby se zmocnila pojistky. To je nepříčetné.“

„Ne víc než sama Kateřina. Nejsem cvokař, a tak nevím, jak je to u ní pokročilé. Včera večer už se jen tak tak držela nad vodou.“

Trevor vytáhl ze skleněné trubičky kropenatý zelený doutník a zapálil si ho. Skrz kotouče modrého kouře mi řekl: „Nepřekvapilo by mě to. Poslední dobu to s ní šlo hodně z kopce. Ale to neznamená, že by byla schopna vraždy.“

„Je rozhodně schopná si vraždu přát.“

„Další z vašich domněnek?“

„Nikoli, je to konstatování faktu.“

„Řekněte to jasně.“

„Napřed bych se vás rád něco zeptal – je to ryze osobní otázka. Jaké jsou vaše vztahy k rodině Wycherlyových?“

„Snažím se jim být opravdovým přítelem,“ pronesl Trevor vážně.

„Jsem Homerovi za mnohé zavázán, a ještě víc jeho otci. Jak víte, přiženil jsem se do rodiny. Oč vlastně jde?“

Nadýchl jsem se a střemhlav jsem se vrhl do té jeho opravdovosti: „Včera večer se mě Kateřina pokoušela najmout, abych zabil Bena Merrimana.“

„Vážně?“

„Ona to myslela vážně. Já to vážně nebral. Já jsem ji jenom nechával mluvit.“

„Kdy se ten hovor odehrával?“

„Asi ve dvě hodiny v noci.“

„Ale to už byl Merriman mrtvý. Policie se domnívá, že zemřel někdy kolem osmé.“

„To ona nevěděla, nebo už to zapomněla.“

„Jak to myslíte?“

„Mohla ho sama zabít nebo si na to někoho najmout, a pak mohla mít okno. Celý den do sebe lila alkohol.“

„To je neuvěřitelné,“ řekl Trevor. „Říkáte, že se na vás přímo obrátila a nabídla vám peníze, abyste toho chlapa zabil?“

„Já jsem se s ní dal do řeči v baru v Haciendě. Všimla si, že mám u sebe pistoli. A to v ní probudilo její horší stránku, a ta není zvlášť půvabná.“

„To vím. Udělala příšernou scénu ten den, co Homer odjížděl. Ale od toho je k vraždě ještě hezky daleko. Jaký důvod by mohla mít, aby chtěla Merrimana sprovodit ze světa?“

„On si o to koledoval. Onehdy v noci ji zmlátil. A myslím, že jí ublížil ještě daleko hůř.“

Trevorovi vyhasl doutník. Vyňal ho z úst a znechuceně se na něj podíval. „Co máte vlastně na mysli?“

„Vyděračství. Je to jen nápad, ale odpovídá situaci. Kateřina je žena deptaná žalem a pocitem viny. Jejíma rukama proběhla spousta peněz bez viditelného účinku. Měl byste vidět ten hotel, v kterém bydlela. Champion je poslední stanice před žebrotou.“

Trevor zavrtěl velkou hlavou. „To není Kateřině podobné. Co se s ní stalo?“

„Já bych si dovedl představit vhodnější otázky. Co se stalo s Phoebe a co věděl Merriman na Phoebinu matku?“

„Už zase dohady, co?“

„Jinak to nejde, neznám fakta.“

„Ani já je neznám, ale jsem si vnitřně jist, že se mýlíte. Rodiče nezabíjejí vlastní děti, leda v řeckých tragédiích.“

„Myslíte? Přečtěte si noviny. Připouštím, že obyčejně nečekají, až ty děti vyrostou.“

Trevor se na mě díval s hnusem. „Víte, co říkáte, člověče?“

„Já vím, co říkám. A není to nic pěkného. Vražda nikdy není.“

„Vy vážně podezříváte Kateřinu, že zavraždila vlastní dceru?“

„Beru to jako jednu z možností, kterou je třeba prozkoumat.“

„A proč s tím chodíte na mě?“

„Protože vy mi můžete pomoct. Kateřina Wycherlyová si volně běhá po světě s vražednými myšlenkami v hlavě. Myslím, že bychom ji měli najít, dřív než se stane něco dalšího nebo než ji dopadne policie. Ale já nemůžu nechat plavat ostatní směry pátrání a soustředit se jenom na ni, jako jsem to prozatím dělal. Byl jsem najat proto, abych našel Phoebe.“

„Vy si přece myslíte, že Phoebe je mrtvá?“

„Nic není dokázáno tak ani onak. A do té doby musím hledat dál.“

„A co mám vlastně udělat?“

„Použijte svého vlivu na Homera Wycherlyho. Potřebujeme někoho, kdo by jeho bývalou manželku nespustil z dohledu. Znám jednu dobrou detektivní kancelář tady v San Francisku, která má spolupracovníky ve všech větších městech. Od vás jdu na schůzku s vedoucím té kanceláře – jmenuje se Willie Mackey –, ale nemůžu ho zaměstnat, dokud to Wycherly neschválí. Vy mu můžete domluvit.“

„Myslíte?“

„Nemělo by to být nic těžkého. Wycherly už Mackeye zná. Prosím vás, zavolejte mu. Nechal jsem ho v hotelu v Boulder Beach. Jestli už odjel, budou tam vědět, kam.“

„Proč mu nezavoláte sám?“

„Ono se s ním těžko mluví. Vy v tom máte větší praxi.“

„To tedy ano.“ Trevor zmáčkl knoflík, požádal sekretářku, aby mu zavolala Homera Wycherlyho, a řekl mi: „Když dovolíte, rád bych s ním mluvil o samotě.“

Počkal jsem v předpokoji. Po chvíli mě Trevor zase zavolal.

„Homer chce s vámi mluvit.“ Odevzdaně pokrčil rameny a podal mi sluchátko.

„Tady Archer,“ řekl jsem.

Ozval se Wycherlyho hlas, přiškrcený vzdáleností a napětím. „Jak slyším, jednal jste proti mému výslovnému přání. Výslovně jsem vám zdůraznil, že si nepřeju, abyste do toho zatahoval moji bývalou ženu. A opakuju vám, že si nepřeju, abyste ji vyhledával.“

Jeho tón se mi nelíbil. „Pročpak? Ví snad, kde je mrtvola zakopaná?“

„Mrtvola?“ Hlas se mu zamžil. „To je Phoebe mrtvá? A vy se mi to snažíte zatajit?“

„Nic se před vámi nesnažím zatajovat, pane Wycherly. Nemám žádný důkaz pro to, že by vaše dcera byla mrtvá, ale nezvěstná je dál. A vaše bývalá paní zrovna tak. A mám takový dojem, že by mi toho paní Wycherlyová mohla říct daleko víc, než mi toho řekla. Když nechcete, abych ji vypátral, jednáte sám proti sobě.“

„To ji chcete vypátrat pomocí Williama Mackeye? A chcete, abych vám na tohle skočil?“

„Mackey je schopný člověk a má potřebné styky. Případ je vážnější, než jsme původně mysleli. A tak potřebuji pomoc, a to jak soukromou, tak veřejnou. Žádám vás o dovolení, abych směl pracovat s Mackeyem i s místní policií.“

„To vám nedám! Mackeyovi nevěřím, a nepřeju si, aby policie strkala nos do mých soukromých věcí. Říkám to dost jasně?“

„Velice jasně. Ale nevím, jestli jsem se dost jasně vyjádřil sám. Zmizení a možnost vraždy nejsou soukromá věc. Policie už je v tom stejně zamíchaná. To vám pan Trevor neřekl nic o vraždě Bena Merrimana?“ Trevor se napůl zvedl ze židle a zavrtěl na mě hlavou.

„O čí vraždě?“

„Bena Merrimana. Byl to obchodník realitami v Athertonu, s kterým vaše paní měla obchodní styky. Včera večer ho našli zavražděného v jejím domě.“

„Do toho mi nic není. A nemá to nic společného s Phoebe.“

„To bych netvrdil tak určitě.“

„Já to tvrdím.“ Ale v jeho hlase zaznívala plíživá nejistota. Řekl jsem: „Co kdybyste přijel sem, pane Wycherly? Líp byste pochopil, co se tady děje.“

„To nemůžu. Mám odpoledne schůzku s ředitelem koleje. A večer se má sejít celé představenstvo university.“

„Co si od nich slibujete?“

„Že přiznají, že vina je na jejich straně,“ řekl Wycherly zatvrzele. „Přinutím je, aby přiznali, že zanedbali svoje úřední povinnosti. Tvrdí mi, že mi telegrafovali nějaký čas po tom, co Phoebe zmizela; prý to oznámili oddělení pro nezvěstné osoby. Ale já jsem žádný telegram nedostal. Něco takového by se ve Stanfordu nikdy nemohlo stát.“

„To je snad trochu vedlejší věc, nezdá se vám?“

„Pro vás možná ano, pro mě ne. Já si to s nimi vyřídím, aby věděli, s kým mají tu čest.“

Měl jsem dávno pocit, že tohle už dávno vědí: že mají čest s bláhovým člověkem, který nedovede ovládat svoje vášně.

„Když nechcete přijet sem,“ řekl jsem, „dejte mi aspoň svolení, abych si mohl přibrat na pomoc Mackeye. Nebude vás to stát tolik, abyste si to nemohl dovolit.“

„Tady nejde o peníze. Tady jde o zásadu. Já s MacKeyem nechci nic mít společného, jasné? Když nedovedete najít mou dceru bez toho, abyste se honil za přízraky po slepých uličkách, tak si na mou duši najdu někoho, kdo to dovede!“

Sluchátko zarachotilo a na drátě už nebylo nic než hněvivé ticho. Podal jsem mrtvý telefon Trevorovi. „Zavěsil mi. To je celá rodina takhle nepříčetná?“

„Homer je pochopitelně rozčilený. Má Phoebe hrozně rád a nikdy nedovedl zvládnout žádnou obtížnou situaci. Buďte rád, že není tady.“

„Možná že máte pravdu. Ale na co je mu dobré svolávat schůzi představenstva koleje?“

„Já myslím, že se vypořádává se svými problémy po svém způsobu. On je velký milovník oficiálních schůzí.“ Trevorův hlas zněl mírně ironicky. „Mimochodem, byl jste na něho trochu drsný. Mně se nelíbilo, jak jste mu řekl, že Kateřina možná ví, kde je mrtvola zakopaná.“

„Jsem detektiv,“ řekl jsem, „a žádná chůva. A ostatně jsem to s ním myslel dobře. On neví, co se to na něho sype. A myslím si, že by to vědět měl.“

„A vy to víte, Archere?“ V hlase mu zůstávala stopa ironie.

„Jenom to tuším. A není to nic pěkného.“ Trevor těžce dosedl. „Myslím, že se strašně mýlíte, pokud jde o Kateřinu a o Phoebe. A zrovna tak pokud jde o Kateřinu a Merrimana. Ten do toho nějak nezapadá, jak Kateřinu znám. Ona v podstatě není zlá ženská, ačkoliv působí trochu drsně.“

„Pod tlakem se lidé mění. A ona žije pod nějakým velice silným tlakem.“

„O tom nepochybuji. Já sám ten tlak začínám pociťovat.“ Trevor vytáhl ze zásuvky malou hnědou lahvičku a vzal si z ní pilulku.

„Digitalis,“ řekl mi. „Promiňte.“

Rty mu zešedly. Předklonil se na židli a hlavu si položil na stůl. Ležela tam jako velké hnědorůžové vejce, zčásti porostlé vlasy. Zaúpěl a zamumlal do leštěného dřeva: „Chudák Phoebe.“

„Vy jste ji měl rád, viďte?“

Trevor zvedl těžkou hlavu a odspodu se na mě podíval, jako by mě pozoroval z podzemní skrýše. Kolem úst se mu rýsovaly trpké vrásky žalu.

„Tohle je pitomá otázka. Já si s holčičkami nic nezačínám.“

„Můžete je mít rád, a přitom si s nimi nemusíte nic začínat.“

„Já vím.“ Ústa mu změkla a barva se mu vrátila na rty. „Ano, mám ji rád.“

„Mohl byste pověřit Mackeye pátráním sám. Nemusí to zrovna být Wycherly.“

„To chcete, abych přišel o místo?“

„Nemyslím, že byste byl v nebezpečí, že přijdete o místo.“

„Tak vy si to nemyslíte?“ Trevor se rozhlédl po své elegantní kanceláři. „Homer je v nevypočitatelné náladě, a vlastně mě nikdy neměl zvlášť rád. Sešvagřenci se málokdy mají opravdu rádi. Když vám mám říct pravdu, tak Homer už nějakou dobu pase po příležitosti, aby mě z podniku vypudil. Ne že by byl schopen ho sám řídit.“

„Můžete dostat jiné místo. A Phoebe je jen jedna.“

Trevor vycenil zuby, ale ne na mě. Zřejmě se zahryzával do rozhodnutí, které musí udělat. Nakonec ho udělal: „Tak jen si Mackeye přizvete. Zaplatím mu sám, když Homer nechce. A jesti bude kravál, vezmu odpovědnost na sebe.“

kapitola čtrnáctá

Čekal na mě v Anglickém sále v přízemí hotelu St. Francis. Boubelatá černovlasá recepční mi ho ukázala, jak sedí u stolu v táflovaném výklenku. Tvářila se přitom jako průvodce po katedrále, když ukazuje na sochu nějakého významného místního světce.

Willie se blížil k padesátce, měl plochý obličej a černé oči, které nikdy nic nepřekvapilo. Mimoto měl tmavě hnědý knír a bílý karafiát v knoflíkové dírce svého obleku z lepší konfekce, takže vypadal trochu jako vrchní z restauarace. Kdyby člověk věřil jeho vlastnímu dekameronu, byl miláčkem žen.

I já jsem ho měl docela rád. Willie nebyl žádný svatý, ale nikdy neudělal nic, co by sám považoval za nečestné, i když jeho úsudek byl v těchto věcech někdy poněkud za vlasy přitažený. Stiskl mi ruku jako zápasník zkoušející soupeřovu sílu.

„To jsou k nám hosti, Lewe. Já už myslel, že tě losangeleská džungle nadobro pohltila.“

„Já se občas rád podívám po venkově.“

Jeho kníry se na mě spokojeně zašklebily. Willie věřil na pozemský ráj, a tím podle něho bylo San Francisko. Objednal od servírky, která úslužně stála opodál, dva aperitivy a dva bifteky. Servírka mu říkala křestním jménem a dívala se na něho, jako by si chtěla přivonět k tomu karafiátu. Willie se na ni podíval, jako by v tom karafiátu měl skrytou stříkačku. Když byla servírka z doslechu, řekl jsem:

„Jak víš, jsem tady kvůli jednomu případu.“

„Jo.“ Willie si opřel ostré tmavé lokty o bílý ubrus a vysunul ke mně svůj placatý obličej. „V telefonu jsi prohodil magické slovo Wycherly. Co se to u Wycherlyových zase děje?“

Pověděl jsem mu to.

„Tak jim utekla dcera, co?“

„Utekla, nebo byla utečená.“

„Myslíš unesená?“

„Ani ne. To obyčejně nečekají dva měsíce, než navážou spojení.“

„To už je pryč dva měsíce?“

Přikývl jsem. „Wycherly byl za hranicemi na nějaké plavbě. Phoebe chodila na universitu v Boulder Beach a víceméně si tam žila na svobodné noze. Přijela do San Franciska rozloučit se s otcem a z přístavu odjela taxíkem společně s matkou. S Wycherlyho rozvedenou paní.“

„Jo. Četl jsem v novinách, že se rozvedli. Co se s tou paní stalo?“

„Právě teď se potuluje po světě s těžkým případem porozvodové neurózy a blábolí o smrti a vraždách. Wycherly se taky hroutí – zrovna jsem s ním mluvil telefonicky. A já tohle všechno mám dát dohromady, a dovést to k šťastnému konci.“

„Už loni jsem něco takového tušil. Ta rodina už byla tenkrát na rozpadnutí. Znáš to, jako to čokoládové jablko ze Švýcarska, co se rozpadne na kousky, když se s ním klepne.“

„Otázka zní, kdo klepl Phoebe.“

„No jo. Říkáš, že byla naposledy viděna ve společnosti své matky? Co říká matka?“

„Nic užitečného. Podle mě je zralá pro blázinec.“

„Já myslel, že už ti lékařskou koncesi dávno sebrali.

Pokusil ses najít ten taxík?“

„Teď na tom pracuju. Ty bys mi mohl pomoct.“

Mackey na mě upřel neproniknutelný pohled. Přinesli nám nápoje a my jsme z nich upíjeli a vzájemně se pozorovali, jakým tempem letos pijeme. Willie postavil napůl vypitou sklenici: „Myslíš, že Phoebe je mrtvá?“

„Nerad si to přiznávám, ale mám takový nepříjemný pocit v kostech.“

„Vražda, nebo sebevražda?“

„O sebevraždě jsem nikdy vážně neuvažoval.“

„Možná že je to chyba,“ řekl Willie zamyšleně. „Je to náladová holka, anebo aspoň byla. Viděl jsem ji jen jednou asi na pět minut, ale šla mi na nervy. Celou dobu jsem nevěděl, jestli mě začne svádět, nebo jestli se dá do breku a uteče z pokoje. Něco v ní nehrálo.“

„Jak to myslíš, nehrálo?“

„Ta holka byla samý sex, a přitom nevěděla, co s tím. A k tomu nešťastná. Z toho, co jsem z té rodiny viděl, asi neměla lehké dospívání. Matka jí pomoct nemohla. Byla zrovna taková, samý sex a hysterie. Člověk nikdy neví, co takováhle ženská provede.“

„Anebo co jí provede někdo jiný.“

„Ty myslíš, že je to vražda?“ řekl Willie.

„Ze začátku jsem si to nemyslel. Teď si to myslím.“

„A co změnilo tvůj názor?“

„Jiná vražda. Stala se včera v Athertonu.“

„Myslíš toho obchodníka realitami Merrimana?“

„Jak jsi na tohle tak rychle přišel?“

„To byla včera jediná vražda v okolí. Výjimečné na zdejší poměry.“ Willie se zazubil. „Mimochodem jsem se dověděl od jednoho známého od soudu v San Mateo, že se tam zajímají o Kateřinu Wycherlyovou. Jestli víš, kde je –“

„Nevím. V tom je právě ten háček. Včera v noci jsem s ní mluvil v Sacramentu. Nějaký její přítel mě klepl heverem a oba se vytratili neznámo kam.“

„Už jsem koukal, proč máš ten obvaz.“

„Není to nic vážného. Ale musíme najít Kateřinu Wycherlyovou.“

„My?“

„Potřebuju tvou pomoc. Ty jsi vybaven na široké pátrací akce. Já ne.“

Willie zesmutněl. „Promiň, Lewe, ale já mám jiná želízka v ohni.“

„Co se odehrálo mezi tebou a Wycherlym loni na jaře?“

Willie pokrčil rameny a dopil sklenici.

„Ty nemáš Wycherlyho rád, to bude ono.“

„Miluju ho. Miluju jeho typ. Má hlavu nacpanou penězi místo mozkem. A je záludný, jak tihle rozmazlení slaboši bývají. Podrazil mi nohy.“ Willie to zřejmě silně prožíval: oči mu zčernaly a nos zbělal. „Ten slaboch poslal jednoho ze svých pochopů, aby mi sebral důkazný materiál. Podezřívám šerifa jménem Hooper.“

„Jaké důkazy?“

„Ty dopisy, kvůli kterým si mě najal. Osobně jsem ten případ vyšetřoval, čtyři perné dny jsem mu věnoval, tady i v Meadow Farms. Zrovna když jsem to málem měl, ten slaboch mi podrazil nohy.“

„Proč?“

„Zeptej se ho.“

„Je to tvůj případ.“. „Musíš mít aspoň nějaké tušení.“

„To víš. Moc mu to šlo na tělo. Byly náznaky, že to nepsal nikdo zvenčí. Ale nejenom náznaky. Já měl důkaz. Udělal jsem chybu, že jsem bral Wycherlyho vážně a že jsem s tím šel na něho. Měl jsem se obrátit na poštovního inspektora. Možná, že bych byl tady tomu všemu zabránil.“

„Já ti nerozumím.“

„Taky jsem ani nechtěl, abys mi rozuměl. Hlavní na tom je, že už nechci mít nic společného s žádným Homerem Wycherlym ani s jeho záležitostí.“

Přinesli nám bifteky. Odložili jsme další rozhovor, až je sníme. Ale i s biftekem v žaludku byl Willie neoblomný. „Ne ne. Stejně mám práce až nad hlavu. I kdybych byl nezaměstnaný, nevzal bych práci pro Wycherlyho. Ale něco pro tebe jako pro starého kamaráda můžu udělat. Řeknu svým informátorům, aby se dívali po Phoebe Wycherlyové. Mrtvé nebo živé.“

„To je aspoň něco.“

„Ty bys chtěl něco víc?“

„Kopie těch dopisů, jestli je máš.“

„To by nebylo etické.“ Willie si mě dobíral. „Ovšem Wycherly taky nejedná podle zákonů etiky. Pojď se mnou ke mně do podniku, podívám se do archivu.“

Willieho kancelář se skládala z pěti místností ve staré budově v Geary Street. Jeho soukromá pracovna, veliká místnost do ulice, byla vybavena perským kobercem, starým mahagonovým nábytkem a gaučem. Po zdech byly lepicí páskou připevněny cirkuláře o hledaných osobách a fotografie z policejního archivu. V zasklené skříni v rohu ležely střelné zbraně, nože, obušky a železné boxery a opodál stál chladič vody. Celou jednu stěnu zabíraly kovové registratury.

Willie odemkl zásuvku nadepsanou W, chvíli v ní hledal, až vytáhl obálku, jejíž obsah vysypal na psací stůl. „Tady je první dopis, který mi Wycherly poslal.“ Willie dopis vzal a přečetl mi ho. Byl úhledně napsán na stroji a nesl hlavičku Wycherlyho těžní společnosti, Meadow Farms. Dopis byl krátký a stručný:

Vážený pane Mackey,

Sanfranciský zástupce mé firmy mi vás doporučil jako velice schopného a diskrétního detektiva. Takového právě potřebuji. Během minulého týdne došly naší rodině dva ošklivé anonymní dopisy. Pisatel je zřejmě blázen a pravděpodobně i nebezpečný člověk. Chtěl bych zjistit jeho totožnost.

Kdybyste se mohl tohoto případu ujmout, zavolejte mi prosím telefonicky, a já bych vám zařídil leteckou dopravu sem. Přirozeně že si nepřeji, aby cokoli z toho se dostalo k sluchu úřadů, tisku nebo kohokoli jiného. V úctě

Homer Wycherly (předseda)

Podpis připomínal Laokoona, jak byl zašmodrchaný a napůl udušený krasopisnými křivkami a kudrlinkami. „Dopisy mi dal, když jsem se k němu dostavil,“ řekl Willie. „Pořídil jsem si z nich fotokopie. Wycherlymu radši neříkej, že jsem si ty kopie schoval. Já si vždycky ode všeho schovávám kopie.“

Podal mi dva zažloutlé listy, na nichž byly reprodukovány anonymní dopisy. Oba byly bez data a bez nadpisu. Sedl jsem si ke stolu a přečetl si první list:

Varuji vás. Vaše hříchy budou potrestány. Vzpomeňte si na Sodomu. Nemyslete si, že se můžete pářit jako psi na ulici. To pro vás manželský slib nic neznamená? Pamatujte, že hřích se trestá až do třetího a čtvrtého pokolení. Nezapomeňte, že máte dítě.

Kdybyste zapomněli, já nezapomenu. Než abych vás viděl zabředat do vlastního bahna, zasáhnu sám, kdy a kde uznám za vhodné. Pak nastane pláč a skřípení zubů. Varuji vás.

? Přítel rodiny

Druhý dopis zněl:

Jednou už jsem vás varoval. A dnes Vás varuji naposled.

Váš dům je domem zla. Manželka a matka je děvka. Manžel a otec je paroháč. Když zlo nevymýtíte sami, bude vymýceno za vás. Jsem mluvčím přísného a rozhněvaného Hospodina. On i já vás pozorujeme.

? Přítel rodiny

„Pěkné svinstvo,“ řekl jsem. „Co říkal Wycherly na toho paroháče?“

„Neptal jsem se ho na to. Nijak mě nepovzbuzoval k osobním otázkám. Prostě chtěl, abych vystopoval anonyma a zarazil mu to. Ale jak jen začalo přihořívat, zarazil to mně.“

„Jak přihořívalo?“

„Obávám se, že se už dost dobře nepamatuju.“

„Lžeš. Ty nikdy nic nezapomeneš. Říkal jsi něco, jako že to nepřišlo zvenčí.“

„To že jsem říkal?“ Willie si přisedl na roh stolu a sadisticky mě kopl špičatou botou. „Já bych tě nerad dostal do rozporů.“

„Jen mluv,“ řekl jsem.

„Chtěl jsi to sám. Podívej se znovu na ty dopisy, na ten od Wycherlyho a na ty dva další. A teď si je srovnej po optické stránce.“

Porovnal jsem pečlivě všechny tři listy. Wycherlyho dopis Mackeyovi byl napsán úhledně jako od školené písařky. Dopisy „Přítele rodiny“ psaly neškolené prsty amatéra. Ale všechny byly zřejmě napsány na stejném stroji. „Shodné strojové charakteristiky,“ řekl jsem. „Stejné typy, stejný stupeň opotřebování, stejné vady. Například e vyskakuje z řádky. Rád bych znal úsudek odborníka na strojové písmo.“

„Já jsem si ho vyžádal, Lewe. Wycherlyho původní dopis mně a oba anonymy byly napsány na stejném stroji – na předválečné royalce.“

„Čí je to stroj?“

„To jsem se právě pokoušel zjistit, když mě ten slaboch podtrhl. Je to zřejmě stroj, ke kterému má přístup. Požádal jsem ho o dovolení prohlédnout všechny psací stroje u něho doma i v kanceláři. Nechtěl mi to dovolit. Patrně měl k tomu důvody.“

„Myslíš, že ty dopisy psal sám?“

„Nemůžu to vyloučit. První dopis psala patrně jeho sekretářka – je to odborná práce – a dopisy rodině třeba Wycherly sám. Všimni si, že jsou adresované ‚Rodině Wycherlyově‘ a ne některému jednotlivému členu. Třeba se snažil rozvířit skandál ve vlastní rodině a tak přinutit manželku k otevřenému přiznání. Už jsem viděl větší bláznovství z bláznivějších důvodů.“

„Ty bereš ty pomluvy vážně?“

„Já nevím. Kateřina Wycherlyová je na svůj věk zatraceně horké zboží. A jestli se někdo snažil píchnout do vosího hnízda, tak se mu to povedlo. Kateřina se rozvedla.“

Znovu jsem si prohlédl dopisy. „Ty je zřejmě nepovažuješ za výhrůžné dopisy. Já jo. Nelíbí se mi na nich ta kombinace paranoika a mravokárce. Znám to z případů vražedného šílenství.“

„Já taky. A taky se to vyskytuje u kazatelů,“ dodal Willie posměšně.

„V žádném případě se to ale nehodí k Wycherlyho povaze, jak ji znám.“

„Souhlasím. Ale on mohl pomatenost simulovat. Řekl bych, že ten, kdo to psal, to schválně nadnesl.“

„Wycherly na to není dost mazaný.“

„Možná že není.“ Willie se podíval na hodinky. „Ne že bych na tebe pospíchal, Lewe.“

Vstal jsem. „Můžu si vypůjčit ten dopis a ty kopie?“

„Beze všeho. Mně nejsou na nic. Ochotně ti přenechám celý ten wycherlyovský blázinec.“

Cestou nazpět na Union Square jsem občas nakopl nějakého holuba. A konečně se na mě štěstí usmálo, jestli se to tak dá říct.

kapitola patnáctá

Vedle hlídače na chodníku před hotelem stál krátký rozložitý muž v kazajce z koňské kůže a v čepici. Vyšel mi s úsměvem vstříc. Jizva na bradě mu přidělávala další podbradek.

„To jste vy, co jste chtěl se mnou mluvit?“

„Jestli jste vy Garibaldi, pak ano.“

„Tak mi říkali už ve škole. Giuseppe Garibaldi je můj oblíbenej hrdina.“ Zasmál se a celou svou osobnost vyjádřil vítězně rozmáchlým gestem. „Doopravdy se jmenuju Gallorini. Nick Gallorini.“

„Já se jmenuju Lew Archer.“

„Těší mě, pane Archere,“ pronesl Gallorini upřímně a stáhl si řidičskou rukavici, aby mi potřásl pravicí. Byl nosatý a ušatý a jaksi celý sražený. Černé oči měl divoké a mírné zároveň, jako mívají některá zvířata a ptáci. „Co máte na srdci?“

„Nezvěstné děvče.“

„Smůla. Pojďte si sednout ke mně do taxíku a popovídáme si.“

Jeho taxík byl poslední v řadě. Sedli jsme si dozadu a zapálili si cigarety.

„Snad to není vaše dcera?“ řekl. „Anebo přítelkyně?“

„Dcera jednoho přítele. Vy jste je vezl do přístavu asi tak před dvěma měsíci. Můj přítel odjížděl na PRESIDENTU JACKSONOVI. Ona šla na loď s ním a vás požádala, abyste na ni počkal.“ Vytáhl jsem Phoebinu fotografii a ukázal mu ji.

„Na tu se pamatuju,“ pronesl Gallorini chmurně.

„To jsem rád. Co bylo dál?“

„Nic nebylo, aspoň ne ten den. Čekal jsem, jak mi řekla, trvalo to skoro hodinu. Konečně vyšla z lodi s jedním námořním důstojníkem a nějakou paní. Zjistil jsem, že to byla její matka, protože jí říkala mami.“

„A jak se ty dvě k sobě chovaly?“

„Docela slušně.“ Znalecky zakýval hlavou. „Po cestě se o něčem dohadovaly, ale všechno v dobrým. Ta slečna měla někde stát vůz a ta paní chtěla, aby ji zavezla domů někam za město. Já sám taky bydlím za městem – mám pěknej třípokojovej domek v Sharpe Park – koupil jsem ho, když už to v North Beach začínalo moc chátrat, a ta moje povídá, pojď se přestěhovat, tak jsme se přestěhovali.“ Gallorini se vítězoslavně usmál a ukázal palcem dolů na projíždějící tramvaj.

„A co dcera?“

„Řekla jí, že ji nemůže zavézt, protože má rande. Matka chtěla vědět s kým. Ta slečna jí to nechtěla říct. A to bylo celý to dohadování.“

„Matka měla nějaké řeči?“

„Nojo, jako vody. Ona byla pod párou, víte? Říkala, že už ji nikdo nemá rád. Ta slečna jí to vymlouvala. Říkala, že ona ji má pořád ráda. Podle řeči to bylo moc slušný děvče – takový jako citový.“ Chmury v Galloriniho hlase narůstaly a vháněly mu vlhkost do očí, kterým zřejmě stačilo málo, aby zaslzely. „Mám taky dceru, zrovna tak starou, a proto jsme se museli odstěhovat z North Beach.“

Pobídl jsem ho. „Kam jste je zavezl?“

„Tu slečnu jsem složil tady před hotelem. Matku jsem zavezl na nádraží.“

„Vešlo to děvče do hotelu?“

„Asi jo. Já jsem si nevšiml.“

„Řekla vůbec něco bližšího o tom, s kým má rande?“ Gallorini se zamyslel. „Ne. Nechtěla o něm říct ani slovo. A to tu paní tak dožralo. Nepřestala mlít pantem, až jí dcera slíbila, že za ní ten den zajede.“

„A neříkala přesně kdy?“

„Někdy k večeru.“ Gallorini se na mě úkosem podíval skrz kouř. „Heleďte, já mám dobrou paměť, ale nejsem elektronickej mozek. Proč se nezeptáte starý paní?“

„Ta nechce nic říct.“

„To vám nechce pomoct, abyste našel její vlastní dceru? Panenko skákavá! Já věděl, že něco není v pořádku, že za tím, co říkají, musí bejt něco víc. Proto si taky mimo jiný pamatuju, co si říkaly.“

„Jsou ještě jiné důvody, proč si to pamatujete?“ Gallorini chvilku mlčel. Típl cigaretu a špačka uložil do náprsní kapsy u kožené kazajky. Náhle mě popadl za koleno.

„Poslyšte, nejste vy tajnej?“

„Kdysi jsem býval. Teď pracuju soukromě.“

„Vy myslíte, že utekla z domu?“

„Doufám, že to není nic horšího. Její otec si mě najal, abych mu ji našel živou nebo mrtvou. Od toho dne, co odjel na té lodi, nikdo dceru víckrát neviděl.“

„A to jste teda vedle.“ Vzrušení, které jsem nechápal, dodávalo jeho slovům mírně zženštilý přídech. „Já tu holčičku viděl na vlastní oči asi tak tejden nebo deset dní nato. Spíš to bylo deset dní.“

Napřímil jsem se: „Kde?“

„V noci na silnici – já měl ten tejden noční. Vezl jsem jednoho chlápka na letiště k letadlu v jedenáct hodin a koukal jsem se co nejdřív vrátit. Viděl jsem ji, jak tam stojí na přejezdu Broadvaye. Lilo zrovna jako z konve a ona tam stála v dešti u zábradlí. Zachytil jsem její obličej v reflektorech a asi jsem ji hned poznal, protože jinak bych byl asi jel klidně dál. Taky mě najednou napadlo, jestli se nechystá skočit dolů na Pobřežní.“

Vrátný hotelu St. Francis zamával na taxíka. Řada před námi popojela. Gallorini už chtěl vylézt a sednout si za volant.

„Moment,“ řekl jsem. „Najal jsem si vás. Tohle je totiž hrozně důležité. Jestli víte jistě, že to byla ona.“ Ukázal jsem mu znovu Phoebinu fotografii. „Tahle.“

Garibaldi se na obrázek sotva podíval. „Vím to jistě. Já jsem s ní totiž mluvil. Měl jsem ji ve voze. Nejdřív jsem si myslel, že ji odněkud znám, že je to třeba spolužačka mý dcery. Tak jsem otočil a vrátil jsem se k ní. Stála tam bez pršáku, vlasy celý zplihlý. Pořád jsem nevěděl, kdo to je, až promluvila. Já mám na hlasy dobrej sluch.“ Ukázal si špinavým nehtem na ucho.

„Co vám říkala?“

„Že taxíka nechce, že nemá peníze. Tak jí povídám, že ji svezu zadarmo, když to není moc daleko. Ono je to proti předpisům, ale k čertu, přece jsem ji nemohl nechat takhle stát v dešti, když byla v takovým stavu.“

„V jakém stavu?“

„No, ono to s ní nebylo slavný,“ řekl Garibaldi soucitně, „mluvila nějak z cesty a já jsem si říkal, jak by to s ní dopadlo, kdyby ji takhle viděli nějaký darebáci a sbalili ji. A taky mohla docela dobře skočit z toho mostu.“

„Jak to myslíte, že mluvila z cesty?“

„No, mluvila a počínala si hrozně divně. Až jsem ji nakonec přece jen dostal do vozu. A to jsem ji tam musel doslova donýst v náručí.“ Jak tam seděl, zahrál mi tu scénu, jako by jeho paže objímaly útlá ramena. „Zeptal jsem se jí, kam chce jet, a říkala, že pryč z tohohle světa. Tak to řekla doslova: Pryč ze světa.“ Gallorini hněvivě zavrtěl hlavou.

„Tak jsem jí řekl, že nemám raketovej motor. Jí to vůbec nepřišlo k smíchu. Řekl jsem jí, že touhle dobou má bejt doma v posteli, a ne běhat venku v dešti. A tohle jí zase přišlo k smíchu, ‚Kde je domov?‘ povídá a začne se smát. Mně se ten smích nelíbil. Konečně jsem z ní dostal, že má nějaký příbuzný ve Woodside. Bylo to sice daleko, ale řek jsem jí, že ji tam zavezu. Nabízela mi zlatý hodinky – ona měla na ruce takový malinký zlatý hodinky a ty mi chtěla dát za jízdný. Já jí řek, ať si je nechá, že žádný hodinky nepotřebuju. A pak mi řekla, že vlastně do Woodeside nechce. Že se nechce setkat s tetou nebo tak něco, a že ji teta stejně nemá ráda.“

„Že ji teta nemá ráda?“

„Takhle mi to řekla. Snažil jsem se z ní vytáhnout, jak se ta teta jmenuje, ale to mi nechtěla říct. Ani vlastní jméno mi nechtěla prozradit. Vyptával jsem se jí na matku. A to se mi najednou sesypala. Že se vlastně může rovnou vrátit, odkud přišla. Zavezl jsem ji, kam mi řekla. Nebylo to daleko, něco přes míli.“ Gallorini se nešťastně zašklebil. „Dětem jsem z toho na boty nevydělal, ale byl jsem rád, že jsem to udělal.“

Dal jsem mu pět dolarů z Wycherlyho peněz. „To je za tu krátkou cestu.“

V jeho výraze se střetla radost a stísněnost. Stísněnost to vyhrála. „K sakru, já si o prachy neříkal. Udělal jsem jenom to, co by udělal každej.“

„Jen si to nechte, ještě jsem s vámi neskončil.“ Špatně jsem volil slova: v očích mu vyskočil strach. „Vy si myslíte, že jsem jí něco udělal?“

„To ne, já jenom bych rád slyšel, jak to bylo dál.“

V očích ještě tvrdý lesk strachu, Gallorini řekl: „Víc toho nebylo. Zavezl jsem ji před dům a ona zašla dovnitř. Zase mi nabízela ty hodinky, ale já je od ní nemoh vzít,“ dodal s jakousi nucenou upřímností. „Stejně by to byl kšeft, kvůli kterýmu by na mě příští den přišli poldové, jak to bylo. Ta slečinka nevěstila nic dobrýho. Nerad to říkám o takový mladý holce, ale byla úplně jiná, než když jsem ji viděl poprvé. Šlo to s ní z kopce, a pořádně.“

„Za týden nebo deset dní?“

„To se může stát ze dne na den.“

„Jaký je to dům, kde bydlí?“

„Nic zvláštního na něm není. Takovej starej činžák na Caminu, směrem k San Mateo.“

„Ukažte mi ho.“

Byl to jednopatrový dům s ozdobnými prejzy na okraji střechy, jako červená poleva na mírně plesnivém dortu. Průčelí, kdysi bílé, bylo zašlé, s rezavými pruhy od balkónů v prvním patře. Dům vypadal jako zamřížovaný, nehostinný.

Garibaldi zastavil u chodníku naproti. Zaparkoval jsem za ním a opřel se o okénko v jeho dvířkách. „Víte to jistě, že to bylo tady?“

„Bylo. Já si zvlášť všiml.“ Díval se na dům jakoby fascinován jeho ubohým vzhledem.

„Proč? Měl jste v úmyslu se sem vrátit?“

„Možná. Abych si vyinkasoval za jízdný, chápete?“

„V penězích, nebo naturáliích?“

„Vy jste divnej.“ Celá jeho osobnost se ode mě odtáhla. Jeho obličej přitom zůstal na místě, těsně u mého, ale bezvýrazný. „Vy mě chcete do něčeho namočit? Já jí nic neudělal. Copak bych vás zavezl až sem, jen abych si strčil hlavu do oprátky?“

Otázka nebyla bez zajímavosti. Jsou vrahové a sexuální maniaci, kteří by si počínali právě takhle. Jejich krk věčně touží po oprátce: stalo se, že si jeden takový chlap zlomil ruku, když se snažil sám sebe chytit do lasa. Podal jsem Gallorinimu kousek provazu: „V kterém bytě bydlí?“

„Nahoře v roh –“ Uprostřed slova stiskl zuby. „Šel jste s ní dovnitř?“

Zavrtěl hlavou tak prudce, až se mu tváře rozhoupaly.

„Jak víte, že bydlí nahoře v rohovém bytě?“ Oči měl malé a zmatené a choulily se ke kořeni jeho velkého nosu, jako by tam hledaly ochranu. „Tak dobře, tak jsem teda šel. Ona mě o to požádala. Říkala, že má strach tam jít sama.“

„Z čeho měla strach?“

„To mi neřekla. Byla promoklá na kůži a třásla se zimou. Já ji tak prostě nemoh nechat. Pomoh jsem jí z mokrejch šatů, a ona mi najednou z ničeho nic omdlela.“

„Byla opilá?“

„Ne, když jsem ji viděl, tak nebyla. Třeba si vzala pilulku. Zkrátka, začala se kácet. Pomoh jsem jí do ložnice a uložil jsem ji do postele.“

„Takhle sloužíte každému klientovi?“

„Už se mi to taky stalo. Já nevím, proč jste si na mě takhle zalezl. Já neudělal nic špatnýho.“ Zahryzl se do nehtu u palce a podíval se na mě přes svou pěst. „Já mám taky dceru, chápete. A rozhodně bych nebyl moh nic provést, i kdybych byl chtěl, a já nechtěl. Von tam přišel ten chlápek.“

„Kdo to byl?“

„Nákej blonďák. Asi s ním tenkrát žila. Choval se, jako kdyby mu patřila.“

„Co dělal?“

„Vynadal mi a vyhodil mě.“

„Můžete mi ho popsat?“

„Jo, blonďák, asi tak velkej jako já. Měl takovou kozí bradku a vypoulený modrý oči. A sprosťák to byl, jenže co jsem měl dělat? Tak jsem šel.“

kapitola šestnáctá

Nechal jsem nasupeného Galloriniho sedět za volantem a přešel jsem přes ulici. Měděnkou pokrytá mosazná deska u vchodu nesla nápis: „Konkvistador“. Od ní na kousku drátu visela opršelá papírová cedule: „Byt k pronajmutí“. Stěna v síni byla obložena mosaznými schránkami na dopisy, z nichž většina nesla vizitku se jménem nájemníka: žádné z nich jsem neznal. Schránka číslo jedna byla nadepsána zeleným inkoustem: Alec Girston, správce. Stiskl jsem tlačítko nad ní.

Bzučák otevřel dveře. Byt číslo jedna byl první vlevo. Za ním stoupalo schodiště do prvního patra. Vzduch v předsíni byl mrazivý a dusný. Ženský hlas za dveřmi se otázal: „Co si přejete?“

„Máte tady volný byt?“

Dveře se otevřely. Z temného vnitřku na mě hleděla rozcuchaná žena s velkýma očima.

„Pan Girston není doma. Nemohl byste se stavit později?“

„Těžko. Jenom tudy projíždím. Všiml jsem si vaší vývěsky a chtěl jsem se na ten byt podívat.“

„Ale já nejsem oblečená.“ Žena se podívala na růžový župan nedbale sepjatý na prsou. Položila si roztaženou ruku na bílé hrdlo nad županem. „Mně není poslední dobou dobře.“

Vypadala jako po dlouhé nemoci. Oči měla zamžené onou nejistotou, která člověka přepadne, když ho tělesné síly zklamou. Prolákniny skrání a očních důlků byly modré a ostře ohraničené jako stíny na sněhu. Ačkoli nebyla stará, kolem úst se jí počínaly rýsovat drobné vrásky.

„To vás lituji.“

Ta levná slova jako by ji povzbudila. „To nic. Něco na sebe hodím a ukážu vám byt sama. Snad ty schody nějak zmůžu.“

„Ten volný byt je nahoře?“

„Ano, nahoře. Vy byste radši něco v přízemí? Nahoře je to příjemnější. Je tam víc vzduchu a světla, hlavně v tom rohovém pokoji.“

„To je rohový byt?“

„Ano. Je to ten nejpěknější, který máme, nejlíp zařízený. Zařízení je zahrnuto v činži.“

„Kolik stojí?“

„Žádáme za něj sto pětasedmdesát ročně. Minulá nájemnice ho taky měla rok a zrovna koncem roku jí lhůta vypršela.“

„A proč se odstěhovala? To neměla peníze na činži?“

„Ale měla.“

„To já jen žertoval. Ostatně mám dojem, že její rodinu znám.“ Za posledních čtyřiadvacet hodin jsem měl pocit, že jsem s nimi vyrůstal.

„Vy znáte rodinu paní Smithové?“

„Ona je to ještě holčička, co?“

„Já bych neřekla holčička. Ta musí být aspoň tak stará jako já.“ Správcová se dotkla svých vybledlých vlasů a zvědavě se podívala do zrcadla mých očí. To, co tam spatřila, způsobilo, že naléhavě pokračovala: „Já bych přísahala, že je tak stará jako já, ačkoliv se tolik snaží to zamaskovat líčidlem a těmi odbarvenými vlasy.“ Nemoc otupila její reakce a soustředila je na vlastní osobu. Osmělil jsem se a ukázal jí Phoebinu fotografii. Bodla do ní ukazovákem:

„Tohle není paní Smithová. To je její dcera. Ta tady chvíli bydlela vloni na podzim.“

„No, to jsem přece říkal.“

V očích se jí objevil zmatek. A pak se změnil ve starostlivost, ale nebyla to starostlivost sobecká. „Doufám, že je s ní všechno v pořádku. To děvče mi dělá starosti.“

„Proč si děláte o ni starosti?“

„Já nevím. Jakživa jsem neviděla tak smutné děvče. Ráda bych pro ni byla něco udělala, ale v té době jsem se sama rozstonala.“

„Kdy to asi bylo?“

„Začátkem listopadu. Ale teď už je zase v pořádku, viďte?“

„Už jsem ji dlouho neviděl. Kdy se odtud odstěhovala?“

„Bydlela u nás asi jen čtrnáct dní nebo tak – sama to přesně nevím.“

„Nechala vám tu adresu, kam za ní máte posílat poštu?“

„Pokud vím, nenechala. Možná že by to věděl můj manžel. Já jsem byla v nemocnici, když se odstěhovala. Byt je od té doby prázdný.“

„Mohl bych se na něj podívat?“

„Jistě. Jen si něco přes sebe přehodím.“ Nepřítomně stiskla župan na hubených ňadrech. „Doufám, že nemáte děti nebo psa. My tady děti ani psy nechceme.“

„Nemám nikoho,“ řekl jsem. „Víte co? Půjčte mi klíč a já si tam dojdu sám.“

„To bych snad mohla udělat.“

Pantoflíčky měkce odklapaly. Podíval jsem se otevřenými dveřmi. Obývací pokoj, dal-li se tak nazvat, voněl parfémem, léky a čokoládou. Skulinami žaluzií vnikalo světlo zvenčí ostrými pruhy. Tenké šikmé paprsky prosycené třpytivým prachem se dotýkaly rozházených přikrývek na gauči v rohu. Vedle lůžka stál noční stolek přeplněný lahvičkami s léky.

Správcová se malátně vrátila do pokoje s klíčem v ruce. „Je to číslo čtrnáct, poslední dveře vpravo.“

Vystoupil jsem po schodech a prošel chodbou až na její konec. Zatímco jsem zápasil se zámkem, za vedlejšími dveřmi zabubnoval psací stroj nesrozumitelné poselství a zmlkl. Dveře vedly přímo do tmavého pokoje. Vypínač u dveří nerozsvítil žádné světlo. Přešel jsem k oknům a rozhrnul těžké záclony.

Skrz ozdobné mříže balkónu jsem viděl Galloriniho za volantem taxíku. Hlavu měl pootočenou směrem ke mně, jako kdyby odtud očekával výstřel. Ve vedlejším bytě za mými zády znovu zaharašil psací stroj. Pokoj byl nákladně a nevkusně zařízen v onom těžkopádném „moderním“ stylu, který byl v módě před třemi roky a dnes už z módy zase vyšel. Mohutné krychlovité klubovky a pohovka, pokryté buklé potahem, stály kolem masivního čajového stolku. Připomnělo mi to ony pokoje o třech stěnách, které občas vídáme ve výkladních skříních. Ložnice obsahovala obrovskou postel, jejíž odhalená matrace pamatovala mnoho lidských těl. Ložnice byla celá růžová, s nabíranými záclonkami a stínidly a s podlahou pokrytou kobercem, který byl hustý a měkký jako růžový močál. Místnost to byla tak stoprocentně ženská, že jsem si tu připadal jako v lůně mateřském. Vytáhl jsem žaluzie a pustil dovnitř víc světla. O
braz nad postelí proti mně vyskočil ze stínu jako pestrý hutný čtverec chaosu. Velice se podobal obrazu na stěně nad Wycherlyho krbem v Meadow Farms. Sňal jsem ho ze zdi, abych si ho prohlédl: samé kaňky a klikaté blesky v rámu z odbarveného dubu a podepsané v rohu iniciálami K. W. Když jsem zvedl ruce, abych obraz pověsil na místo, všiml jsem si, že kousek pod skobou je v růžové stěně dírka, zamáznutá bílou sádrou. Dírka byla asi velikosti špičky mého malíku neboli střely ráže 45. Vytáhl jsem kapesní nůž, –abych sádrovou výplň vyrýpl, ale vedle se opět ozval psací stroj jako náladový datel, a tak jsem si to rozmyslel.

Zmocnila se mě nesmírná touha se dovědět, jestli tu dírku způsobila střela, která proletěla celou tloušťkou zdi. Zhruba jsem odhadl vzdálenost od podlahy. Dírka byla ve výšce šesti stop od země. Pověsil jsem dílo Kateřiny Wycherlyové přes ni a šel zaklepat na dveře číslo dvanáct. Otevřela mi podivuhodná mladá žena. Na sobě měla huňatý oranžový svetr přes černé šponovky a byla bez střevíců. Plamenné rudé vlasy měla stažené do pevného uzlu na temeni hlavy pomocí gumičky. V uzlu měla zapíchnutou tužku. Oči měly barvu lehce zředěného lesního medu. „Já myslela, že je to Stanley,“ zašeptala, ale nevypadala nijak zklamaně. Její medový pohled se rozlil po mé postavě. Sama se postavila tak, aby měla výhodu ze světla za zády.

„Jmenuju se Lew a mám v úmyslu se nastěhovat do sousedního bytu.“

„Výborně.“

„Slyšel jsem vás, jak píšete na stroji. To jste psala vy, viďte?“

„Ano,“ zašeptala. „Píšu svoje paměti a bude se to jmenovat ‚Hluboko v srdci temnot‘. Jak se vám ten titul líbí?“

„Moc.“

„To jsem ráda. Po Stanleym jste první člověk, na kterém jsem to zkusila. Já jsem opravdu myslela, že jste Stanley. Ale Stanley obyčejně neodchází z podniku před šestou.“

„Stanley je váš manžel?“

„Ne tak docela,“ řekla a tu a tam poopravila svoji pózu. „Nechává mě u sebe bydlet, než dopíšu svoji autobiografii.“ Byla z těch šeptavých děvčat, která používají velice halasných slov.

„Jste trochu mladá, abyste psala autobiografii.“

„Já jsem starší, než vypadám,“ řekla. „Je mi čtyřiadvacet a měla jsem velice pestrý život a lidi mi pořád říkali, ať to napíšu. Vemte si takového Jacka Kerouaka a Allena Ginsberga, jak ti si namastili kapsu na svých vzpomínkách z mládí. Já měla spoustu nejrůznějších zážitků.“

„To vám věřím.“

„Možná že jste o mně slyšel. Jsem Jezebel Drakeová.“

„To jméno je mi povědomé.“

„To je jenom můj pseudonym, doopravdy se jmenuju Jessie. Kdo by se chtěl jmenovat Jessie? Tak jsem se přejmenovala na Jezebel podle té písničky a Drakeová podle toho hotelu. Jednou jsem tam bydlela, když jsem byla při penězích. A to teď budu zas. Mám na to postavu a mám na to talent.“

Říkala to víc sama pro sebe než mně. Už jsem potkal hodně děvčat, jako byla ona: všechny věřily snům, které prožívaly ve vlastních snech, protože v nich hrály hlavní úlohu. Jessie si znovu připomněla moji přítomnost. „Přál jste si něco?“

„Napadá mi hned několik věcí. Právě teď mě zajímají stavební podrobnosti tohoto domu.“

„Tohohle domu?“

„Ano. Já totiž v noci pracuju a ve dne spím. Chci mít jistotu, že je tu dostatečná zvuková izolace.“.

„A co vlastně děláte?“

„Důvěrnou práci.“

Znovu se na mě dlouze podívala, jako by odhadovala mou hodnotu jakožto životopisného materiálu. „Tajný vědecký výzkum nebo tak?“

„Kdybych vám to řekl, už by na tom nebylo nic tajného.

Dovolila byste, abych přezkoumal zeď z vaší strany?“

„Ze své strany už jsem to udělal.“

„To na to máte zvláštní přístroje?“

„Dělám to jen poklepem. Můžu dál?“

„No tak tedy pojďte, když budeme sousedi. Aspoň doufám.“

Místnost byla skromně zařízena levným nábytkem z černého kovu. Po pokoji se válely různé součástky zvukového zařízení, včetně magnetofonu. Při zdi, o kterou jsem se zajímal, stál karetní stolek s kufříkovým psacím strojem a rozsvícenou stolní lampou uprostřed závějí průklepového papíru.

Okázale jsem proklepal zed. Na této straně nebyla žádná stopa po poškození. To však nic neznamenalo. Střela mohla uvíznout ve zdivu nebo v omítce. „Tak co?“ otázala se Jessie.

„Myslím, že je to v pořádku.“

„Ve dne vás ze spánku nebude nikdo rušit. Sama přes den hodně spím. Tady bývá ve dne ticho jako v hrobě. Až na mě tady chodí všichni do práce.“ Jeden z oblých boků se vysunul, jakoby na zdůraznění jejích slov. Rukou ho zatlačila do původní pozice. „Stanley hrozně dlouho ponocuje.“

Neptal jsem se jí, co asi dělá. Sama odpověděla na nevyslovenou otázku: „Pořád si hraje s tím svým magnetofonem. Člověk by si myslel, že toho má za celý den dost, ale někdy mi tady vyhrává celou noc. On býval v rozhlase.“

„Copak tam dělal?“

„Pouštěl desky. Teď je prodává.“

Můj zrak zachytil cosi na liště na podlaze. Klekl jsem na zem. Ve dřevě byla dírka přibližně tvaru i velikosti průstřelu, ale průstřel to nebyl. Dírka byla zřejmě vyvrtaná a pak znovu vyplněná dřevitým tmelem, který vyschl do světlejšího odstínu. „Copak je to tady?“ řekl jsem. „Termiti?“ Pěkní termiti! Dírka za obrazem, dírka v liště, magnetofon, jehož majitel je odborník na zvukovou techniku, to vše nabízelo jediný závěr. Sousední ložnice měla skryté odposlouchávací zařízení napojené na tento pokoj. „Mohli by to být termiti. Jak dlouho už tady bydlíte, slečno Drakeová?“

„Od začátku roku. Až do vánoc jsem pracovala v jednom podniku, ale udělali tam policejní šťáru. Co dělají termiti?“

„Rozebírají základy domu a pronikají do zdí.“

„To potom může celý dům spadnout?“ Jessie zatřásla rameny, zamávala rukama a podlomila kolena, jako by předváděla, jak se dům hroutí.

„Může se ta stát. Není to pravděpodobné, ale měl bych si o tom promluvit s vaším přítelem.“ S vaším přítelem termitem. „Kde pracuje?“

„On vlastně není zaměstnaný. Stanley má totiž vlastní obchod s gramofonovými deskami. Je to nová obchodní čtvrť na San Carlo.“

„To možná Stanleyho znám. Jak se jmenuje?“

„Quillan.“

„Takový dlouhý blondýn.“

„Přesně tak,“ řekla bez jakékoli vlastnické pýchy. „Jestli s ním budete mluvit, tak mu prosím neříkejte, že jste tady byl. On je strašně žárlivý.“ Bok znovu vyskočil, jakoby na nové potvrzení.

„Znáte se dlouho?“

„Přesně od nového roku. Proto je takový žárlivý. Sbalila – totiž poznala jsem ho na Silvestra u jeho sestry. Byl to dost divoký večírek a já jsem v té tlačenici ztratila svého partnera. Byl z toho skandál. Ale pak přišel Stanley a ujal se mě.“ Usmála se poněkud znechuceně.

„Tohle se mi stává napořád. Ale vždycky zase dopadnu na všechny čtyři jako kočka.“ Povyskočila na místě a lehce dopadla na nohy jako kočka. „Á propos koček, jeho sestra byla na mě naštvaná, že jsem se dala se Stanleyem dohromady. Od té doby, co se vdala, myslí si o sobě kdovíco. Ale já jsem znala Sally Quillanovou ještě v dobách, kdy se flákala po ulicích a byla ráda, když jí někdo zaplatil frťana. A náhodou taky vím, že Stanley byl před rokem v base, protože bral prachy od gramofonových firem. Ježíši! Já nějak moc mluvím. Já vždycky moc mluvím, když potkám někoho, kdo se mi líbí.“ Zakryla si ústa oběma rukama a podívala se na mě temně podmalovanýma očima.

„Jestli uvidíte Stanleyho, vidte, že mu neřeknete, co jsem vám říkala.“

„To by mě ani ve snu nenapadlo.“

„Mohl by mi udělat modřinu někde, kde je to moc vidět,“ řekla s úsměvem. „Ani se nezmiňujte o tom, že jsme spolu mluvili. Necháte si to pro sebe, jo?“

To se mi docela hodilo. Než jsem odešel, ukázal jsem jí Phoebinu fotografii. Jessie takovou dívku nikdy neviděla, nikdy neslyšela o nějaké slečně Smithové, ani o nějaké paní Smithové ze sousedního bytu. „Na shledanou, sousede,“ řekla mi Jessie ve dveřích. Sešel jsem dolů a zastavil jsem se před správcovými dveřmi, abych si urovnal obličej. Zevnitř mi připadal poněkud zešklebený. Když jsem zaklepal, správcova manželka na mě zavolala:

„Je odemknuto!“

Ležela na poduškách na gauči.

„Omluvte mě, že nevstanu. Ale ten dlouhý rozhovor před chvílí mě vyčerpal. Byl jste tam dlouho.“ Zpytavě si prohlížela mou tvář v přítmí. „Něco se vám na tom bytě nelíbilo?“

Znovu jsem vnitřně škubl obličejem. Když máte najednou pocit, že váš obličej je jen mluvící maska, přilepená na vnější stranu vaší lebky, je nejvyšší čas se pořádně projít po pláži. Já jsem na to neměl čas. Proto jsem vyčaroval úsměv. „Byt se mi velice líbí.“

Paní správcová se pohnula a ožila. „V téhle čtvrti byste nenašel lepší. Byt s koupelnou za sto pětasedmdesát ročně! A takhle zařízený. Jak se vám líbilo zařízení?“

„Prima. Ale něco nechápu. Říkáte, že patřilo bývalé nájemnici paní Smithové?“ Správcová přisvědčila. „Proto je to taková kvalita. Paní Smithová je bohatá, jak jistě víte. Když se sem přistěhovala, vyházela všechen nábytek, který patřil k domu, a zařídila si byt znovu. Jak jste viděl, je nábytek pořád ještě jako nový. Ona tady málokdy bydlela. Nejvýš tu tak přespala jednou týdně.“

„A nač byt tedy měla?“

„Říkala, že ráda maluje a že potřebuje místo, kam by se mohla uchýlit a malovat si.“ Úkosem se na mě podívala. „Vy se nějak náramně zajímáte o paní Smithovou. Znáte ji vůbec?“

„Jen tak zběžně. Ale nerad bych se s ní dostal do nějakého sporu. Nebude chtít ten nábytek zpátky?“

„Ne. Prostě to tu nechala, jak to stálo. Mám dojem, že říkala Alekovi, že je to příliš velká námaha se s ním stěhovat. Zeptejte se Aleka, on vám to vysvětlí.“

„Ten dům patří vám a vašemu manželovi?“

„Bohužel nám nepatří. Majitel žije v Sausalitu. My ho skoro nikdy nevidíme.“

„Jak je to dlouho, co se paní Smithová odstěhovala?“

„Už kolik měsíců. Kolik měsíců jsem ji už neviděla. Pak tu chvíli bydlela ta její dcera. Byt je prázdný od listopadu. Kdyby paní Smithová svůj nábytek chtěla, měla dost příležitostí si ho vyžádat. Ale zeptejte se Aleka, ten s ní jednal osobně.“

„Kdy se váš manžel vrátí?“

„Vždycky se vrací k večeři. Kdybyste chtěl přijít dneska večer, řekněte mi kdy, a já mu to vyřídím.“ Správcová se přikrčila do sedící pozice. „Obávám se, že jste mi neřekl svoje jméno.“

Řekl jsem jí svoje jméno a že zase přijdu někdy po večeři.

kapitola sedmnáctá

Jak mě Gallorini spatřil, vylezl z taxíku. „Byla tam?“

„Není tam od počátku listopadu – asi tak od doby, kdy jste ji viděl.“

„A pořád ještě si myslíte, že jsem s ní něco proved?“

„Ne. Zjistil jsem, kdo je ten blonďák. Pomohl byste mi to ověřit?“

Gallorini zvedl ruce, jako kdyby zkoušel, jestli prší. „Já nevím. Jak si to představujete?“

„Pojedeme po San Carlo a já vám někoho ukážu.“

„To nemůžu, pane šéf. Už jsem ztratil hodinu. Vlastně půldruhý hodiny.“

„Já vám za ten čas zaplatím.“

„Tak to je něco jinýho.“

Jel jsem napřed, Gallorini za mnou. Vývěsní štíty hlásaly: Vitaminy, Dětský lékař, Psychiatr, Fuchsie, Stěhování, Klinika pro nápravu zraku, Pohřběte své drahé ve Woodlandu, Omlazování, Reality. Stanleyho podnik byl malý krámek s plastikovým průčelím a s gramofonovými deskami a gramofony ve výkladní skříni. Byl jedním z dvaceti krámků v levné obchodní zástavbě.

Zaparkovali jsme v postranní ulici. Na můj návrh si Gallorini se mnou vyměnil sako, sundal si čepici se štítkem a já jsem mu dal peníze na gramofonovou desku.

Za pět minut byl venku se čtvercovým balíčkem v ruce.

V očích mu hořel pohled milovníka hudby.

„Ten neřád mě poznal.“

„Co vám říkal?“

„Nic. Ale poznal mě. Vím to podle toho, jak se na mě koukal.“

„A vy jste jeho poznal taky?“

„Von poznal mě, tak jsem ho musel taky poznat, no né? Je to von. Vsadím se, že ji má někde schovanou.“

„Kdyby pánbůh dal.“ Ale moc jsem mu to nevěřil.

Jezebel Drakeová stačí na to, aby plně zaměstnala celého muže.

Zaplatil jsem Gallorinimu, a když odjel, chvíli jsem počkal. Abych využil čas, zapsal jsem si do svých výdajů: Doprava a svědkové 45,00 dol. Hudba 5,00 dol. Gallorini si koupil Cavalleriu Rusticanu a já jsem mu ji nechal. Když jsem vstoupil do obchodu, právě se dral skrz skleněnou stěnu poslechové kabiny vzadu burácející rachot nahrávky uličního hluku. Stanley nahrávku zastavil a vyšel ven, zřejmě rozčilen. Byl to onen mladý muž s blond kozí bradkou, kterého jsem předtím viděl v Merrimanově kanceláři. Měl jsem dojem, že mě nepoznal. „Prosím, jaké máte přání?“ pronesl značně odlišným hlasem, než jakým mluvil s paní Merrimanovou. „Hledám jednu dívku.“

„Obávám se, že v tom vám nemohu posloužit. My dívky na skladě nemáme. Ha ha!“

„Ha ha! Říkala si Smithová a nějakou dobu loni na podzim bydlela v Konkvistadoru. Byt číslo čtrnáct, hned vedle vás.“

„Jak víte, kde bydlím?“

„Různě jsem se poptával.“

„To jsem blázen.“ Pokoušel se zachovat klid, ale jeho hlas přešel z barytonu do tenoru. A stejně tak se změnil jeho slovník. „Koukejte vypadnout, já mám práci.“

„Já taky.“

„Vy jste fízl – od policie?“

„Jsem soukromý detektiv.“

Stanleyho vypoulené oči se vypoulily ještě víc. Vklouzl za pult. Naklonil jsem se k němu a strčil mu Phoebinu fotografii pod nos:

„Tuhle dívku musíte znát. Loni v listopadu bydlela nejméně týden vedle vás.“

„No a co když jsem ji zahlídl! Co to dokazuje? Já vidím denně spousty lidí.“

„A koho vídáte v noci?“

Podíval se na mě jako kocour, který se chce vmyslet do role lva. Pod italským sakem se skrytým zapínáním mu vystoupily obliny svalů nebo sádla. „Byl jste někdy u ní v bytě, Stanleyi?“

„Co když jsem tam byl?“ zakýval na mě dlouhou chlupatou bradou. „Vy jste mi sem poslal toho Taliána, aby mě špehoval.“

„Poslal jsem ho sem, aby mi řekl, jestli vás poznává. A poznal.“

„A neříkal vám, co on dělal v její ložnici? Měl ji položenou na posteli a svlékal ji. Slyšel jsem ty podezřelé zvuky skrz zeď.“

„Máte velice jemný sluch.“

„To mám. Slyšel jsem podezřelé zvuky, tak jsem tam vletěl a vyhodil jsem ho. Udělal jsem jen to, co by udělal každý.“

„Jak dlouho jste ji znal?“

„Já jsem ji neznal. Já v domě neznám žádného z nájemníků. Možná že jsem ji párkrát zahlídl v hale. A to je všechno.“

„Jak to, že jste se tak zajímal, co se u ní děje v ložnici?“

„Vůbec jsem se o to nezajímal.“

„Namontoval jste jí tam mikrofon.“

Jeho tvář zkusila několik různých barev a ustálila se na kropenatě bledě fialové. Uchopil jsem ho za klopy a přitáhl ho k sobě přes pult.

„Proč jste jí nasadil broučka do pokoje?“

„Nic takovýho jsem neudělal.“ Hlas mu stoupl o další oktávu.

„Co se s ní stalo, Quillane?“

„Já o ní nic nevím. Já mám čistý ruce. Pusťte mě.“ Ruce měl špinavé a já jsem s ním zatřásl. Oči mu vylezly z důlků jako hlubinné rybě, když ji vytáhnou z moře. Byl stejně slizký. Odmrštil jsem ho od sebe. Jeho měkké tělo dopadlo s rachotem na regály s deskami. Zůstal tam opřený a třesoucím se hlasem fňukal: „Tohle je ublížení na těle. Zavolám policii.“

„Jen si poslužte. Půjdeme spolu k soudu a tam si porovnáme životopisy. A pak se půjdeme podívat na tu zeď v ložnici.“

Z tváře se mu vytratila krev. Z té bledosti blikaly bledé modré oči jako elektrické jiskérky. Jako nemocný člověk, který sahá po léku, zajel rukou pod pult. Když ji vytáhl, držel v ní automatickou pistoli. „A teď vypadněte, nebo vás zastřelím jako psa.“

„Myslíte, že si to můžete dovolit po tom všem ostatním?“

„Já nic neproved. To vy jste mi sem vtrhnul a chtěl jste mě obrat.“ Levou rukou otevřel automatickou pokladnu a hodil po mně hrst peněz. Dolarové bankovky se mi sypaly k nohám jako suché listí.

„A teď ven, nebo střílím. Nebo ze mě chcete udělat hrdinu?“

Pochyboval jsem, že by doopravdy střílel, ale nebyl jsem si docela jist. Jeho osobnost se z minuty na minutu měnila. Byl jedním z těch nevypočitatelných lidí, kteří občas dostávají krvelačné impulsy z kosmu. Malý zelený človíček by mu mohl pošpitat, aby stiskl kohoutek, a on by ho mohl stisknout. Tak jsem šel.

Nedošel jsem daleko. Objel jsem obchodní centrum a zaparkoval jsem na jeho jižním konci, odkud jsem mohl pozorovat zadní i přední vchod Stanleyho krámku. Nemusel jsem čekat dlouho. Odešel tím zadním. Měl na hlavě červený baret. Nasedl do alfy romeo stejného odstínu červené a zabočil jižním směrem na Camino. Nechal jsem ho poodjet, až jeho červený sportovní model vypadal jako pouhá červená tečka v proudu ostatních aut. A pustil jsem se za ním přes Redwood City a Atherton. Měnil jsem vzdálenost mezi námi a ponenáhlu jsem ji zmenšoval. Stanley řídil zbrkle, přejížděl z pásma do pásma, tu přidával, tu brzdil.

V Menlo Parku zahnul na zelenou doleva. Proklouzl jsem před startujícím protisměrem těsně ke konci oranžové. Nějakou tu míli jsme uháněli k východu, kolem Stanfordského výzkumného ústavu a dál do oblasti tak hustě porostlé duby, že se podobala řídkému lesu. Červený vůz zmizel v zatáčce.

Když jsem ho zase dohonil, stál na štěrkovaném kraji silnice a Quillan právě vystupoval. Neměl jsem čas zastavit nebo se vrátit, ale Quillan mě zřejmě nezpozoroval. Klusal po dlážděné cestičce k hnědému dřevěnému domku, skrytému mezi stromy a křovím. Pod rustikální schránkou na dopisy stálo třípalcovými písmeny: MERRIMAN. Zaparkoval jsem za příští zatáčkou a přemístil jsem svůj kontaktní mikrofon z přihrádky na rukavice do kapsy u saka. Klenbou dubových větví sem pronikalo nazelenalé světlo pozdního odpoledne. Bylo to jedno z těch nedotčených míst, jak se ještě tu a tam vyskytují na Poloostrově jako enklávy dávné minulosti, kdy celý kraj býval jediným dubovým lesem.

Kolem Merrimanovy zahrádky stála hustá hradba stromů, a tak jsem se nepozorován dostal k domku. Přitisknut ke zdi a s hlavou skloněnou pod úroveň oken jsem obešel dům k jeho zadní části a přešel přes patio dlážděné umělým kamenem a zastíněné houštinou nestříhaného vavřínu.

Posuvné skleněné dveře byly zavřené a částečně zatažené závěsem z bambusových tyčinek. Skrz ně jsem slyšel hlasy, jeden ženský, druhý mužský. Lehl jsem si na dlažbu, položil jsem si hlavu na práh a přitiskl mikrofon do rohu skleněné tabule.

Quillan mluvil rychlým drsným hlasem: „Potřebuju prachy, ale rychle.“

„Neříkej. A nic víc už bys nechtěl?“ řekla Sally Merrimanová.

„Já to myslím vážně. To není legrace.“

„Legrace to je, když jdeš pro peníze ke mně. Nemám ani vorla. Vypůjčila jsem si už i na nábytek. Budu muset Bena pohřbít na splátky. Počítala jsem s tebou, že mi půjčíš na zálohu.“

„To je k smíchu. Co pro mě Ben kdy udělal?“

„Udělal toho hodně, a ty to víš. Přibral tě k velkýmu kšeftu, zařídil ti vlastní obchod. Náhodou vím, že za tebe platil činži. Viděla jsem šekový útržky. Ale ty jsi byl vždycky nevděčník. Co bys chtěl teď, když leží mrtvý v márnici? Zlato z jeho zubů?“

„Nevděčník!“ zapraskalo to z mikrofonu zlým úšklebkem. „Můj velkodušný švagr mi v životě jakživ nic nedal. To myslíš, že mě ubytoval v tom bytě pro moje krásný oči? Nebo že mě vzal do toho Mandevillova kšeftu! Já jsem ten kšeft jenom provedl za Bena.“

„Samo. Já náhodou vím, že jsi byl jen nastrčená figurka, zástěrka.“

„Zástěrka jsi ty!“ zařval Quillan a dál na ni řval vysokým kničivým hlasem: „Já tě mám prokouknutou, holčičko. Chceš všechno, co se dá za peníze koupit, ale nechceš vědět, odkud ty peníze jsou. Nechávalas mě a Bena, abysme ti vydřeli tvý špinavý prachy! Jenže jakmile jsi je dostala do drápů, byly najednou čistý jako padlý sníh. A jenom pro tebe. Ale mě neošidíš. Potřebuju peníze na cestu a ty mi je dáš! Sedíš tady na haldě prachů a nemysli si, že o tom nevím.“

„Kdybych měla takový balík, myslíš, že bych zůstala sedět v tyhle díře?“

„Už jsem viděl horší. Tak jen ukaž ten balík.“

„Co si to dovoluješ, Stanley?“

„Jen hezky naval kabelku, milovaná sestřičko!“

Asi ji po něm hodila. Slyšel jsem, jak mu pleskla kůže o dlaň a pak klapnutí závěru.

„Je prázdná.“ Jeho hlas taky duněl prázdnotou. „Kde máš ten balík?“

„Jakživa jsem z toho kšeftu neměla ani halíř. Ty jsi dostal svůj podíl a víš, kam se poděl zbytek. Do Rena a Las Vegas a na tu vaši burzu. Tam jsi vešel jako pán a odtamtud ven jsi vytek kanálem.“

„Tohle mi nevykládej, to bylo loni v létě. Já mluvím o dnešku.“

„A o čem myslíš, že mluvím já? Od Mandevillova kšeftu už nebylo nic, a ty prachy už jsou dávno pryč. Od tý doby žijeme z ruky do huby a splácíme to, co si Ben na ten kšeft původně vypůjčil. Velký podnikatel Ben!“ Její hlas byl drsný a ironický, podmalovaný pronikavým jekem klarinetu hysterie. „Pořád tvrdil, že budeme bohatý, že se přestěhujeme do Athertonu a vstoupíme do místního klubu. Jako panstvo. Celou dobu to tvrdil. A teď je po něm.“

„Je to děsně dojemný příběh a děsně by mě dojímal, kdybych tomu věřil.“

„Věř si, co chceš, ale je to pravda. Jako bych neměla dost trápení, když je Ben mrtvý a mě policie věčně otravuje.“ Začala vzlykat, a mezi vzlyky vyrážela slova: „A teď se můj vlastní bratr obrací proti mně.“

„Neboj, já tě nedám. Bena není velká škoda a nechal tě dobře zaopatřenou.“

„Nechal mě bez krejcaru.“

„Otoč desku, holka, a přestaň mě tahat za nohu.“ Podlaha se zachvěla pod Quillanovými kroky.

„Jdi ode mě!“ řekla.

„Až dostanu svůj díl. Potřebuju ho. Ty nejsi jediná, kterou vyslýchali. Potřebuju prachy víc než ty, a dostanu je.“

„V domě není ani dolar. Můžeš se přesvědčit.“

„Tak kde tedy jsou?“

„Kde je co?“ řekla trpce s líčenou nechápavostí.

„No přece prachy. Balík. Když se Ben vrátil ze Sacramenta, měl prachů plný kapsy.“

„Myslíš tu wycherlyovskou provizi? Ta je pryč. Většinu dostal agent, který dům prodal, a zbytek záložna. Chtěli nám zabavit vůz. A beztak nemáš na tu provizi žádný nárok.“

„Já nemluvím o provizi. Mluvím o celkový sumě – o tom, co Ben za dům dostal. Ben si pro to jel do Sacramenta a dostal to. Mně o tom samozřejmě neřekl, ale mám svýho skřítka, který mi všechno poví.“

„To musí být truldík. Nedává to smysl. Proč by mu paní Wycherlyová všechny ty peníze dávala?“

„Nemůžeš být tak hloupá, jak se děláš. Tak hloupý není nikdo.“

„Nech mě na pokoji,“ pronesla zvýšeným hlasem. „A nestůj nade mnou. Připomínáš mi našeho tátu.“

„A ty mi připomínáš naši mámu. Ale nebudeme se hádat. Jsem v rejži. A přísahám ti, že mám právo na část balíku. Přece bys nenechala svýho bratříčka v bryndě?“

„Když ti na tom tak záleží, tak prodej obchod nebo auto!“

„Auto už je v troubě, nezaplatil jsem pojistku. A obchod mi ani nezaplatil nájemné. Stejně tady nemůžu čekat, až ho prodám. Musím pryč. Teď hned.“

„To už jsi zase něco proved?“ V otázce zaznívaly stopy rodinné historie. „Copak jsi to proved, Stanley?“

„Tak on ti o tom Ben opravdu nic neřekl? Možná že měl pravdu. Tak to nechrne plavat, a kdyby se někdo ptal, tak nic nevíš.“

„Jde po tobě policie?“

„Brzy půjde. Dneska odpoledne mě přepadl v krámě jeden soukromý detektiv. A ten určitě nebyl poslední.“

„Kvůli Benovi?“ řekla stísněným hláskem. „Částečně. To, co se stalo Benovi, je jeden z důvodů, proč musím pryč.“ Krátce sykl mezi zuby. „Mohlo by se to stát i mně.“

Po podlaze zaskřípala židle. Jak Sally vstávala, hlučně vydechla: „Zabil jsi ho, Stanley?“

„Teď mluvíš nesmysly.“ Ale jeho hlas zněl téměř polichoceně.

„Myslím to vážně, Stanley. Zabils ho?“

„Kdybych ho zabil, nebyl bych tady. Byl bych na cestě do Austrálie. První třídou.“

„Za co? Já myslela, že jsi švorc.“

„Za ten balík, co měl u sebe. Někdo ho musí mít.“

„Nekoukej se takhle na mě. Já jsem o něm nevěděla.“

„Na mou duši?“

„Na mou duši. Policajti říkali, že měl v kapse jenom čtyři dolary.“

„Ježíši, ale vždyť měl u sebe padesát hadrů.“

„Jak to víš?“

„Od Jessie. Neměl jsem v úmyslu ti to říkat. Ale možná že ti tím prokazuju službu.“

„Co se stalo mezi ním a Jessií?“

„Včera večer jsem ti říkal, že ji chtěl klofnout. Zastavil se u nás v bytě, když jsem byl ještě v krámě. Stará paní Girstonová ho viděla a řekla mi to. Zbytek jsem musel vypáčit z Jessie. Ben chtěl, aby s ním utekla. Ukazoval jí prachy, a dokonce ji nechal na ně sáhnout. Říkal, že má padesát papírů v hotovosti a další na trati.“

„Mizera jeden! Já věděla, že mě podvádí s tou courou.“

„Zkusil to. Ale daleko se nedostal.“

„Jen si nedej nic nakukat.“

„Jessie mě neklame. Ostatně se bála s ním jít. Všechno jsem to z ní včera dostal. Musel jsem to z ní vymlátit, ale dostal jsem to z ní. Bála se, že jsou to nějaký podezřelý peníze, a že by je chytili, kdyby se pokusili s nimi platit.“

„Padělky?“

„Ne, jsou pravý, ale poznamenaný.“

„Ale ty jsi říkal, že mu je dala paní Wycherlyová.“

„To víš, že je nedostal za Nobelovu cenu.“

„Ona na něho letěla nebo co?“

„Spíš to druhý.“

„Ben na ni něco měl?“

„Přihořívá.“

„Tak on měl tolik peněz a nic mi neřekl. Ani slovem se nezmínil.“ Skutečný zármutek začínal tupě bolet. Vybuchla. „Kdo je dostal?“

„Ty sis myslel, že jsem ho kvůli nim zabila? Jenže jsem to neudělala. Teď toho lituju.“

Zasmála se řezavým smíchem, který mi projel hlavou jako nůž. „My jsme povedený párek, Stanley, jako z rodinnýho alba. Nebeští blíženci.“

„Poslyš…“

Její hlas ho přehlušil. „Kdo myslíš, že je má?“

„Ten, kdo ho zabil.“

„A nemáš ponětí, kdo to moh být?“

„Když jsi to nebyla ty, tak nemám.“

„To je šílená situace. Nejdřív mě napadl starý Mandeville. Strašně Bena otravoval. Ale myslím, že ten blázen to taky nebyl. Policajti myslí, že to udělali chuligáni.“

„Šťastné to děti,“ řekl se srdcervoucí upřímností. „Poslyš, třeba by se daly ty prachy ještě zachránit – aspoň část.

Je tady ten magnetofonový pásek, co měl Ben v kanceláři. Kdybys tam zajela a přivezla mi ho –“

„Já nevím, o čem to mluvíš.“

„O platícím zákazníkovi. Ten pásek má totiž velkou cenu.“

„Vyděračství?“

„Třeba.“

„S tím já nechci mít nic společnýho.“

„Ona s tím nechce mít nic společnýho! Ona je příliš čistá, příliš krásná, příliš ctnostná!“ Jeho hlas zněl divoce. „Nech toho, holka. Z čeho myslíš, že jsi posledních pár měsíců byla živa? Z nebeský many?“

„Jdi ode mne. Na Jessii si můžeš pouštět hrůzu, ale na mě ne.“

Stanley zkrotil svůj hlas: „Poslouchej mě. Snažím se udělat pro tebe to nejlepší – pro nás oba. Ty o tom nemusíš nic vědět. Já to ani nechci. Stačí, když dojedeš do Benovy kanceláře a vezmeš tam ze sejfu ten pásek. Je to kulatý papírový balíček – však víš, jak vypadá magnetofonový pásek. Udělej mi tuhle službičku a já ti dám polovinu toho, co z toho dostanu.“

„A polovinu nepříjemností, tu mi taky dáš?“

„Žádný nepříjemnosti nebudou. Nech to na mně –“

„Nechám,“ řekla. „A nechám ti to všechno, nech si to.“

„Nechceš spolupracovat?“

„Já se nechci zaplést do žádné levoty.“

„Tak mi dej klíče od kanceláře a kombinaci zámku.“

„Klíč od kanceláře mají na policii. A kombinaci neznám.“

„To si ji Ben nikam nezapsal?“

„Jestli to udělal, mně ji rozhodně neřek.“

„Tak k čemu vlastně jsi?“

„Rozhodně jsem na tom líp než ty, ty lemple!“

„Tohle si nech!“

„Jsi lempl. Jenom jsi pořád snil, jak z tebe bude velký zvíře. A Ben zrovna tak. Pozemkový král nebo filmový velkoproducent! A co z toho ze všeho bylo? Život jsem vlastně prožila mezi dvěma usmolenými podvodníčky.“

„Být tebou, dal bych si pozor na jazyk.“ A Stanley práskl dveřmi. Práskat dveřmi dovedl dokonale. Alfa romeo zaburácela a vyrazila tak rychle, že jsem se vzdal naděje ji dohonit.

Vrátil jsem se na Camino Real a zastavil u zájezdního bufetu naproti Merrimanově kanceláři. Vypadala uzavřeně a pustě.

Byla doba večeře a já jsem celý den nejedl. Chlad mrazivé země mi skrz dlažbu pronikal do kostí. Objednal jsem si karbanátek a kávu a naslouchal jsem rozhovoru mladší generace, jak se pokouší napodobit řeč podsvětí a daří se jí to. Nikdo neřekl nic pozoruhodného, až na pikolíka, který mi přinesl karbanátek a oslovil mě starej pane. Stanley se neukázal.

kapitola osmnáctá

V obchodě taky nebyl. Vypravil jsem se proto do Konkvistadoru a zazvonil jsem na byt číslo i. Přišel mi otevřít vyzáblý muž bez saka. Měl dlouhý zasmušilý obličej, na němž se jako prach usadilo zklamáni. „Pan Girston?“

„Jo.“ Hlas měl mrzutý, jako kdyby nerad prozrazoval i svou totožnost. „Nejste vy ten pán, co mi o něm říkala manželka? Ten, co se zajímá o byt nahoře?“

„Zajímám se spíš o obyvatele toho bytu.“

„Nikdo tam nebydlí. Byt je dva měsíce prázdný.“

„A to právě je jedna z věcí, která mě zajímá.“ Řekl jsem mu, kdo jsem. „Mohli bychom si někde promluvit nerušeně?“

Nedůvěřivě si mě změřil a pronesl svým nevrlým naříkavým hlasem: „Přijde na to, o čem chcete mluvit.“

„O téhle dívce.“ Vytáhl jsem Phoebinu fotografii. „Je nezvěstná.“

Muž se zadíval na fotografii. Měnila se pod očima každého, komu jsem ji předložil. Phoebe vypadala podivně vzdálená a trochu zašlá, jako socha, která dlouho stála pod širým nebem.

Girstonovy rty se mírně pohnuly. „Nemyslím, že bych ji znal.“

„To je zvláštní, vaše žena jí zná. Říkala, že počátkem listopadu bydlela asi dva týdny v bytě číslo čtrnáct.“

„Moje stará má moc řečí.“

„Je to poctivá osoba. A vy jste přece taky poctivý člověk, ne?“

„Snažím se být, když mi nikdo nestrká hlavu do smyčky.“

„Takže tu dívku poznáváte, viďte?“

„Snad jo.“

„Kdy jste ji viděl naposled?“

„Loni v listopadu, jak jste říkal. Stěhovala se od nás a já jsem jí pomáhal s kufry.“

„Kam se stěhovala?“

„Do Sacramenta za matkou. Ptal jsem se jí, protože jsem si náhodou všiml, že to jsou kufry její matky. Ta holčička byla nějaká špatná, a tak jsem jí ty kufry pomohl.“ Tvářil se, jako by čekal, že mu za to poděkuju. „Copak jí bylo?“

„Co já vím? Třeba něco se žaludkem. Byla taková jako oteklá v obličeji.“

„Nevzpomenete si, který den to přesně bylo?“

„Počkejte, bylo to den po tom, co moje stará šla do špitálu. Nastoupila jedenáctého listopadu. Byla tam dva týdny a tři dny a pustili ji osmadvacátého listopadu. Ještě to nemám všechno zaplacené.“ Jeho pomalá mysl objevila náhle souvislost. „Ta dívka je z bohaté rodiny, viďte?“

„Dost. Jak to víte?“

„Podle šatů, co nosila – moje stará říkala, že jsou od Magnina a podobně. Nebo si vemte, jak její matka zařídila byt. Říkáte, že pracujete pro její matku?“

„Pro rodinu.“

„Je vypsaná nějaká odměna?“

„Jistě odměna bude, až se to děvče najde. Myslím, že to můžu zaručit.“

Girstonovo chování se změnilo. Pln ochoty mě zavedl do své kanceláře pod schody. Měl tam starou nedobytnou pokladnu, kancelářský stůl a otáčivou židli s polámaným opěradlem. Rozsvítil stolní lampu se zeleným stínidlem a nabídl mi židli. Já jsem raději zůstal stát ve dveřích, odkud jsem mohl pozorovat vchod do domu. „Abychom se vrátili ke dni, kdy se odtud stěhovala,“ řekl jsem. „Čím odjela? Taxíkem?“

„Vozem.“

„Zeleným volkswagenem?“

„Ne, myslím, že to byl starý buick. Odjela s nějakým chlápkem.“

„Znal jste ho?“

Neodpověděl mi hned. Chvíli se hrabal v nějakých papírech na stole, našel drátěnou sponku a pečlivě ji narovnal. Při světle zeleně zastíněné lampy byl jeho obličej zelený jako starodávný bronz. Připadal jsem si jako archeolog, který zkoumá trosky nedávné minulosti.

„Kolik myslíte, že dají odměny?“

„To nevím, pane Girstone. Ale jistě bude podstatná, když i vaše pomoc bude podstatná.“

„Tak dobrá,“ řekl. „Znám ho. My jsme spolu sem tam obchodovali. On dělal do realit – jmenoval se Merriman.

Slyšel jsem v televizi, že přišel o život.“

„Tak ta dívka tenkrát odjela s Merrimanem?“

„Přesně tak.“

„Oni se znali?“

„Asi jo. To on mi ji sem přivedl.“

„Kdy to bylo?“

„Někdy začátkem listopadu. Říkal mi, že je to dcera paní Smithové a že její matka souhlasí s tím, aby bydlela v jejím bytě. Mně to připadalo docela normální.“ Zřejmě to bylo právě naopak. „Ten byt paní Smithové tenkrát pronajal Merriman, a nájemní smlouva měla vypršet až koncem roku.“

„Jak dlouho bydlela slečna Smithová v tom bytě?“

„Týden, nebo snad trochu dýl. Byla tam tichá jako myška. Mám dojem, že nikdy nevytáhla paty.“

„Navštěvoval ji Merriman během té doby?“

„Byl tady skoro každý den.“

„Myslíte, že spolu něco měli?“

„Milý pane, to vám nemůžu říct.“ Zamlel ústy jako žvýkající velbloud. A procedil koutkem úst s nakyslou odměřeností. „My nejsme odpovědni za to, co dělají nájemníci ve svém soukromí.“

„Ale myslíte, že spolu něco měli? Tahle informace by mohla být důležitá.“

„Možná že jo. On u ní zůstával dlouho do noci. A nosil jí nákupy. A pak spolu odjeli, a to taky něco znamená.“

„Říkal jste, že jeli za její matkou do Sacramenta.“

„To říkali oni.“

„Kdo znich to říkal – ona, nebo Merriman?“

„Myslím, že Merriman. Jo, on to říkal.“

„A neříkal nikdo z nich, co bude slečna Smithová dělat potom?“

„Mně neříkal nic.“

„Zdálo se vám, že se slečna Smithová na matku těší?“

„Pochybuju, že se na cokoli moc těšila. Vypadala náramně smutně.“

„A co její matka? Vy jste ji samozřejmě znal?“

„Samo. Bydlela u nás takových osm měsíců, s přestávkami. Paní Smithová je úplně jiná než její dcera.“

„V jakém smyslu?“

„No, daleko živější. To víte, tihle kumštýři dovedou hezky vyvádět.“

„Ona je umělkyně?“

„Aspoň to říkala. Najala si ten byt, aby prý měla klid na malování. Ovšem, já jsem ji jakživ malovat neviděl. Když se to tak vezme, tak jsem ji vůbec málokdy viděl. Nájem projednával Merriman přímo. Někdy jsem ji neviděl třebas celý měsíc. Bývala tady jen občas, a to vždycky odešla stejně tiše jako přišla.“

„Sama?“

„Přicházela a odcházela sama.“

„Návštěvy neměla?“

„Myslím, že měla. Já se nestarám o to, kdo ke komu chodí nebo nechodí, ale vím, co máte na mysli. Vy chcete vědět, jestli si ten byt držela kvůli nějakýmu mužskýmu.“

„A bylo to tak?“

„Těžko říct, jestli jo nebo ne. Na to bych nemohl přísahat. Tady chodějí lidi sem a tam ve dne v noci. Nepatří k mým povinnostem, abych nájemníky špehoval.“

„Viděl jste ji někdy s Merrimanem?“

„To je docela možné.“

Girston se zahleděl do stinného kouta. Pak otočil zraky ke mně. „Co se stalo Benovi? V televizi říkali, že ho umlátili.“

Než jsem mohl odpovědět, otevřely se domovní dveře. Nebyl to Stanley. Byla to mladá žena v tmavém klobouku a pracovním kostýmu. Zavřela dveře, chvíli se unaveně opírala o kliku, a pak mě spatřila a honem zamířila ke schodům. Její rychlé kroky přeběhly přes šikmý strop Girstonovy kanceláře.

„Kdo odpravil Bena Merrimana?“ Otázal se Girston.

„Právě jsem se vás chtěl optat totéž. Vy jste ho znal líp než já.“

„Dá se říct, že to byl můj známý. Ale nikdy jsme se nenavštěvovali doma. A mně se nijak nelíbil jeho způsob života.“

„Například?“

„To že pil a hrál a chodil za ženskýma. Já za takovýhle věci peníze nevyhazuju a straním se lidí, co to dělají. Znal jsem Bena jen obchodně a nic víc.“

„Jaký to byl obchodník?“

„Ben byl šejdíř – a někdy to trochu přeháněl. Znal spoustu drobných triků, jak to tak bývá. Třebas před takovými dvěma třemi roky byla bytová nouze a on ždímal z čekatelů provize. Jiný jeho oblíbený trik bylo používat byty jako zásobník budoucích kupců. Obstaral jim byt a pak jim slíbil, že jim pomůže zrušit nájemní smlouvu, když od něho koupí dům.“

„Prováděl tohle taky s paní Smithovou?“

„Ne. Ta smlouvu nezrušila, prostě ji nechala vypršet do konce roku.“

„Slyšel jsem, že si tu nechala nábytek.“

„Jo, nechala to tu, jak to stálo a leželo. Merriman říkal, že už ho nechce, že by se jí nehodil do nového domu, který si chce pořídit.“

„Kdy vám tohle říkal?“

„Někdy začátkem prosince. Přišel za mnou a řekl mi, že paní Smithová se nechce obtěžovat se stěhováním a že můžu byt pronajímat zařízený. Do té doby jsem nevěděl, že nehodlá obnovit nájemní smlouvu.“

„Viděl jste ještě někdy paní Smithovou od té doby, co se její dcera odtud odstěhovala?“

„Myslím, že ne. Ale mohla tady být a já jsem o tom nemusel vědět. Měla byt k dispozici, činži zaplacenou do konce roku.“

To mě zarazilo. Paní Wycherlyová se zřejmě ubytovala v hotelu Champion v době, kdy měla docela slušný byt v San Mateo a k tomu dům v Athertonu, který se chystala prodat.

„Proč se odtud odstěhovala, nevíte to náhodou?“

„Myslíte paní Smithová?“

„Ano. Nebyly tady žádné nepříjemnosti?“

„Teď, když to tak říkáte, tak měla nějakou drobnou nepříjemnost se svým sousedem. Ale to bylo někdy loni na jaře.“

„V kterém měsíci?“

Girston svraštil obočí a rukou si je zase vyrovnal. „Myslím, že někdy v březnu nebo dubnu. To byla jedna z mála příležitostí, kdy jsem s ní mluvil o něčem jiném než o počasí. To na mě přilítla sem dolů, že prý ji Quillan špehuje. Starší dámy někdy mívají tyhle nápady, hlavně když jsou na mužské. Chtěla na mně, abych ho vyhodil. Řekl jsem jí, že to nejde. A že se Quillan o ni zajímá asi tak stejně jako o mouchu na zdi. Naštěstí ji to brzy přešlo.“

„Jak to víte?“

„Říkala mi to. Den nato mi prohlásila, že se spletla. A abych to pustil z hlavy. Což už jsem dávno udělal, a to jsem jí řekl. Pan Quillan se o ni nemohl zajímat, měl kolem sebe už dost ženských.“

„Jaký je to nájemník?“

„Nedělá žádné potíže. Dřív si v noci pouštěl nahlas gramofon, ale já jsem mu domluvil a on toho nechal. Je to slušný mládenec, má vlastní obchod.“ To měl Al Capone taky. „Je teď Quillan doma?“

„Ještě jsem ho neviděl.“

Vystoupil jsem po schodech ke Quillanovu bytu. Jessie Drakeová mi přišla otevřít a usmála se na mě, když mě poznala.

„Tak jste si to rozmyslel a byt berete?“

„Ještě nevím. Rád bych si napřed promluvil se Stanleym.“

„Copak není v krámě?“

„Není. Zrovna jsem jel okolo. Můžu dál? Počkal bych tu na něho.“

„Já bych nerada, aby vás tu našel.“ Přes svetr se poškrábala na rameni. „Když jsem sem jednou pustila mužského, zlobil se.“

„To myslíte Bena Merrimana?“

„Jo.“ Vtom si uvědomlia, že se podřekla, oči a rty se jí rozšířily a pak nedůvěřivě stáhly. „Jak to víte? Stanley vám to říkal?“

„Stanley by se se mnou nebavil.“

„Jste od policie?“

„Soukromý detektiv. Ale nebojte se, Jessie, nejdu po vás. Včera vám Ben Merriman ukazoval nějaké peníze.“

„Já věděla, že je to levota,“ zašeptala. „Nechtěla jsem s nimi nic mít. S penězi ani s Benem.“

„Mně by bylo jedno, kdybyste se v nich třeba topila. Mě jen zajímá, odkud jsou. A kam se poděly.“

„Mě taky, samozřejmě. Vtrhl mi sem jako blázen a chtěl, abych s ním jela do Mexika. Tak jak vám to říkám, že prý si budem v Mexiku žít jako králové. Ptala jsem se ho, jestli na to má, chápete, jen tak, aby řeč nestála. A on ty prachy vybalil. Bylo jich tolik, že by se pod nimi udusil nosorožec, tak na ně musel mít aktovku. Stovky a stovky dolarových bankovek.“ Oči měla skelné. „Jak vypadala ta aktovka?“

„Byl to takový černý kožený kufřík s jeho monogramem. Říkal, že se zrovna vrátil ze Sacramenta. Tam prý uzavřel obchod s nějakou paní – stejně prý ji neznám. A že jí zprostředkoval prodej domu a ten se jí tak zalíbil, že mu darovala většinu peněz. Že peníze za dům dala jemu a sama si nechala jen provizi, což mi připadá jako nesmysl. Lidi nerozdávají peníze, aspoň pokud vím z vlastní zkušenosti, která je dost pestrá. Peníze z vás lidi ždímají. A tak jsem věděla, že je v tom nějaká levota. A ostatně koho by napadlo jet do Mexika a nadosmrti se tam usadit, kdyby neměl máslo na hlavě?“

„On tam chtěl zůstat nadosmrti?“

„Tak to říkal. Ale měl v hlavě. Tak jsem moc nedala na to, co říkal. Na to jsem ostatně nikdy nic nedala.“

„Chtěl už na vás někdy předtím, abyste s ním utekla?“

„Ne abych utekla v technickém slova smyslu. Samozřejmě běhal za mnou. Na silvestrovském večírku u něho doma po mně těžce jel. Navrhoval, že se oba svlíkneme a budeme tancovat jen tak. Já jsem neměla zájem, ale jemu je těžko něco rozmluvit. Totiž bylo.“

„Jak dlouho jste se znala s Merrimanovými?“

„Sally znám už léta. Bena jsem skoro neznala, viděla jsem ho snad čtyřikrát v životě. Ale bral to hopem, nebo se o to aspoň pokoušel. Já už tak na některé lidi působím. Proto jsem se asi se Sally tak málo stýkala od té doby, co si ho vzala.“

„Co dělala Sally zasvobodna?“

„Byla herečka jako já. Setkala jsem se s ní při zkoušce do sboru ve starém Xanadu. Já místo dostala, ona ne. Řekli jí, že je moc stará. Nějaký čas na tom byla špatně a já jsem jí vypomohla. Vrátila mi to, hned jak dostala místo u Bena Merrimana. A pak si ji vzal.“

„Jak je to dlouho?“

„Už přesně nevím. Asi tak pět let. Já jsem se už se Sally delší dobu nestýkala. Strávila jsem rok v Nevadě. Anebo to byly dva roky?“

V pokoji za ní zazvonil telefon. Nadskočila, jako kdyby zvonilo na poplach, a nechala mě stát mezi dveřmi. „Ahoj, Stanley,“ řekla do telefonu.

Nastalo delší ticho, kdy ona poslouchala a já jsem poslouchal, jak ona poslouchá. Její silně podmalované oči mi připomněly oči mandrila.

„Udělám,“ zašeptala do telefonu. „Je mi to jasné.“

Pečlivě zavěsila, jako kdyby přístroj byl nesmírně křehký a ona nesmírně neobratná.

„Musíte mě omluvit,“ řekla. „Musím něco zařídit Stanleymu.“

„A copak?“

„To vám nemusím říkat a taky vám to neřeknu.“

„Kde je Stanley?“

„To neříkal. Na mou duši,“ dodala neupřímně. Nepokoušel jsem se nic namítat. Sešel jsem dolů. Girston stál ve dveřích a podíval se na mě jako ztracená duše, kterou okrádám o naději, že se dostane do nebe. Když jsem procházel mimo, skočil po mně a zaryl mi prsty do paže, obličej tak blízko mého, že jsem cítil jeho dech. „A co odměna?“

„Když vaše informace povede k nalezení zmizelé dívky, navrhnu vás na odměnu.“

„Kolik to bude?“

„O tom si rozhodne šéf.“

„Nemohl bych dostat zálohu hned? Aspoň malou zálohu?“ Dal jsem mu dvacet dolarů, jako když hodí psovi kost, a vyšel jsem ven. Nad hřebeny střech bylo nebe žluté a zeleně šmouhaté jako stará modřina. V zákoutích houstla tma. Většina aut už svítila.

Připojil jsem se k hlavnímu proudu. Ze svého okna v prvním patře se za mnou dívala Jessie. Odbočil jsem z Camina na prvním rohu. Otočil jsem do protisměru a zaparkoval na třicet yardů od hlavní třídy, připraven vyrazit podle potřeby k severu nebo k jihu. Ulice byla zastíněna velkolistými stromy, jejichž jméno jsem neznal, a v pološeru si hrály děti.

Vrátil jsem se pěšky na roh, odkud jsem mohl pozorovat vchod do Konkvistadoru. O dvě cigarety později zastavil před domem zelený taxík s blikajícím světlem na střeše a zatroubil. Vyšla Jessie v plášti, kufřík v každé ruce, jeden hnědý a jeden bílý. Řidič vyskočil, aby jí s nimi pomohl. Pak za ní přibouchl dvířka a zamířil na sever. Jeho blikající světélko bylo lehko sledovat i ve večerním návalu. Taxík projel Burlinghamem a zabočil vpravo na Brodway. Když vyjel na přejezd přes Pobřežní, kde Phoebe kdysi stála v dešti, byl jsem mu v patách. Ve světlech Mezinárodního letiště jsem viděl v zadním okénku jasný obrys Jessiiny hlavy.

Taxi objel parkoviště a složil Jessie i její zavazadla před hlavní budovou. Našel jsem si volné místo u chodníku a následoval ji dovnitř.

Vyvezla se výtahem do hlavní haly a na chvíli se mi ztratila. Znovu jsem ji zahlédl asi za deset minut, jak vychází z dámské toalety. V zástupu čekajících prošla kolem mě asi na pět stop. Ústa měla čerstvě namalovaná, oči jí záhadně zářily. Neviděla mě. Zřejmě neviděla nikoho. Procházela zástupem jako světlejší stín mezi stíny. Muži ji sledovali očima. V bezpečném odstupu jsem šel za ní k novinovému stánku, díval jsem se, jak si kupuje časopis s utrápenou ženskou tváří na obálce. Sedla si s časopisem na lavičku a přehodila nohu přes nohu. Měla střevíce na vysokém podpatku a punčochy a pod pláštěm hluboce vystřižené černé šaty. Jako kdyby se chystala na nějaký večírek.

Koupil jsem si Chronicle a sedl jsem si po druhé straně novinového stánku. Na třetí stránce byla fotografie Bena Merrimana, tatáž, jakou používal na své reklamní pijáky. Připojený článek mi neřekl nic, co bych ještě nevěděl. Končil prohlášením kapitána Lamara Royala z úřadu šerifa okresu San Mateo, v němž se pravilo, že jeho oddělení úzce spolupracuje s místními orgány v pátrání po chuligánech, kteří jsou odpovědni za tuto surovou vraždu, a že zatčení se očekává každým okamžikem. Podíval jsem se přes okraj novin na Jessii. Četla ten svůj magazín růžové knihovny s dychtivým napětím, jako kdyby jí líčil její vlastní budoucnost na příštích deset let. Řev letadel startujících pod okny, ruch cestujících, přecházejících sem tam kolem ní, ji nijak nerušily. Občas zvedla hlavu a podívala se na hodiny. Minuty míjely tak pomalu, jako by se čas sám zastavoval. Jessie začala jevit známky nepokoje. Znov
u se podívala na hodiny, vstala a rozhlédla se po obrovské hale, znovu si sedla a začala klepat špičkou střevíce do podlahy. Vyhrabala v kapse pláště cigaretu a strčila si ji do úst. Tmavý muž v přiléhavém svrchníku znehybněl vedle ní jako stavěcí pes, prohlédl si její nohy a postavu a přiskočil k ní se zapáleným zapalovačem. Uhnula cigaretou od plamene. Nezachytil jsem pohled, jímž se na něho podívala, ale zřejmě ho zahnala. Zapálila si cigaretu sama a vrátila se k četbě.

Tentokrát však časopis neupoutal její pozornost. Než dokouřila cigaretu, pětkrát se podívala na hodiny. Hodila špačka na zem, zašlápla ho a vstala. Jala se obcházet novinový stánek a prohlížet si všechny čekající tváře na lavičkách. Schoval jsem se za noviny, dokud nepřešla. Vrátila se na své místo na lavičce a nějaký čas si nervózně přehazovala nohu přes nohu. V hale bylo teplo, ale Jessie vypadala, jako by jí bylo zima. Zabalila se do pláště a zastrčila ruce do kapes. Strnule si opřela hlavu o lenoch lavičky a pozorovala hodiny, jako by za to byla placená. Minuty odkapávaly pomalu jako sirup v lednu. Uplynulo půl druhé hodiny od okamžiku, kdy jí Stanley telefonoval. Už jsme tu seděli na letišti přes hodinu. Pročetl jsem si noviny celé až po inzeráty. Jakýsi nejmenovaný dobrodinec z Grand Street nabízel jedinou autentickou fotografii Pána Ježíše za hotové nebo na splátky. Byl jsem tak unuděn, že jsem měl chuť s
e mu přihlásit. Právě jsem chtěl Jessii oslovit, když se vzdala. Naposledy vztekle pohlédla na hodiny a nastoupila do výtahu dolů. Dohonil jsem ji u stanoviště taxíků před budovou. „Nevyhazujte peníze za taxi, Jessie. Zavezu vás, kam potřebujete.“

Ucouvla přede mnou, pěst na bradě. „Kde vy se tady berete?“

„Čekám na Godota.“

„To má být vtip?“

„Černý humor. Kam chcete jet?“

Soustředila se na tuto otázku a zahryzla se do kloubu. Pak ho vyškubla z úst. „Asi zpátky domů. Čekala jsem tady na nějaké známé. Letadlo se asi zpozdilo a nepřijeli.“

„To Godot teď létá letadlem?“

„Ha ha!“ řekla.

„Parkuju na druhé straně. Vyzvednu vám zavazadla.“

„Jaká zavazadla?“ Přehrávala to, tvářila se hloupější, než byla.

„Ten hnědý kufřík a bílý kufřík, které jste před hodinou dala do úschovy. Vypadá to, že je nebudete potřebovat.“ Její nadržená zlost se vylila na mě. Přistoupila těsně ke mně a celá roztřesená mě sípavým šeptem zasypala nejhoršími nadávkami. „Vy jste mě špehoval.“

„Tak trochu. Dejte mi lístky a já vám vyzvednu zavazadla. Vy zatím počkejte ve voze.“

„To tak!“

Ale když jsem jí nabídl rámě, šla se mnou docela pokojně. Byla z těch, kdo potřebují rámě, ať je číkoli. Ujistil jsem se, že klíček není v zapalování, a usadil jsem ji na předním sedadle, zatímco sám jsem se vypravil pro zavazadla. Oba kufry byly překvapivě lehké. Nebyly zamčené a já jsem je otevřel na lavici ve vstupní hale. V hnědém bylo několik pánských sportovních košil, modrý oblek na pokraji ošuměíosti, „cestovní oblečení“, oblíbené u majitelů sportovních automobilů: bílé kalhoty a černý vlněný svetr; elektrický holicí strojek a pár kartáčů na vlasy ve vepřovicovém pouzdře, na němž byl zlatě vytlačen Stanleyho monogram.

Druhý kufřík byl cítit Jessií. Byla do něho vecpána její skromná garderoba: svetry a kalhoty a spodní prádlo s jejím monogramem, pár parádních šatů, malá sbírka toaletních potřeb, kartón cigaret a rukopis jejího díla. Začínal slovy: „Byla jsem vždycky divoká, ode dne, kdy mě na mé dvanácté narozeniny tehdejší matčin amant stiskl ve vášnivém obětí.“ Když jsem tak držel v ruce plovoucí trosky jejího života, jaksi se mi ulevilo při pomyšlení, že zamýšlený výlet se Stanleym se nekonal. Stejně by to byl výlet do prázdna.

Zavřel jsem zavazadla a zanesl je k vozu. Když jsem nastoupil, Jessie řekla:

„Stanley se na mě vykašlal. To už jste si asi sám taky domyslel.“

„Kam jste to měli namířeno?“

„Někam pryč. Mně to vyhovovalo. Už toho tady mám stejně dost.“ Ohlédla se na velkou osvětlenou budovu letiště.

„Vy jste se rozhodli, že poletíte?“

„Ne, chtěli jsme cestovat žebřiňákem. Proto si se mnou dal schůzku na letišti.“

„Odkud vás volal?“

„Snad z obchodu. Slyšela jsem v pozadí hudbu.“

„Třeba tam ještě je.“

„Třeba.“ Hlas se jí zjasnil. „Snad ho tam něco zdrželo.“ Zařadil jsem rychlost. Pobřežní nás vtáhla do svého proudu a pět minut nato nás vyvrhla na San Carlo. Pustil jsem se přes město k obchodní čtvrti Camino Real. Parkoviště tam už bylo téměř pusté. Ale ne docela. Před Stanleyho obchodem stál jeho červený sportovní vůz. Uvnitř svítilo světlo a bylo slyšet hudbu. Jessie se mi oběma rukama pověsila na rameno. „Vy zůstaňte mimo, prosím vás. Jen postavte kufry na chodník a zahoukejte. Kdyby mě s vámi viděl, zase by mě zmlátil.“

„Já mu to nedovolím.“

Jak jsem to vyslovil, znělo to jako závazek. Její ruce na mém rameni ožily; zůstávaly tam, jakoby s jistým pocitem vlastnictví. Její ňadra se mě dotkla. „Jste zlato.“

„To už vím dávno.“

„A dost domýšlivý,“ dodala shovívavě. Lehce mě políbila. Myslím, že si mě chtěla zajistit aspoň na tak dlouho, dokud nezjistí, jestli má ještě Stanleyho. Vystoupila z vozu a já jsem jí podal zavazadla. S oběma rukama zatíženýma jako německá hospodyně namířila ke dveřím Stanleyho obchodu.

Když dveře otevřela, vyvalila se vlna hudby. Byla to hudba z nějakého muzikálu, hlasitá a naléhavě optimistická. Vstoupil jsem za Jessií, kryt hlukem hudby. Linula se ze zasklené poslechové kabiny v zadní části krámu. Stanley seděl v zasklené kabině zády ke mně. Velice pozorně naslouchal hudbě. Neviděl jsem Jessii, ale její dva kufříky stály vedle dveří do kabiny. Vytáhl jsem revolver a přistoupil k otevřeným dveřím.

Jessie klečela na kolenou hned za dveřmi. Sbírala ze země peníze, jako když odrostlé kuře zobe z koryta. Z černé kožené aktovky se vysypaly na podlahu stodolarové bankovky. Jessie si je cpala do kapes u kabátu. Stanley si jí nevšímal. Seděl rozvalen v židli s kulatou dírkou na čele a naslouchal s mrtvým zasněným pohledem optimistické hudbě.

Byl pravý čas, aby se objevilo rámě zákona. A taky se objevilo.

kapitola devatenáctá

O nepříjemnou hodinu později byl případ vyřešen a já jsem o něm diskutoval s kapitánem Royalem v prvém patře justičního paláce v Redwood City. Řešení bylo úplně vedle. Tento fakt jsem se snažil už poněkolikáté Royalovi vysvětlit, ale on na moje kritické připomínky nic nedal. V jeho čisté světlé kanceláři se moje postavení pohybovalo kdesi mezi postavením svědka a podezřelého, a spíš se přiklánělo k tomu poslednímu.

Teorie kapitána Royala byla v kostce taková, že Stanley Quillan zavraždil Bena Merrimana pro padesát tisíc dolarů, že Jessie Drakeová zavraždila Stanleyho Quillana pro padesát tisíc dolarů a že já jsem o obou zločinech věděl a patrně se na nich účastnil.

„Takhle jednoduché to není,“ říkal jsem mu už podruhé nebo potřetí, „i za předpokladu, že Quillan zabil Merrimana, o čemž silně pochybuju –“

„On o tom silně pochybuje!“ řekl Royal jakémusi neviditelnému skřítkovi po svém boku. Mně pak řekl: „Nezatajil jste mi opravdu nic?“

„Ne,“ zalhal jsem. „Ale vím, že Quillan a Merriman byli partneři.“

„Zloději se lehko pohádají. Oba chtěli těch padesát tisíc. Oba chtěli tu holku Drakeovou. Sama to přiznala.“

„Ale taky říkala, že nechtěla mít s Merrimanem nic společného. Mohla klidně dostat od Merrimana i peníze, kdyby byla chtěla.“

„Vy tomu věříte?“ Royal mi věnoval soustrastný pohled a úsměv, který se podobal trhlině v žule.

„Věřím tomu. V žádném případě ale nemohla zastřelit Quillana ona. Byl jsem u ní v bytě, když jí telefonoval z obchodu. Od té doby jsem ji měl celý čas pod dohledem.“

„To tvrdíte vy,“ pronesl Royal bezvýrazně.

„Můžete si to ověřit. Dám vám přesný popis toho, co dělala, a můžete si to srovnat s její výpovědí. Kdybyste si s tím ovšem chtěl dát práci. Uvědomuju si, že je daleko pohodlnější sedět tady na zadku a myslet nahlas.“ Royalův žulový úsměv se nezměnil, ale oči se mu zaleskly jako slída. „Jsem trpělivý člověk. Tak na to nehřešte.“

„Nebo mě patrně uvrhnete do cely s Jessií Drakeovou.“

„Do jiné cely,“ řekl mírně, „a v jiném patře. Jak víte, že jí do bytu volal Quillan?“

„Nemám důvod o tom pochybovat.“

„On nemá důvod o tom pochybovat,“ sdělil Royal skřítkovi. „Mohl to být někdo jiný. Třeba už byl Quillan mrtvý, a možná, že ta zrzavá holka si z vás udělala zástěrku.“

„To je možné,“ přiznal jsem proti své vůli.

„Jsou i jiné možnosti. Žádnou z nich nezahazuju. Jak dobře se znáte s tou Drakeovou?“

„Poprvé jsem ji viděl dneska.“

„Klofl jste ji?“

„Třeba, když vás to baví.“

„Mě baví nazývat věci pravým jménem. Co jste s ní měl?“

„Potřeboval jsem jí položit několik otázek ohledně případu, na kterém pracuju.“

Royal se důvěrně naklonil přes stůl. „Povězte mi o tom případu, na kterém pracujete.“

„Radši ne.“

„Vy si v tomhle nemáte co vybírat, milý pane. Jste soukromý detektiv a ne advokát, a tak nemáte právo na žádná privilegia. Jste povinen spolupracovat s příslušnými úřady. Se mnou.“

„Jsem povinen odpovídat na otázky před soudem. Váš případ Jessie Drakeová se tak daleko nikdy nedostane.“

„To uvidíme.“ Kapitánův obličej byl na pár coulů ode mne. Prohlížel jsem si ho se zájmem sběratele kamenů, který právě objevil nerost podobný lidskému masu.

„Víte, že ji máme v rejstříku?“

„Vsadím se, že se to netýká žádného násilí.“

„Narkotik a prostituce. Ty často vedou k násilí. Po čase skoro vždycky.“

„Přestaňte s tím, kapitáne. Jessie Drakeová nezastřelila Quillana. Telefonoval jí do bytu, když jsem byl u ní. A pak už jsem ji prakticky nepustil z dohledu.“

„Byla z vašeho dohledu dost dlouho, aby ho stačila zastřelit, a to podle obou vašich tvrzení.“

„Kdy?“

„Když vešla do jeho obchodu.“

„Byl bych výstřel slyšel.“

„Možná.“ Royal se zaklonil v židli. „Zástupce šerifa Snider říká, že hudba byla puštěna silně – a že to ho přilákalo na místo. Musíte připustit, že Drakeová měla příležitost ho zastřelit. Určitě měla důvod. Ty peníze.“

„Ale zbraň neměla.“

„Vy jste měl zbraň,“ řekl Royal mírně.

„Nevystřelil jsem z ní od té doby, co jsem s ní byl před mnoha týdny jednou v neděli na střelnici. Mimochodem vraťte mi ji. Mám na ni povolení a potřebuju ji při svém povolání.“

„Zajisté. Vrátím vám ji, až s ní naši balističtí odborníci budou hotovi, za předpokladu, že zkouška dopadne ve váš prospěch.“

„Vy víte moc dobře, že se z mé zbraně dneska večer nestřílelo.“

„Já že to vím? Mohl jste ji vyčistit a znovu nabít přímo tam v tom krámě.“

„Na to jsem neměl čas.“

„To jste mi říkal. Já nevím, jak dlouho jste tam byl. A vás neznám. Povězte mi něco o sobě. Povězte mi o tom případu, na kterém pracujete. Odkud byly všechny ty tisícovky?“

„To jsem se pokoušel zjistit.“ Tady jsem byl na nejisté půdě a pokusil jsem se ji vyztužit kouskem pravdy. „Merriman zřejmě udělal nějaký obchod.“

„S někým, koho znáte?“

Vyhnul jsem se přímé odpovědi. „Myslím, že šlo o nějaký prodej realit, na kterém bylo zúčastněno víc osob. Už jste prohlédl jeho spisy? Viděl jste obsah jeho sejfu?“

„Ne. A vy?“

„Nejsem v postavení, abych mohl získat povolení k prohlídce.“

Royal hlučně vstal ze židle. Já jsem taky vstal. Byl vyšší než já, rozložitější, o něco starší a možná o trochu hloupější. „Po čem byste se díval, kdybyste dostal povolení k prohlídce Merrimanových obchodních místností?“

„Po všem, co bych našel.“

„To má být vtip?“

„Ani ne. Vy tu prakticky obviňujete jistou osobu z vraždy. Já tomu vašemu obvinění nevěřím. Vy se jen snažíte jí využít jako páčidla. Já nehraju.“

Royal na mě nespokojeně zavrtěl hlavou. „Já nevím, jak tam na jihu zacházejí s lidmi, jako jste vy. Možná že máte nějakou protekci u úřadů. Tady nemáte nic. Rozmyslete si to.“

„Rozmyslel jsem si to. A nehraju. Můžete mě zavřít, nebo mě pustit.“

„Anebo vás tady můžu držet čtyřiadvacet hodin jako podezřelého. A to taky udělám.“ Stiskl knoflík na skříňce na svém stole a promluvil do ní úsečně: „Thorne? Mám pro tebe dalšího strávníka. Pojď si pro něho.“

To mě otrávilo. Noc v pěkném moderním vězení je jedno, ale sedět někde čtyřiadvacet hodin, zatímco Wycherlyho případ běží beze mne, to je jiná. Řekl jsem Royalovi: „Znáte Coltona z kanceláře losangelského prokurátora?“

„Slyšel jsem o něm.“

„Tak ho, prosím vás, zavolejte. Do bytu má číslo 3-7481. Zeptejte se ho na můj popis.“

„Mě to nezajímá. A okres nemá ostatně fondy na meziměstské hovory ve věcech soukromníků. Zavolejte si ho sám, když chcete – máte právo na jeden rozhovor.“ Mohutný muž v uniformě vešel bez zaklepání. Znalecky se na mě podíval. „To je on, kapitáne?“

„To je on. Dejte mi ho do samostatné cely a dohlédněte, ať si sundá řemen. Pan Archer je velice citově založený.“

„To má být vtip?“ řekl jsem.

Royal se otočil a podíval se na mě pohledem, jakým se člověk dívá na psa. „To není vtip, nemyslete si. Vezete se, příteli.“

„Říkal jste, že si smím zavolat.“

„Coltonovi do Los Angeles? Škoda času. Na nás tady neplatí žádný Colton nebo kdokoliv jiný. Tady máme čisto, i když jste nám tu vy a vaši kamarádi naseli mrtvol.“ Málem bych se byl po Royalovi ohnal. Myslím, že si to přál, aspoň proto, aby se vyřešila pochybnost situace. Thorne vsunul své rameno mezi nás a strčil do mě. „Tak ho mám odvést, kapitáne?“

„Napřed si zatelefonuju.“

„Na to máte plné právo,“ řekl Royal líbezně. „Já bych vám radil, abyste zavolal svého klienta, když nějakého máte, a požádal ho o dovolení pustit informace, na kterých sedíte. Pak možná – říkám možná – může u nás dojít k sblížení duší.“

„Intelektuální dobročinnost mě nudí.“

Ušlo mu to, nebo to nechal plavat. „Zavolám vám vašeho klienta. Řekněte si, koho.“

„Zavolejte mi Carla Trevora ve Woodside.“

Thorn a Royal se na sebe podívali. Pak se oba podívali na mě, jako by jim začalo svítat. Atmosféra v místnosti se oteplila, jako kdyby Trevorovo jméno postrčilo termostat.

„Pan Trevor u nás byl právě včera večer,“ řekl Royal.

„Vy pracujete pro pana Trevora?“

„Pracuju pro jeho šéfa.“

„Vy děláte na Wycherlyho případě?“

Přisvědčil jsem.

„Proč jste to neřekl hned?“

„Nemám rád, když ze mě někdo tahá rozumy.“

„Uznejte, že jste si o to koledoval,“ řekl Royal. „Tady se posaďte k mému stolu.“

Atmosféra už se natolik oteplila, že mi začínalo být trochu nevolno. Royal propustil Thorna, posadil mě na svou vlastní židli a požádal ústřednu o Trevorovo domácí číslo. Nemusel ho hledat v seznamu.

Vyměnil s Trevorem pár srdečných slov a podal mi sluchátko. Trevorův hlas zněl staře a unaveně. „Celý den vás sháním, Archere. Proč jste mi neřekl, že budete v Redwood City?“

„Nevěděl jsem to. Připletl jsem se k vraždě.“

„Další vražda?“ povzdechl si Trevor. „Tentokrát jde o muže jménem Quillan, majitele krámku s gramofonovými deskami na San Carlo.“

„Kdo ho zabil?“

„Kapitán Royal si myslí, že já.“ Royal se začínal usmívat a kroutit hlavou.

„Copak se všichni zbláznili?“

„Zbláznili,“ řekl jsem a podíval jsem se na Royala. „Všichni se zbláznili. Nechtěl byste sem přijet a dát to s kapitánem do pořádku?“

Royal sešpulil ústa, jako že se nic neděje, a rukama naznačoval nerušený proud přátelských vztahů a shovívavého pochopení.

„Promluvím si s ním po telefonu, bude to rychlejší.“ Trevorův hlas se zadrhl, jako kdyby narazil na překážku. „Archere, chtěl bych, abyste se mnou někam zajel. Dnes v noci.“

„Kam?“

„Do Medicine Stone. Mám tam letní sídlo, jak už jsem vám asi říkal. Místní šerif ví, že jsem Phoebin strýc, a před chvilkou mi volal. Domnívá se, že našli její vůz.“

„U vás?“

„Pár mil odtamtud. Pod vodou, v moři. Objevil ho jeden rybář už před pár dny, ale šerif Herman nevěděl, oč jde, a nevěnoval tomu pozornost, až když přišel oběžník o Phoebině zmizení. Požádal jsem ho, aby se ho pokusil dneska v noci vylovit.“

„Je to volkswagen?“

„Zřejmě ano.“

Přerývaně nabral dech, jako kdyby sc vynořoval z vody. Řekl jsem mu, že se pro něho za pár minut zastavím. Royal mě doprovodil dolů, aby mi vrátil revolver.

kapitola dvacátá

V Leafy Acres byla příjezdová cesta osvětlena. Když jsem vystupoval po vnějších schodech, Helena Trevorová vyšla ze dveří. Tiše je za sebou zavřela. „Mohla bych s vámi na okamžik mluvit, pane Archere?“

„Prosím račte.“

„Jenom, prosím vás, neříkejte manželovi, že jsem nějak zasahovala. Mám o Carla velkou starost, hlavně kvůli jeho zdraví. A myslím si, že by neměl podnikat tenhle – tenhle noční výlet.“

„Byl to jeho nápad.“

„To si uvědomuji.“ Povzdechla si a přejela si rukou po šedém hrdle. Ve světle reflektoru vypadaly její oči obrovské a zoufalé. „Carl si toho vždycky bral víc, než kolik unese. Já vím, že vypadá silný. Ale ve skutečnosti silný není. Před necelými dvěma roky měl infarkt.“

„Jak těžký případ?“

„Sotva ho přežil. Jsem přesvědčená, že ho překonal jen dík mým modlitbám. Lékař mi řekl, že druhý záchvat by ho mohl – snad i zabít. A já bez něho nemohu žít, pane Archere. Prosím vás, ať nikam nejezdí.“

„Těžko mu v tom mohu zabránit. Ale nebojte se, budu řídit sám.“

„Já se nebojím kvůli řízení. Bojím se emocionálního šoku, který ho tam čeká. Už má za sebou noc a den hrozného rozčilení. Jediné, co ho drželo, byla naděje, že Phoebe je ještě naživu. Kdyby zjistil, že je mrtvá –“

Hlas jí zanikl v sypké závěji. Odvrátila obličej od světla, možná v obavě, co bych z něho vyčetl. Stín na dveřích karikoval její ostrý profil. Byla to nehezká žena, která ví, že je nehezká, a patrně to věděla už tehdy, když pozvedla svatební závoj, aby ji manžel políbil. Takové vědomí vzbuzuje v manželkách děsivé vlastnické vědomí.

„Měla byste s manželem promluvit přímo, paní Trevorová.“

„‚Zkoušela jsem to. Nechtěl mě poslouchat. Jedná se mnou jako s nepřítelem, a já se mu zatím jen snažím zachránit život. Mermomocí chce pořád něco podnikat – to je součást jeho nemoci.“

„To pochybuju. Na Phoebe mu velice záleží.“

„Až moc,“ řekla trpce. „Víc než na mně – víc než na vlastním zdraví. Já jsem mu totiž nemohla dát dítě.

A tak se upjal na bratrovo dítě od samého narození.“ A dodala nesena mohutnou vlnou hořkosti: „Z boží vůle jsem byla neplodná.“

Prsty se jí svezly z hrdla na hubená ňadra. Tvář měla zarudlou a ztrhanou. Začínal jsem cítit něco z onoho napětí, které zadrhlo Trevorovi cévy.

„Řekněte prosím manželovi, že jsem zde. Slibuji vám, že se o něho postarám, jak nejlépe dovedu. Kdyby ho zlobilo srdce, zavezu ho k lékaři. Ale myslím, že si děláte zbytečné starosti, paní Trevorová.“

„Ujišťuji vás, že nejsou zbytečné. Vypadal jako smrt, když se vrátil z města. Ani na chvilku si nelehl a včera byl celou noc vzhůru.“

„Může se vyspat v autě.“

„Vám na něm nezáleží.“

„Záleží mi na něm jiným způsobem. Každý člověk musí udělat, co musí udělat.“

„Vy muži!“

Tím mi vyhlásila válku. Prudce se otočila a zašla do domu, aniž mě pozvala dál. Opřel jsem se o zeď a hleděl přes skutečné stíny na trávníku. Plnější měsíc, než byl včera, vycházel za stromy. Prosvítal mezi větvemi jako ženský prs přitisknutý na kovanou mříž.

Trevor rychle vyšel a přibouchl za sebou dveře. Kývl mi hlavou na pozdrav a podíval se na měsíc, jako kdyby jeho východ byl nějakou předzvěstí. Od včerejška se rysy jeho obličeje přiostřily. Oči měl lesklé a suché.

„Mám dojem, že byste nikam neměl jezdit,“ řekl jsem.

„Jak je vám?“

„Výborně. Je mi výborně. Nenasadila vám náhodou Helena brouka do hlavy?“

„Zmínila se mi o vašem infarktu.“

„Nesmysl. Ten se mi úplně zahojil.“ Sevřel pěst a rozmáchl se vzduchem, aby mi dokázal, že je v kondici. „Jezdím na koni, plavu. Ale ona se ze mě pořád snaží udělat mrzáka. Tak pojcdem, ne?“

Doslova se hnal k autu. Když jsme se usadili, slyšel jsem ho, jak těžce dýchá a snaží se to utajit. Jeho žena zavolala z terasy:

„Carle, máš s sebou digitalis?“

Trevor zabručel cosi nesrozumitelného. Její hlas vystoupil do ptačího skřeku: „Carle! Digitalis!“

„Ale vždyť ho mám,“ zamumlal a já jsem jeho odpověď upřesnil. „Má ho s sebou, paní Trevorová.“ Strnule se za námi dívala, popelavá v tváři. Podle Trevorova pokynu jsem po výjezdu ze zahrady zabočil doprava na asfaltovou cestu, která stoupala mezi černými stromy k měsíci.

„Jste hodný, že jste pro mě přijel, Archere. Heleně jsem to nechtěl říct, ale upřímně řečeno se mi nechtělo samotnému řídit až do Medicine Stone.“

„Já to nedělám kvůli vám. Prostě mě zajímá výsledek stejně jako vás.“

„To neříkejte. Vždyť jste ji ani neznal.“

„Ne, ale taky jsem se nevzdal naděje, že ji jednou poznám.“

„Tak vy si myslíte, že ten vůz, co se našel, je ten její?“

„Radši počkáme, až se sami přesvědčíme. Jak daleko je to do Medicine Stone?“

„Asi tak sto mil od domu k domu.“

Jak jsme stoupali do kopců, stromů přibývalo. Silnice se proměnila v tunel, prořezávaný našimi reflektory v temné spleti větví, která se za námi zase zavírala. Po chvíli Trevor řekl:

„Ta vražda, co jste se k ní připletl, souvisí nějak s Phoebe?“

„V několika směrech. V první řadě přes její matku. Dal bych za to hodně, kdybych si mohl znovu pohovořit s Kateřinou Wycherlyovou.“

„Já jsem myslel, že jste ji dal hledat.“

„Willie Mackey mi to odmítl.“

„Proč?“

„Má moc práce,“ řekl jsem diplomaticky. „A pak se naskytly jiné věci. Zítra se vrátím k otázce jejího hledání.“ Trevor se ke mně těžce otočil. Téměř jsem cítil dotek jeho napjatých očí na tváři.

„Vy si myslíte, že Kateřina zabila Bena Merrimana, viďte?“

„A možná i obchodníka s gramofony Stanleyho Quillana.“

„Tomu já nevěřím. Proč by něco takového dělala?“

„Obrali ji o peníze. Merriman použil svého švagra Quillana, aby koupil Mandevillův dům pod cenou. Pak ho prodali Kateřině Wycherlyové vysoko nad cenou.“

„Člověk nevraždí jen proto, že ho někdo okrade při prodeji domu.“

„To nebyl jen pouhý prodej domu. Merriman ho den nato prodal a přinutil paní Wycherlyovou, aby mu dala většinu peněz, které za něj utržila.“

„Jak ji k tomu mohl přinutit?“

„Nasnadě je tu vyděračství.“

„Vyděračství za co?“

„Já vím jen to, co mi lidi řeknou. Dnes jsem mluvil s jedním mužem v San Mateo – se správcem domu zvaného Konkvistador. Phoebe tam bydlela několik dní po svém zmizení v bytě, který si pronajala její matka. Quillan bydlel v sousedním bytě. Nasadil do Phoebiny ložnice broučka. Nechci tvrdit, že rozumím tomu, co se tam dělo, ale nebylo to nic pěkného. Správce Girston mi dál řekl, že Phoebe se odstěhovala a že odjela s Merrimanem.“

„A kam s ním jela?“

„Zřejmě Phoebe jela navštívit matku do Sacramenta. Mám-li věřit Kateřině Wycherlyové, nikdy tam nedojela, o čemž pochybuji.“

„To všechno jsou pro mě novinky,“ řekl Trevor zamyšleně. „Znamená to alespoň tolik, že byla Phoebe na světě po druhém listopadu?“

„Na to mám několik svědků.“

„Myslíte, že ji mezitím někdo zabil?“

„Počkejme si radši na důkazy, až je uvidíme.“

To Trevora umlčelo, jak jsem taky doufal. Nyní jsme sjížděli po dlouhém svahu na druhé straně hřebenu. Stromy zmizely, temnoty se otevřely; před námi se prostíralo moře, vydlážděné uprostřed úlomky měsíčního svitu. Jeli jsme na jih po pobřežní silnici dobrou hodinu mezi holými poli a pustými plážemi, projeli jsme lesem, který nám zastínil nebe, a podél stoupajících útesů. Po naší pravici klouzal měsíc vzhůru po temném nebi a táhl za sebou po hladině oceánu své stříbrné střepinky. Čas od času se Trevor podíval na moře. „Nechci věřit, že je tam,“ řekl jednou, ale celou dobu se chvěl. Medicine Stone byla velká mýtina u silnice. Osada se skládala převážně z turistických chatiček obložených neloupanými kmeny. Hlavní budova byla kombinací obchodu smíšeným zbožím, benzínové pumpy, motelu, poštovního úřadu a kavárny. Z oken kavárny proudilo světlo. Někdo napsal mýdlem na skleněnou tabuli: Snídan
ě po celý den. Červený neonový nápis nad kavárnou, který se podivně vyjímal mezi stromy, nesl jméno Gayley. Vešli jsme s Trevorem dovnitř. Kavárnička byla prázdná, ale ze zadní místnosti jsem slyšel šplouchání a rachocení mytého nádobí. Zaťukal jsem čtvrťákem o plastikovou desku stolu. Ze zadní místnosti vyšel starý děda a otíral si ruce o dlouhou bílou zástěru.

„Lituju, pánové,“ pronesl se špatně padnoucím chrupem, „ale nemůžu vám posloužit. Vaří paní Gayleyová a ta tu zrovna není. Jsem tu sám a nesmím nic vařit. Protože jsem neprošel zdravotní prohlídkou.“ Pavučiny stáří mu kalily zrak a stahovaly rty do jednostranného úšklebku. Trevor řekl: „Kde jsou všichni?“

„Dole na břehu. Snažejí se vytáhnout ten auťák, co spadl do vody. To mají z toho bláznivýho ježdění. Bum! Šplejch!“

„Můžete mi říct, kde to je?“ řeld Trevor netrpělivě.

„Počkejme. Vy jste přijeli od severu?“

„Od severu.“

„Tak to máte druhou odbočku doprava, asi dvě míle odsud. Jeďte až na konec. Jenom ne až úplně na konec.“ Děda se zachechtal. Umělý chrup se mu svezl, takže vypadal příšerně, jako smějící se lebka.

„To ten vůz přepadl u Painted Cove?“

„Právě tam. Jeďte na Painted Cove. Vy to tady znáte?“

„Mám tady letní domek na půl cestě do Terranovy.“

„Já jsem si hned myslel, že vás odněkud znám.“ Dal jsem dědovi čtvrťák a jeli jsme dál po silnici. Cesta k Painted Cove byla polní cesta sem tam vyspravená štěrkem. Vinula se nekonečně lesem. Stromy se nad námi tyčily jako pyramidy podepřené hrubými hnědými sloupy. Za nimi bylo vidět světla.

Cesta konečně vyústila na planinku, která náhle končila srázným útesem. Na samém kraji stál těžký jeřábový vůz. Několik aut, úředních i neúředních, bylo zaparkováno opodál a asi tucet lidí nečinně postávalo kolem. Jeřáb na plošině nákladního auta trčel nad okrajem útesu jako šibenice a viselo od něho ocelové lano. Zamířili jsme k němu po nerovné půdě. Jeřábový vůz nesl nápis Gayleyova garáž, namalovaný na dvířkách řidičské kabiny. Jediný aktivní člověk v dohledu byl uniformovaný zástupce šerifa, který manipuloval reflektorem na plošině auta. Paprsek reflektoru dopadal na čedičovou plochu útesu a ozařoval neklidnou vodu třicet pět stop pod námi. Z vody se vynořila černá hlava, lesklá jako hlava tuleně. Zaleskla se potápěčská maska a potápěč ihned zase zmizel.

Trevor natáhl ruku a dotkl se nohy zástupce šerifa. „Už jste vytáhli vůz?“

Muž se vztekle otočil. „Snad to vidíte, ne? A jděte dál od okraje.“

Trevor ustoupil a téměř ztratil rovnováhu. Jeho svaly se chvěly jako namáhané dřevo. Cítil jsem jejich pravidelné záchvěvy, jak jsem se dotýkal jeho paže. Pokusil jsem se ho odtáhnout. Nechtěl se hnout. Stál tu a hleděl podél lana dolů na vodu, jako by chtěl proniknout její černo-stříbrnou hladinu.

Přistoupil k nám rozložitý starý muž. Obličej pod širokým kloboukem měl jako vyřezaný z mahagonu.

„Pane Trevore!“

Podal Trevorovi ruku. Trevor na něho chvíli nechápavě hleděl a pak mu ruku stiskl. „Dobrý večer, šerife.“

„Dobrý večer. Je mi líto, že jsem vás vytáhl z domu kvůli tak ošklivé věci.“

„Nedá se nic dělat. Už jste ten vůz vylovili?“

„Ještě ne. Je zaklesnutý mezi dvěma balvany a plný písku.

Obávám se, že to bude chtít těžký jeřáb.“

„Je někdo uvnitř?“

„Byl tam.“

„Jak to, byl?“

„Vytáhli jsme ji odtamtud před pár hodinami.“ Šerif pohleděl na moře, jako by to byl jeho osobní nepřítel. „To, co z ní zbylo.“

„Je to moje neteř?“

„Vypadá to tak, pane Trevore. Je to její vůz a našli jsme ji v něm. Já jsem slečnu Wycherlyovou osobně neznal.“ Trevor na něho vysunul svou špičatou tvář. „Kde je?“

„Tamhle.“

Šerif ukázal pohřebně slavnostním pohybem na cosi, co leželo na zemi na samém okraji osvětleného prostoru. Když jsme zamířili tím směrem, uviděl jsem, že je to mrtvola zabalená do přikrývky a připoutaná k nosítkám. Šerif řekl Trevorovi:

„Byl bych velice vděčný, kdybyste se mohl na ni podívat. Její totožnost nebyla zatím oficiálně zjištěna.“

„Ovšem.“

„Nebude to příjemné. Byla ve vodě skoro dva měsíce.“

„Nechrne zbytečné okliky. Ukažte mi ji.“

Šerif odkryl obličej a posvítil na něj baterkou. Vlivem pobytu v moři rychle a příšerně zestárla. Byla potlučená, opuchlá a zohyzděná. V očích jsem ucítil palčivost slz, a mžily se mi hněvem. Lidé stáli kolem v hrobovém tichu.

„Je to Phoebe,“ řekl Trevor.

Jeho hlava byla bílá a kamenná jako lebka. Bezradně se rozhlédl kolem sebe, jako kdyby cítil první záchvěvy zemětřesení, pod nímž se skalní útes zhroutí do moře. Otřesy jím viditelně lomcovaly. Klesl na kolena vedle mrtvé. Myslel jsem, že se bude modlit. Ale jeho tělo pokračovalo v pohybu k zemi, až o ni udeřil hlavou.

Převalil se na záda a jeho tvář zmodrala kolem bílých zubů, které z ní svítily. Klekl jsem si k němu, uvolnil jsem mu kravatu, rozepjal mu límeček. S námahou ze sebe vyrazil:

„Digitalis v pravé kapse.“

Našel jsem lahvičku, dal mu z ní pilulku a vrátil mu lahvičku do kapsy.

„Díky. Záchvat. Kyslík.“

Dotkl se levé strany prsou. Srdce mu bušilo jako temné údery zkázy. Šerif se k nám sklonil a jeho tváře jako by svou tíhou visely od kostí lebky.

„Srdce?“

„Ano,“ řekl jsem. „Neměl jsem ho sem brát.“

„Odvezeme ho do nemocnice v Terranova. A tady to pro dnešek můžeme skončit.“

Zajel s vozem k Trevorovi. Pomohli jsme mu dovnitř. Bouře bolesti se v něm přehnala a zanechala ho strašlivě zhrouceného.

„Ať se brzy uzdravíte,“ řekl jsem. Přikývl hlavou a pokusil se o úsměv. Šerif se rozjel.

kapitola dvacátá první

Vrátil jsem se na útes. Zástupce šerifa na nákladním autě rozsvěcel a zhasínal reflektor. Dole se vynořila z vody černá tulení hlava a potápěč otočil maskovanou tvář k světelnému bodu. Zástupce šerifa mu pohybem ruky označoval, aby vylezl.

Muž v kombinéze a červené košili nastoupil do řidičské kabiny a nastartoval motor. Rumpál počal pomalu navíjet lano, až vyneslo černě oděného potápěče z vody. Oběma rukama se chytil smyčky na konci lana a vyšel po stěně útesu jako člověk ve stavu beztíže. Několik diváků zatleskalo, když stanul na vrcholu.

Když si sejmul masku, zjistil jsem, že je to mladý chlapec, asi osmnáctiletý. Připomněl mi Bobbyho Doncastera. Byl na svůj věk velký a jeho oblek ze silné gumy ještě rozšiřoval jeho plavecká ramena. Na zádech měl připevněný dýchací přístroj. Od širokého pásu mu visel plátěný pytel, dlouhý nůž v pochvě a malé ocelové páčidlo. Muž v kombinéze vylezl z kabiny a pomohl mu sundat dýchací přístroj a ostatní nářadí. Pln hrdosti zavrčel na chlapce:

„Tak co? Konečně ses napotápěl dosytosti?“

„Ani ne, tati.“

Chlapec nebyl udýchaný. Ani nevypadal, že by mu bylo zima. Stáhl si plovací střevíce a chvilku se bravurně procházel bos. Zástupce šerifa ho v procházce přerušil: „Podařilo se ti otevřít kufr, Same?“

„Jo. Ale bylo v něm jenom nářadí. Tak jsem ho tam nechal.“

„A co poznávací značka?“

„Nenašel jsem po ní ani stopu, ale to nic neznamená.

Vlny tam dole dělají hroznou paseku.“

Řekl jsem: „Ale je to zelený volkswagen?“

„Kdysi býval zelený. Jak už jsem říkal, tam dole se to pořádně mele. Písek sedřel většinu nátěru.“

„Vy jste vynesl mrtvolu?“

Podíval se náhle na mě střízlivě. „Ano prosím.“

„A byla na předním sedadle, nebo na zadním?“

„Vzadu. Zaklesnutá na podlaze mezi předním a zadním sedadlem. Musel jsem ji tam vyhrabávat z písku. Vůz je ho plný.“

„Co měla na sobě?“

„Nic,“ řekl zástupce šerifa. „Byla zabalená v dece. Vy na ní máte nějaký zvláštní zájem?“

„Jsem soukromý detektiv a už nějaký čas jsem ji hledal. Přijel jsem sem s jejím strýcem Carlem Trevorem.“ Otočil jsem se k chlapci: „Moh bych se vás ještě na něco zeptat, Same?“

Sam projevil ochotu, ale jeho otec zasáhl: „Nechte ho, ať se napřed převlíkne do suchých šatů.“ Pomohl synovi z gumové kombinézy, pod níž se objevilo dlouhé spodní prádlo. Pak mu z vozu přinesl texasky a svetr. Samova velká chvíle počínala blednout. Diváci se vraceli ke svým vozům. Doprovodil jsem zástupce šerifa k jeho autu.

„Máte nějaké svědky té havárie?“

„Ne přímé.“ Dodal zachmuřeně. „A žádná havárie to nebyla.“

„To vím. A nepřímí svědci jsou?“

„Jack Gayley a jeho kluk mají dojem, že ten volfswagen viděli ten večer, co se to stalo. Ovšem na silnicích se to hemží zelenými volkswageny.“

„Kde ho viděli?“

„Když projížděl kolem jejich domu v Medicine Stone směrem sem. Bylo to asi před dvěma měsíci, kolem půlnoci. Zrovna zavírali pumpu na noc, když tenhle chlápek projel mimo ve volkswagenu. A zajímavé na tom je, že ho oba znají, nebo to aspoň tvrdí. Sam říká, že za ním volal, ale tamten nezastavil. Asi věděl proč, když měl vzadu mrtvolu.“

„Kdo to byl?“

„Nevědí, jak se jmenuje, ani odkud je. Loni v létě pár dni tábořil v okolí Medicine Stone. Sam ho párkrát viděl na pláži a Jack říká, že byl mockrát u nich v kavárně.“

„Mohli vám dát jeho popis?“

„Jo. Serif Herman ho rozesílá teletypem. Nazrzlý chlapec přes šest stop vysoký, příjemného vzhledu a dobře rostlý.“ Zachechtal se. „Kdo všechno se dneska nepouští do vraždy! Asi dostal tu holku do maléru a myslel si, že je to jediné řešení.“

„Ovšem,“ řekl jsem nepřítomně. Popis odpovídal Bobbymu Doncasterovi, který byl loni v srpnu v Medicine Stone. A zřejmě se tady s ní sešel a tady se s ní i rozloučil. Zástupce šerifa se na mě zkoumavě podíval: „Někde vám něco brnká.“

Něco mi brnkalo, i když to spíš vyzvánělo umíráčkem, ale já jsem to popřel. Chytil jsem Gayleyovy, než nastoupili do jeřábového auta. Potvrdili mi, co mi říkal zástupce šerifa o nazrzlém chlapci, který projel jejich obcí v zeleném wolkswagenu jednou o půlnoci. Chlapec řekl: „Jel, jako by mu za zadkem hořelo.“

„Jak to mluvíš, Same,“ napomenul ho otec.

„Zadek není nic sprostého.“

„Já to musím vědět. Nesmíš si moc dovolovat jenom proto, že dobře plaveš pod vodou.“

Chlapec se provinile usmál. Řekl jsem jim oběma: „Jste si jisti, že to byl on?“

„Docela,“ řekl chlapec. Jeho otec přikývl a Sam pokračoval: „Měli jsme u pumpy ještě rozsvícená velká světla a ta mu osvítila obličej. Volal jsem za ním, ale nezastavil. Ani se po mně neohlédl.“

„Ale víte určitě, že to byl ten váš známý?“

„Nemůžu říct, že je to můj známý. Loni v létě jsem ho párkrát viděl na pláži. Zdravili jsme se.“

„Kdy to bylo loni v létě?“

„Myslím, že v srpnu.“

„Jo,“ řekl Gayley. „V srpnu to bylo, asi v polovině. Pamatuju se, jak k nám přišel do kavárny.“

„Máte dobrou paměť.“

„Takové věci člověku paměť vytříbí.“

„Viděl jste ho někdy s tou dívkou?“ zeptal jsem se ho nato.

Odpověděl mi Sam: „Jednou na pláži. On ji učil jezdit na vodním kluzáku. Moc jí to nešlo.“

„Kde je tady pláž?“

„Asi míli odtud, tímhle směrem.“ Ukázal k severu. „Je tam skála, která dělá správné vlny na klouzání. Ten chlápek tábořil nedaleko.“

„A opravdu nevíte, kdo to je ani odkud je?“

Oba zavrtěli hlavou.

„Mohli byste mi některý z vás přesně určit den, kdy jste ho viděli jet kolem?“

Jack Gayley se opřel o bok jeřábu a zadíval se přes měsícem ozářené moře. „Zástupce šerifa Castrars se nás na to taky ptal. Je těžko to určit přesně. Myslím, že to bylo někdy před dvěma měsíci, na týden přesně se to nedá říct. Co ty říkáš, Same?“

„Před dvěma měsíci.“

„Co jste dělali, když jste ho viděli?“

„Chystali jsme se zavírat. Ten večer jsme měli zpoždění, protože nás volali na opravu. Nějakému chlápkovi z Kanady praskla duše na terranovské silnici a my jsme museli kolem jedenácté za ním dojet a vyměnit mu kolo. Neměl s sebou ani hever.“

„Ale zato,“ řekl Sam, „jsi mu prodal novou pneumatiku.“

„Zapisujete si prodej pneumatik, pane Gayley?“

„Samozřejmě, schovávám si kopie všech účtenek a podobně.“

„Datované?“

„Přirozeně.“

„Pojeďme k vám a vy se podíváte po té účtence.“

Gayley ihned přisvědčil. „Chápu, kam míříte. Snad přece jen zjistíme, který den to bylo. Byl to, tuším, plášť značky General.“

Následoval jsem jeřáb do Medicine Stone a vypil dva lálky kávy, zatímco oba Gayleyové prohlíželi účty. Konečně účtenku našli – byla datovaná 2. listopadu.

„Říká vám to něco?“ otázal se Gayley.

„Ano. Ale nevím přesně co.“

Až na to, že někdo lhal. Podle mých svědků, taxikáře Nicka Galloriniho, správce domu Aleka Girstona a nebožtíka Stanleyho Quillana, byla Phoebe živá a zdravá v San Mateu nejméně ještě týden po druhém listopadu. Byl jsem si však jist, že Gayleyovi nelžou.

Po cestě přes Terranovu jsem se zastavil v nemocnici, přízemní budově s plochou střechou na severním předměstí města.. Hlavní vchod byl odemčený, ale v malé předsíňce nikdo nebyl, ani za stolem pro informace. Pustil jsem se slabě osvětlenou chodbou a náhle se přede mnou zjevila sestra.

Byla to mohutná žena a použila své mohutnosti, aby mi zahradila cestu. „Kampak, kampak?“

„Jsem přítel pana Trevora. Přivezli ho sem dnes večer se srdečním záchvatem.“

„Nemůžete k němu. Nikdo k němu nesmí.“

„To vím. Jak se mu daří?“

„Ne hůř, než se dalo očekávat. Teď odpočívá.“

„Mohl bych mluvit s jeho lékařem?“

„Doktor Grundle už šel domů. Kdyby nastala nějaká změna, buďte ujištěn, že bychom ho zavolali.“

„Doktor Grundle je kardiolog?“

Přísně mě odbyla: „My nesmíme mluvit o tom, jakou má který lékař kvalifikaci.“

„Můžete mi aspoň říct ano, nebo ne?“

„Tak tedy ne.“ Sestra učinila netrpělivý nohyb. „Nemůžu se vámi tady takhle bavit. Jsem jediná promovaná sestra ve službě.“

Plnými plachtami ode mě odplula. Vyhledal jsem telefon v předsíni a desetník v kapse a použil jsem ho, abych zavolal paní Trevorové do Woodeside s tím, že účet platí volané číslo. Paní Trevorová se ozvala při prvním zazvonění.

„Ovšem, hovor přijímám.“ Její hlas zněl jako tlumený skřek.

„Co je, pane Archere? Co se stalo?“

„To, čeho jste se obávala. Phoebe je mrtvá. Váš manžel ji musel identifikovat a byl to pro něho šok –“

Skočila mi do řeči: „Další infarkt. Je mrtev?“

„Ale kdepak, je v Terranova v nemocnici a odpočívá.Možná že byste mu mohla poslat jeho doktora.“

„Ano. Zavolám okamžitě doktora Wallace.“

Chvíli bylo na drátě ticho a já měl pocit, že bych je měl vyplnit. Řekl jsem:

„Hrozně mě to mrzí, paní Trevorová.“

„Však je taky proč, pane Archere.“ A zavěsila mi.

kapitola dvacátá druhá

Byla to úmorná noc a zůstala taková až do konce. Kolem třetí hodiny jsem vjížděl do severního předměstí Boulder Beach, kde neonové reklamy vyzývavě vábily pocestné svým chladným světlem. Odbočil jsem z hlavní silnice k areálu university. Rozkládala se jako město mrtvých pod mlžnými cáry plujícími sem od moře. Měsíc měl kolo. V prvním patře Oceano Palms, v bytě, který kdysi sdílela Phoebe Wycherlyová s Dolly Langovou, prosvítalo světlo mezi zataženými záclonami. Nechtěl jsem mluvit nejdříve s Dolly. Zaklepal jsem na dveře paní Doncasterové. Ozvala se překvapivě brzy, skoro jako kdyby čekala, že zaklepám. Její hlas ke mně doléhal slabě skrz dřevěné dveře.

„Bobby? Jsi to ty, Bobby?“

Znovu jsem zaklepal, tentokrát mírněji. Otevřela dveře o pár palců, jen kolik dovolil řetěz. Paní Doncasterová se na mne dívala přes jeho mosazné články.

„Můžu dál?“ řekl jsem. „Mám pro vás zprávy.“

„Něco o Bobbym?“

„Ano. Týká se to vašeho syna.“

Vyhákla řetěz a ustoupila, pohlcena temnotou. „Hned rozsvítím. Seděla jsem potmě.“

Rozsvítila stojací lampu. Na sobě měla obnošený barchetový župan, vlasy spletené do copánků jí visely na zplihlá prsa, vypadala staře a bezbranně. Řekla přidušeným hlasem, který se snažil nějakým kouzlem popřít, co si myslí:

„Snad neměl Bobby úraz?“

„Dalo by se to nazvat úrazem. Sedněte si prosím, paní Doncasterová, musím s vámi mluvit.“

Pod tlakem mých očí zacouvala k židli. Jak si sedala, vydral se z ní hluboký vzdech.

„Je mrtvý?“

„Někdo jiný je mrtvý, ale ne Bobby.“

„Povězte mi, co se stalo. Mám právo to vědět.“

Sedl jsem si vedle ní na stoličku u piana. „Možná že víte líp, co se stalo, než já. Našli jsme mrtvolu Phoebe Wy chcrlyové v moři u Medicine Stone na sever odtud. Dneska v noci jsme ji identifikovali. Někdo strčil nebo pustil její vůz ze čtyřicetistopového útesu s její mrtvolou uvnitř.“

Paní Doncasterová pohlédla na manželovu fotografii. Kníratý muž v černém rámu se usmíval na okraj stínidla.V plném světle lampy paní Doncasterová zamrkala, jako kdybych ji byl uhodil přes oči.

„Co to má společného s mým synem?“

„Druhého listopadu jel s jejím vozem přes Medicine Stone.“

„Říkala jste mi, že strávil weekend doma v posteli.“

„To taky strávil.“

„Víme oba, že to tak nebylo.“

Paní Doncasterová polkla. „Možná že jsem se zmýlila. Možná že tu chřipku dostal až příští sobotu.“

„Jste ochotna změnit svou výpověď?“

Tupě přisvědčila. Cůpky na prsou se jí zachvěly jako umírající šediví hadi. S jedním z nich si pohrávala, když promluvila:

„Ten weekend odjel někam sám. Nikdy mi neřekl, kde byl. Ráno mi zatelefonoval z autobusové stanice, abych tam pro něho přijela. To jsem taky udělala. Chudák chlapec, vypadal jako anděl pomsty.“

„Jak dlouho byl pryč?“

„Jen přes tu jednu noc.“

„Ptala jste se ho, kde byl?“

„Ovšem že jsem se ho ptala. Několikrát jsem se ho ptala, jestli byl s tou holkou – s Phoebe. A on to vždycky popřel.“ Hrůznost situace ji umlčela. Zalomila rukama a pronesla stísněným hlasem. „Snažila jsem se ho co nejlíp vychovat, když zůstal bez otcovy péče. Co si má člověk počít, když děti lžou?“

„Sama přestat lhát.“

„Je to můj jediný syn a chtěla jsem ho chránit. Stejně nemáte žádný důkaz, že Bobby měl něco společného s její smrtí. Nemůžete ho mít. Bobby by jí neublížil. Měl ji tak rád, až moc.“

Hlas jí zanikl. Seděla nahrbená v županu, se scvrklým obličejíčkem stařenky. Oči jí kmitaly sem tam po pokoji. „Kde je Bobby dnes v noci, paní Doncasterová?“

„Já nevím. A kdybych to věděla, neřekla bych vám to.“

„Váš postoj je dost zvláštní. Považujete se přece za počestnou ženu.“

Paní Doncasterová se podívala na své neforemné tělo. „Mám jen jeho.“

„Možná že to právě byl celý malér.“

Pomalu zvedla hlavu. „Dalo mi to tolik práce. Lámala jsem si hlavu, jak bych mu mohla být matkou a otcem zároveň. Já vím, že mu jdu na nervy. Žena nemůže vychovávat muže. Ale myslela jsem, že náš společný život celkem klape.“ V koutcích očí se jí zatřpytily slzy. Přejela si je prsty. „Co mám dělat?“

„Povězte mi pravdu, kde je váš syn?“

„Přísahám, že to nevím.“ Zavrtěla hlavou a slzy jí stekly jako rtuť do záhybů na tvářích.

„Kdybych mohl za ním jít a promluvit si s ním, možná že bychom celé té věci přišli na kloub.“ Paní Doncasterová zalapala po ztracené naději. „Vy taky nevěříte, že to udělal, že ne?“

„Já bych tomu nerad věřil. To, že se dal na útěk, mi moc nepomůže.“

„Bobby není na útěku, je pryč teprve od večeře. Říkal, že má nějaké důležité jednání.“

„Kde?“

„To mi nechtěl říct. A Bobby tohle nikdy nedělal. Nikdy neměl před matkou žádné tajnosti. Ale když jsem se ho dneska večer vyptávala, práskl dveřmi a odjel a ani se neohlédl.“

„Jakým vozem jel?“

„Tím svým vrakem. Myslím, že je to stará fordka.“

„Vypadal, že má z něčeho strach?“

„Byl spíš rozčilený než vystrašený. Měla jsem o něho starost.“

„Proč, paní Doncasterová?“

„Asi ze zvyku. Bobby býval poslední dva měsíce takový skleslý. A najednou mu někdo telefonoval a on už nevydržcl posedět na místě. Nemohl se ovládnout, až mi to připadalo chorobné. Nechtěl si ani sníst večeři.“

„Předtím jste se mi o tom telefonu nezmínila.“

„Vážně? Ale chtěla jsem. Tím to vlastně začalo.“

„Kdo ho to volal?“

„Nechtěl mi to říct. Vůbec nic mi o tom nechtěl říct.“

„Byl to místní rozhovor, nebo meziměstský?“

„To bohužel nemohu vědět. Ten, kdo volal, se totiž spletl.

Anebo spíš s ním chtěl mluvit za mými zády. Volali ho na číslo Dolly Langové.“

„A Dolly Langová zvedla telefon?“

„Ano. Později jsem chtěla z ní dostat, kdo to volal. Ta potvůrka tvrdí, že neví, kdo to byl.“ V jejích jasných očích svítila nenávist. Slzy se z nich vypařily. Po chvilkové slabosti se její osobnost zpevňovala jako tkáň na ráně. „Možná že vám by to řekla. Vy jste muž.“

Jak jsem stoupal po vnějších schodech, měl jsem pocit šedivosti a neurčitosti, jako by mi ji napovídal můj stín, vrhaný paprsky měsíce, který stoupal po stěně vedle mne. Dolly stejně ještě svítila. Asi mě slyšela přicházet. Než jsem mohl zaklepat, otevřela dveře a dychtivě vyhlédla ven, hlavu vysunutou dopředu na krku jako pták. Její dychtivost pohasla, když mě spatřila. „Jo, to jste vy?“

„Koho jste čekala?“

Odpověděla s nucenou lehkostí: „Nikoho. Já nemám ve zvyku přijímat hosty v tuhle noční dobu.“

Stále ještě měla na sobě týž svetr a texasky, ve kterých jsem ji viděl naposled. Tvář měla šedou a mastně lesklou.Vypadala, jako by se od té doby ani nečesala.

„Já jsem si tu hodinu nevybral,“ řekl jsem. „To ona si vybrala mě. Dlouho ponocujete, Dolly.“

„Zřekla jsem se spánku po dobu půstu. Já vím, že půst ještě není, ale chystám se na něj.“

Bylo to nervózní breptání. Oči měla ploché jako desetníky, v pokoji za ní pronesl ospalý dívčí hlas cosi, co znělo jako: „Grrr!“

Dolly vyšla ze dveří a tiše je zavřela. „Moje spolubydlící spí. Ještě si to neodvykla. Co máte na srdci?“ Hlas měla nejistý. Vypadala starší a útočnější, zároveň však byla méně jistá než předešlý den.

„Co máte na srdci vy, Dolly?“

„Nic zvláštního. Můžeme se bavit o počasí.“ Vyzývavě se rozhlédla kolem sebe jako částečně mechanizovaný pták. Od oceánu stoupala ulicí mlha. Jako by sama podstata noci se pohybovala a rozplývala nad námi a kolem nás.

„Je mlha,“ řekla Dolly.

„Co kdybychom tu mlhu trochu rozptýlili?“

„To by bylo prima. Nemám ráda mlhu. Připomíná mi márnici a všelijaké ošklivé věci.“ Přepadl ji záchvat třesavky a zase ji pustil. „To nic není. Dělám kávovou kúru. Kvůli půstu.“

„Pojďme někam, kde si můžeme promluvit.“

„Já nechci nikam chodit a nechci o ničem mluvit,“ zafňukala holčičím hlasem. „Když to musí být, tak můžeme mluvit tady.“

„Asi budeme muset. Vy jste dneska večer brala telefonický rozhovor pro Bobbyho.“

„Že by?“

„Nebudeme tu hrát žádné slovní hry. Ten hovor může být otázka života a smrti. Pro něho.“

Její šedá ustaraná tvářička se zvedla k mému rameni. „To on taky říkal. Slíbila jsem mu, že o tom nikomu neřeknu.“

„A já vás žádám, abyste to řekla mně.“

„Proč, je to tak důležité? Týká se to Phoebe?“

„Jak jste na tohle přišla?“

„Tím, jak Bobby reagoval. Jak se celý rozzářil, když…“ Prudce vtáhla dech. „já jsem slíbila, že to nikomu neřeknu. Neřekla jsem to ani jeho matce, a ta na mě šla opravdu tvrdě.“

„Já nejsem jeho matka.“

„To jsem si taky nemyslela. Ale jste detektiv a tak. Nechtěla bych dostat Bobbyho do maléru.“

„Nemůžete ho dostat do většího maléru, než v jakém je. Chci ho prostě dohonit dřív, než ho dohoní policie.“

„Policie? Oni jdou po něm?“

„Zítra už půjdou.“

„A co provedl?“

„Obávám se, že na tohle vám nemůžu odpovědět. Ostatně by se vám moje odpověď ani trochu nelíbila. Jestli mu opravdu chcete pomoct a pomoct mně, nejlíp uděláte, když mi řeknete všechno, co víte o tom telefonickém rozhovoru.“

„Já žádné podrobnosti nevím. Když mluvili, poslal mě za dveře.“

„S kým mluvil?“

„Říkám vám, že nevím.“

„Já jsem myslel, že vy jste brala telefon.“

„To ano. Ale byla to centrála. Říkali, že je to výzva pro pana Roberta Doncastera, tak jsem pro něho došla.“

„V kolik hodin to bylo?“

Dolly zaváhala. „Asi ve tři čtvrti na šest.“

„Neříkala centrála, odkud volá?“

„Z Palo Alto. Je tam Stanfordská universita, kam Phoebe dřív chodila a mě najednou napadlo, že to třeba volá Phoebe. Teď už mě to trochu přešlo – ale nemohla jsem usnout, jak jsem na ni pořád musela myslet. Víte, napadlo mé, že třeba ztratila paměť a že si jedině pamatuje Bobbyho jméno a číslo vlastního telefonu.“

Drsně jsem ji přerušil a řekl jsem jí a zároveň i sobě: „Tuhle myšlenku pusťte z hlavy, Dolly. Nebyla to Phoebe.“

„To já vím, Bobby říkal, že to není ona, a mně by nelhal, aspoň v tomhle ne.“

„Naznačil vám nějak, kdo to volal?“

„Ne. Říkal, že je to jeho soukromá věc.“

„Co ještě říkal?“

„Hrozně vděčně mi děkoval. A to je všechno. Za pět minut nato jsem ho viděla, jak odjíždí směrem k hlavní silnici. Vypálil jako raketa.“

„A vypadal spokojeně, nebo rozčileně?“

„Hrozně rozčileně.“

„V dobrém smyslu? Nebo nějak nenormálně?“

Dolly se zamyslela. „Opravdu nevím. Bobby byl celou zimu takový nijaký, že se dá těžko říct, co je u něho normální a co není. Dneska večer byl strašně napjatý. Ale zároveň šťastný – jako kdyby žil v jiném světě. Jako kdyby se chystal vypravit za svatým Grálem.“ Podívala se na měsíc, který už byl jen matnou září v temnotách. Zachvěla se a schoulila se do sebe. „Je mi zima, pane Archere. A vůbec nemám ponětí, o co tu jde.“

„Já taky ne, Dolly. Počkejte ještě minutku, prosím vás.“

„Ale ovšem, když to bude něco platné.“

„Jste mi právě velice platná. Povězte mi – vy jako sociolog – projevovaly se někdy u Bobbyho neurotické nebo citové poruchy?“

„Samozřejmě že je neurotický. Kdo dneska není. My jsme s Phoebe často mluvily o jeho fixaci na matku. U něho je pořádná, ale brání se proti ní.“

„Jak?“

„Tím, že dospívá. Chápete, uvolňuje chapadla, začíná žít vlastní život. Letos se několikrát s matkou hrozně porval. Já je slyším skrz podlahu.“

„Porval doslova?“

„Ne, to ne. Hádali se.“

„Vyhrožoval jí něčím?“

„Pokud vím, tak ne. Šlo spíš o to, že chce nechat školu a jít si vlastní cestou.“

„A myslíte, že tohle právě udělal?“

„Ani by mě to nepřekvapilo.“

„Vyhrožoval někdy někomu fyzickým násilím? Například Phoebe?“

Dolly se nevesele uchichtla. „Co vás vede, byl vždycky fantasticky mírný a hodný. My mu říkali ‚křesťanský otrok‘, podle písně ‚Když jsem byl králem v Babylóně, tys byl křesťanský otrok‘.“

„Myslíte, že by byl schopen se dopustit násilí?“

„Násilí vůči Phoebe?“ řekla s rukama na prsou. „Tohle máte na mysli?“

„Ano.“

Zavrtěla hlavou krátkým trhavým pohybem. „Můžete si být naprosto jistý, že by Bobby Phoebe nikdy neublížil. Jakživa jsem neviděla tak zamilovaného kluka. Na mou duši.“ Ale dotkla se mého ramene, jako by se chtěla ujistit: „Doufám, že se Phoebe nic nestalo?“

„Obávám se, že stalo, Dolly.“

„Je mrtvá?“

„Obávám se, že je.“

Odtáhla ruku, jako by se o mě spálila. A zároveň na mě padla, doslova padla. Najednou jsem ji držel v náručí a hladil její rozcuchanou hlavu. A nebylo na tom nic sexuálního.

„Zatracené dílo!“ řekla nesmírně mladým hlasem. „Přestala jsem se modlit už jako žába. Začala jsem znovu loni v listopadu. Dva měsíce jsem se noc co noc modlila. A Phoebe je stejně mrtvá. Žádný Bůh není.“

Řekl jsem jí, že možná má pravdu, a možná nemá. Jestli Bůh je, pak jsou jeho cesty nevyzpytatelné. Jako u lidí. Obrátila se ode mě a mých banalit a opřela se o dveře, čelo na dřevě. Ruku měla na klice. Jako by jí chyběla vůle nebo síla ji stisknout.

„Je mi líto, že jsem vám to musel říct první já,“ řekl jsem..Ale je to pořád lepší, než se to dočíst v novinách.“

„Ano. Děkuju vám. Jak zemřela?“

„To ještě nevíme. Ale byla mrtvá už dva měsíce.“ Dotkl jsem se jejího ramene. „Mohla byste pro mě ještě něco udělat?“

„Když to bude možné. Není mi dobře.“

„Jenom mi dovolte si od vás zatelefonovat.“

„Ale moje spolubydlící spí. Nemá ráda, když ji budím.“

„Budu mluvit tiše.“

Pustila mě dovnitř. Pod pokrývkou na gauči ležela skrčená dívka s vlasy barvy cukrkandlu. Telefon stál na stole vedle velkého starého psacího stroje. Ve stroji byl stále týž nedopsaný arch. Sedl jsem si před něj a znovu si přečetl Dollyinu nedokončenou větu:

„Podle mnohých autorit převládají při vzniku antisociálního chování sociálně ekonomické složky, ale podle jiných je to nedostatek lásky– – –“

Písmeno e vyskakovalo z řádky. Písmeno e vyskakovalo z řádky a byl to stroj značky Royal. Vytáhl jsem dopisy, které mi dal Willie Mackey a rychle je porovnal se strojopisem, který jsem měl před sebou. Všechny strojopisy se shodovaly. Homerův původní dopis Mackeyovi, anonymní dopisy a Dollyina práce byly všechny napsány na jednom stroji. Na tomto stroji.

„Co děláte?“ zašeptala mi Dolly do ucha.

„Právě jsem něco objevil. Kde jste přišla k tomu stroji?“

„Phoebe mi ho půjčila. Když se nevrátila, tak jsem na něm psala dál. Doufám, že to nevadí?“

„Až doteď to nevadilo, ale teď si ho musím odvézt s sebou.“

„Na co?“

„Je to indicie,“ řekl jsem. „Nevíte, odkud ho Phoebe měla?“

„Nevím. Ale je to stará mašina, musí jí být dobrých dvacet let. Asi si ji koupila v bazaru. Ale to není Phoebe podobné. Ta si všechno kupovala nové.“

Dívka na gauči se otočila a pronesla rozespalým hlasem: „Co děláš, Dolly. Jdi spát.“

„Jen spi a nedej se rušit.“ Dívka se obrátila obličejem ke zdi a uposlechla. „Co ta indicie znamená?“ zeptala se.

„Nemám zatím potuchy.“ Podíval jsem se na její napjatý obličejíček: vypadala jako zajíček, který měl perné velikonoce. „Co kdybyste si sama taky lehla a uposlechla rady své kamarádky? Ohřejte si trochu mléka a hezky ho vypijte, a než s tím budete hotová, já už budu pryč. A vy se aspoň trochu vyspíte.“

„Mám dojem, že bych to mohla zkusit,“ řekla s pochybností v hlase. Odešla do kuchyně a zarachotila nádobím. Vytočil jsem meziměstskou a řekl jsem: „Tady je Robert Doncaster. Večer krátce před šestou mě volali na výzvu z Palo Alto. Mohla byste mi říct, které číslo odtamtud volalo?“

„Lituji, ale o tom nemáme záznamy. Když máme hovor zvenčí, zapisujeme jen čísla zdejší, na která se volá.“

„Mohl bych nějakým způsobem zjistit, kdo mě volal?“

„To nevím. Spojím vás s inspektorátem.“

Cvaklo to a chvíli nic. Pak řekl jiný energický ženský hlas: „Tady inspektorát meziměstských hovorů. Přejete si?“

„Tady je Robert Doncaster. Volali mě na výzvu na toto číslo včera k večeru před šestou hodinou z Palo Alto.

Pokouším se zjistit, které číslo mě volalo.“

„Byl to automatický hovor? Jestli byl, tak nemám možnost to zjistit.“

„Hovor šel přes ústřednu,“ řekl jsem.

„V tom případě budou mít záznam v Palo Alto.“

„Můžete mi od nich to číslo zjistit?“

„My to normálně neděláme, jen v naléhavých případech.“

„Tohle je velice naléhavý případ.“

Uvěřila mi na slovo. „Dobře, já se pokusím. Jak že se jmenujete?“

„Robert Doncaster.“

„Číslo?“

Přečetl jsem jí ho z přístroje.

„Okamžik, prosím.“

Seděl jsem a naslouchal útržkům rozhovorů, pohybujících se na samé hranici srozumitelnosti. Jména měst, Portland, Salt Lake City, útržky myšlenek ve velkém pustém mozku noci. Přehlušil je energický hlas:

„Mám pro vás to číslo, pane Doncastere, Je to Davenport 93489 v Palo Alto.“

„Čí je to číslo?“

„Takové informace nedáváme ani v naléhavých případech. Mohla by vám to říct ústředna v Palo Alto, kdybyste si ji zavolal. Je to jejich věc.“ A dodala: „Nebo můžete na to číslo zavolat sám.“

„Ovšcm. Spojte mě, prosím vás.“

Ranní linka byla volná, takže mě spojili okamžitě. Telefon na druhém konci zazvonil v neznámém místě. Zvonil šestkrát.

„Lituji, pane Doncastere, ale nikdo se nehlásí. Mám to zkusit znovu později?“

„Zavolám sám, děkuju.“

Poznamenal jsem si číslo a vstal jsem. Dolly se zjevila ve dveřích do kuchyně. V ruce nesla kouřící šálek a na horním rtu měla bílé kníry od mléka.

„Dobrou noc,“ řekl jsem jí. „A ať se vám nic nezdá. Ale modlete se dál.“

Dolly se přikrčila a zatvářila se jako ublížené malé dítě. „Nač bych se měla modlit?“

„Linka se tím udržuje v provozu. Čistě pro případ, že by na druhém konci někdo poslouchal.“

kapitola dvacátá třetí

Odtáhl jsem starou royalku do auta a pustil jsem se přes město k hotelu Boulder Beach. V pět hodin ráno tam bylo živo jako v márnici. Noční recepční se na mě podíval pohledem, jímž se na mě vždycky dívá každý noční recepční, totiž nejistě a s jistou dávkou nedůvěry, zda jde o regulérního hosta, a zda jsem vůbec host.

„Přejete si prosím?“

„Bydlí u vás ještě pan Homer Wycherly?“

Recepční mi neodpověděl přímo. „Pan Wycherly nemá rád, když ho někdo tak časně budí. Mohl bych mu něco vyřídit?“

„Já pro pana Wycherlyho pracuju. V kolik hodin ho máte vzbudit?“

Recepční nahlédl do rozvrhu.

„V osm hodin.“

„Probuďte mě taky v osm, prosím vás. Přespím tady. Kolik stojí pokoj?“

Recepční mi to řekl. „Chci si ho najmout, a ne koupit.“

Zdvořile se zachichotal a podal mi pero. Zapsal jsem se. Ze stínu se vynořil černošský sluha a zavedl mě do pokoje v zadní části hotelu. Tam jsem se svlékl do spodního prádla, zalezl jsem do postele a usnul, jako když mě do vody hodí.

Podařilo se mi urvat tři hodiny spánku po pěti dolarech za hodinu. Ale filmový promítač, jehož jsem používal místo mozku, se nechtěl zastavit. Neustále mi pouštěl záběry na vodu, do níž jsem se potápěl a klesal ke dnu jako vyčerpaný plavec v ledovém víru – skrze stále chladnější vrstvy, v nichž se to hemžilo mrtvolami jako vzpomínkami a kde podmořské proudy unášely mrtvá těla s dlouhými prameny vlajících vlasů. Viděl jsem ji zřetelně, kostru přioděnou cáry masa, s očními dutinami, jimiž proplouvaly sem a tam malé rybky.

Probudil jsem se s Phoebiným jménem na vyprahlých rtech a s naléhavým zvoněním v hlavě, nebo možná kdesi mimo hlavu. Otevřel jsem oči dokořán do bílé hrůzy nového dne. Telefon u postele znovu zazvonil. Zvedl jsem těžkou železnou činku, kterou mi hotelová správa podstrčila místo sluchátka.

„Přál jste si vzbudit v osm, pane Archere,“ pravil dívčí hlas.

„To jsem asi nebyl při smyslech.“

„Zajisté prosím.“

„Okamžik. Už jste budila pana Wycherlyho?“

„Zajisté prosím. Právě před chvilkou.“

„Spojte mě s ním, prosím vás.“

„Zajisté prosím.“

Podepřel jsem si záda polštářem. Stalo se se mnou něco podivného: ztratil jsem orientační smysl v prostoru. Protější zeď na mě padala, postel se pode mnou nakláněla dozadu. Nohy jsem měl kdesi v horním rohu pokoje a všechen prostor se pode mnou zakláněl jako židle.

„Kdo volá?“ pravila činka hlasem podobným Wycherlymu. Odpověděl jsem nejistě, hlavou dolů v lichoběžné bílé hrůze. „Tady Archer.“

Prostor se trochu zachvěl. Počal se vyrovnávat. Pokusil jsem se mu pomoct tím, že jsem se naklonil dopředu, ale byl jsem vražen do kouta, znehybněn silou větší, než je přitažlivost zemská. Nechtěl jsem, aby byla Phoebe mrtvá. Nechtěl jsem říkat jejímu otci, že mrtvá je.

„Archere? Odkud voláte?“

„Tady z hotelu. Mám pro vás zprávy.“

„Jaké zprávy? Už jste ji našel?“

„Ne. Vy to ještě nevíte?“

„Co nevím?“

„Radši bych vám to řekl osobně. Můžu za vámi přijít za čtvrt hodiny?“

„Ano, přijďte.“

Zavěsil jsem. Stěny pokoje už stály svisle. Prostor byl opět na svém místě, zaujímal své obvyklé tři rozměry. Využil jsem této okolnosti, abych vylezl z postele, rychle se osprchoval a oholil. Moje oči v zrcadle nad umyvadlem byly lesklé strachem.

Po cestě k Wycherlyho pavilónu jsem vyzvedl z kufru u auta psací stroj.

„Co to proboha máte?“ řekl Wycherly, když mi otevřel dveře.

„Psací stroj značky Royal asi z roku 1937. Poznáváte ho?“

„Pojďte s tím blíž, ať se můžu pořádně podívat.“

Vešel jsem za ním do pokoje a postavil jsem těžký stroj na nízký stolek u okna. Wycherly si ho prohlížel očima vypoulenýma jako vařené cibule.

„Mohl by to být Kateřinin starý stroj. Naposled měla velice podobný. Kde jste ho vyhrabal?“

„U spolubydlící vaší dcery. Phoebe jí ho půjčila, než zmizela.“

Wycherly přikývl. „Teď se pamatuju. Kateřina ho nechala u nás a Phoebe si ho loni na podzim vzala s sebou, když se stěhovala do Boulder Beach.“

„Kde byl ten stroj loni o velikonocích?“

„U nás v Meadow Farms. Kateřina ho mívala ve svém pokoji. Vždycky chtěla mít po ruce kancelářský stroj.“

„Je vaše paní zběhlá písařka?“

„Kdysi bývala. Než jsem si ji vzal, byla mou sekretářkou. A tenhle stroj je z té doby.“

„Psala vám někdy něco v poslední době? Například loni na jaře?“

„Ano, občas mi pomáhala.“ Do hlasu se mu vplížilo ostří jízlivosti: „Když měla smířlivou náladu a když byla po ruce.“

„Loni na jaře jste psal dopis Williemu Mackeyovi o těch anonymech, co jste dostal. Psala vám ho paní Wycherlyová?“

„Myslím, že ano. Ovšem, teď si vzpomínám, psala ho.Chtěl jsem, aby to zůstalo v rodině – myslím fakt, že si najímám detektiva.“

„To sám psát na stroji neumíte?“

„Ne, nikdy jsem se to nenaučil.“

„Ani jedním prstem?“

„Ne. V životě jsem na žádný stroj nesáhl.“ Přihladil si vlasy nervózním pohybem. „Jakou to může mít souvislost? Proč se na to ptáte?“

„Včera jsem mluvil s Mackeyem. Když jsem mu řekl, že pracuju pro vás, poskytl mi jisté informace o těch anonymních dopisech. A já jsem došel k názoru, že byly napsány na tomto stroji.“

„Prokrista!“ Wycherly klesl na pohovku a přitiskl si ruce na obličej, jako by se mu rozpadal a on ho chtěl udržet pohromadě. „Snad nechcete tvrdit, že ty dopisy psala Kateřina sama?“

„Fakta na to ukazují.“

„Ale vy nevíte, co v nich bylo. To není možné.“

„V tomhle případě není nic nemožného. Kdo ještě měl přístup k tomu stroji?“

„Kdokoli v domě, kdokoli, kdo do domu přišel. Služebnictvo, hosti, kdokoli. Kateřina bydlela ve zvláštním křídle a málokdy tam pobývala. Její pokoj se ani nedá zamknout. Abyste mi rozuměl, nehodlám svou bývalou ženu obhajovat, ale ty dopisy prostě sama nemohla napsat. Těžce ji urážely.“

„Stává se, že lidi urážejí sami sebe.“

„Ale proč by něco takového dělala?“

„Aby nadělala nepříjemnosti a rozbila manželství. Nemusela pro to mít rozumný důvod.“

„Chcete tedy tvrdit, že si Kateřina počínala nepředloženě?“

„A dosud si tak počíná. Předevčírem večer jsem s ní mluvil, pane Wycherly. Nemám tušení, v jakém emocionálním stavu byla před devíti měsíci, ale teď je na tom velice špatně.“

Wycherly zvedl ruce a napřáhl je daleko od těla, prsty strnule natažené, jako kdyby chtěl odehnat nějaké děsivé zjevení.

„Tak tohle je ta vaše slavná novinka? Myslel jsem, že mi řeknete něco – něco potěšitelného o Phoebe.“ Ruce mu klesly podél těla a prsty přejely po knoflících čalouněné pohovky.

„Jaký smysl mají tyhle exkurze do minulosti? Já vím, že Kateřina je všeho schopná. Dokonce ji podezřívám, že ty dopisy psala sama.“

„Proto jste tedy odvolal Mackeye z případu?“

Wycherly přisvědčil. Hlava mu zůstala skloněná, jako by byla příliš těžká pro jeho krk.

„Byly narážky v těch dopisech pravdivé? Přesněji řečeno – měla vaše paní loni na jaře poměr s nějakým mužem?“

„Tušil jsem, že má. Ale neměl jsem důkazy a vlastně jsem o ně ani nestál. Já jsem totiž svoji ženu miloval, víte?“

To jsem sice nevěděl, ale vzal jsem to na vědomí.

„Od začátku minulého roku,“ pokračoval, „trávila Kateřina spoustu času mimo domov. Nikdy mi nechtěla říct, kam jede, ani mi dát adresu. Tvrdila, že si někde najala teliér a že tam jezdí malovat.“

„Měla byt v San Mateo,“ řekl jsem.

„Je pravděpodobné, že tam bydlela s nějakým mužem, možná střídavě s několika muži. V případě, že by tomu tak bylo, nevíte náhodou, kdo ten muž nebo ti muži mohli být?“

„Ne.“

„Ptal jste se jí na to někdy?“

„Ne přímo. Přiznám se, že jsem se neodvažoval to udělat, Kateřina někdy reagovala tak strašně prudce.“

„Neříkala nikdy, že někoho zabije?“

„Mockrát.“

„A koho chtěla zabít?“

„Mě,“ řekl Wycherly sklesle.

„Teď vám položím otázku, která se vám nebude líbit. Psal jste ty anonymy sám, abyste si potvrdil své podezření na manželku?“

Paní Wycherlyová nebyla jediná osoba, která měla prudké reakce. Wycherly vyletěl, celý rudý, a začal na mě řvát a mávat na mě pěstmi jako malé dítě v záchvatu vzteku: „Co si to dovolujete, vy chlape špinavá!“ a počastoval mě ještě jinými nadávkami. Počkal jsem, až ho to přejde.

Trvalo to dlouho. Po chvíli už jen doutnal jako navlhlá rachejtle a jen ještě prskal: „Vy jste se zbláznil. To je přece nesmysl.“

„Bláznům se nemá odporovat. Odpovězte mi.“

„Neměl jsem s tím svinstvem nic společného. Přišlo to jako hrozná rána.“

„Jak na to reagovala Phoebe?“

„Rozrušilo ji to, ale zůstala klidná. Ona vždycky zůstávala klidná, i když se jí něco hluboce a bolestně dotklo.“

„A vaše paní?“

„Kateřina to všechno vzala náramně flegmaticky. Proto jsem ji taky požádal, aby mi napsala ten dopis Mackeyovi. Chtěl jsem se přesvědčit, jak bude reagovat.“

„A jak reagovala?“

„Zůstala nevzrušená a klidná – a to u ní nebylo normální. A chovala se tak dál po celou dobu, co ta aféra trvala. A týden po velikonocích odjela do Rena a její advokát mi napsal, že žádá o rozvod.“

„A překvapilo vás to?“

„To už jsem byl tak daleko,“ řekl Wycherly, „že už mě nemohlo nic překvapit. Nic na světě.“

„Jak se dívala Phoebe na váš rozvod?“

„Nesla to hrozně těžce.“

„Děti obyčejně straní někomu z rodičů, když se rozvádějí. Komu stranila Phoebe?“

„Přirozeně mně. Myslel jsem, že jsem vám to minule řekl dost jasně. Mám dojem, že chodíme pořád dokola.“ Odkládal jsem nový směr rozhovoru, protože jsem se bál, že kdyby se Wycherly dověděl o smrti své dcery, byl by to pro něho takový šok, že by už nebyl schopen rozumné odpovědi. A já jsem mu ještě potřeboval položit některé otázky.

„Pamatujete se na den svého odjezdu, když paní Wycherlyová přišla za vámi na loď?“

„Já vím, aby mi popřála šťastnou cestu,“ řekl trpce. „Na to tak hned nezapomenu.“

„Věděl jste tehdy, že Phoebe opustila loď společně se svou matkou?“

„Odešly z kabiny společně, nebo aspoň Phoebe vyšla hned za ní. Neměl jsem tušení, že opustily loď společně.“

„A odjely společně taxíkem. Zřejmě byly tehdy spolu docela zadobře. Aspoň Phoebe slíbila matce, že za ní večer zajede do Athertonu.“

„Jak tohle víte?“

„Je to moje řemeslo se věci dozvídat. Stejně tak patří k mému řemeslu, abych se vás zeptal, jestli jste ten večer sám taky opustil loď.“

„Proboha, to mě taky podezříváte?“

„Podezřívavost je u mě nemoc z povolání, pane Wycherly. Neřekl jste mi, že odjezd byl odložen až na ráno třetího listopadu. Nechal jste mě v domnění, že loď vyplula podle původního plánu.“

„Zapomněl jsem, že jsme se zdrželi. Úplně mi to vypadlo z paměti.“

„I to se může stát. Ale jistě se pamatujete, jestli jste ten večer opustil loď?“

„Neopustil. A vaše otázka mě uráží. A uráží mě celý ten váš výslech. Je nechutný a nemístný a já si ho nenechám líbit.“ Wycherly na mě pohlédl očima, v nichž se snažil novu rozdmýchat svůj pohasínající vztek. Hlasem téměř plačtivým řekl: „Co vlastně pořád chcete?“

„Pokouším se přijít na kloub situaci, která způsobila něčí smrt. Vlastně to byly tři vraždy a jeden pokus, který jen taktak nevyšel. Máte srdce v pořádku, pane Wycherly?“

„V pořádku. Aspoň bylo v pořádku při poslední prohlídce, kterou jsem absolvoval těsně před odjezdem. Proč?“

„Carl Trevor měl v noci srdeční záchvat.“

„Carl? To je mi líto.“ Řekl to podivně lehkým hlasem. V očích se mu objevil zvláštní výraz vychytralé zvědavosti. „Jak je mu?“

„Nevím. Je to druhý záchvat a sebralo ho to. Nechal jsem ho v nemocnici v Terranova.“

„Proboha co dělá Carl v tom zapadákově?“

„Doufám, že se zotavuje. Jeli jsme spolu do Medicine Stone, abychom se podívali na nějaký vůz, který tam našli v moři. Zjistilo se, že to byl vůz vaší dcery, a v něm našli mrtvolu. Mrtvolu ženy. Trevor ji poznal a složil se.“

„Byla to Phoebe?“

„Obávám se, že byla, pane Wycherly.“ Wycherly přešel k oknu a dlouho tam zůstal stát a díval se do pustého rána. S jeho tělem se dálo cosi nepopsatelného. Jak jsem se na něho díval, zdálo se mi, že mohu přímo pozorovat, jak vědomí bolesti jím proniká. Když se otočil opět do pokoje, vychytralý výraz zmizel z jeho očí i úst. Řekl hlubším hlasem, než jaký jsem od něho kdy slyšel:

„Tak tohle jsou zprávy, které jste mi přinesl. Moje dcera je mrtvá.“

„Obávám se, že je to tak. Je tu ještě nepatrná pochybnost, jistá nesrovnalost mezi fakty, které jsem získal. Podle jedněch se Phoebe dostala do moře v noci druhého listopadu: v Medicine Stone viděli její vůz kolem půlnoci.“

„Řídila ho sama?“

„Nedovedu ještě říct, kdo ho řídil. Jak už jsem řekl, je tu jistá nesrovnalost. Podle jiných faktů Phoebe bydlela v bytě své matky v San Mateo ještě týden po druhém listopadu. Lépe řečeno tam bydlela dívka, která si říkala Smithová a která odpovídá Phoebině popisu.“

Ve Wycherlyho očích zaplála naděje. „Smithová se jmenovala moje žena zasvobodna. Bylo by logické, že by Phoebe to jméno používala. Znamená to, že je ještě naživu.“

„Obávám se, že to není tak jisté, pane Wycherly. Váš švagr pan Trevor prohlásil docela pozitivně, že je to ona. A svým způsobem to potvrzuje i jeho srdeční záchvat.“

„Chápu, jak to myslíte. Carl ji měl hrozně rád.“ Wycherly se jal přecházet po pokoji jako tlustý medvěd v lidské podobě, uvězněný v kleci reality. „Ale ne víc než já,“ řekl, jako kdyby to byla útěcha. Obrátil se tváří ke mně, a v ranním světle vypadala přepadlá a holá. „Kde je Phoebe teď?“

„V márnici v Terranova. Bylo by dobře, kdybyste tam mohl dnes zajet. Jen si prosím vás nedělejte žádné naděje. Není na ni pěkný pohled, a obávám se, že v ní skutečně poznáte svou dceru.“

„Ale vy přece říkáte, že byla naživu v San Mateo dlouho po tom, co byla domněle mrtvá. To museli v moři najít někoho jiného.“

„Ba ne. Pravděpodobnější je, že bydlel v San Mateo někdo jiný.“

kapitola dvacátá čtvrtá

Jel jsem zpět na Poloostrov. Přes své patnáctidolarové vyspání jsem byl unavený jako zvíře. Ale neustále mě popichovalo vědomí lidí a míst a úmyslů, které se někde nějak stýkají, hnal mě jakýsi pocit rozjařenosti, jaký mívají matematici, když už už mají rozluštit kvadraturu kruhu. Přemýšlel jsem.

Náměstek ředitele telefonní společnosti v Palo Alto mi po delším vyjednávání sdělil, že číslo, které volalo Bobbyho Doncastera, je číslo telefonní budky u benzínové pumpy na rohu Pobřežní a Cedar Lane.Na Cedar Lane nerostly ani cedry, ani žádné jiné stromy. Jeho asfaltová vozovka přecpaná vozidly protínala sídliště, které se už rozpadlo v periférii, a náhle končila do burácející dálnice. Harryho servis (Dáváme modré kupóny) stál na rohu. Všiml jsem si zasklené telefonní budky, která stála o samotě jako strážní budka na hranici Harryho pozemku.

Zajel jsem k pumpě a z kanceláře vyběhl šedovlasý muž. Byl energický a čiperný a připomínal vysloužilého boxera těžké váhy nebo námořního mechanika ve výslužbě. Jméno Harry měl vyšito na prsou bílé kombinézy.

„K službám,“ oznámil mi.

„Dejte mi plnou. Bude to asi deset galonů.“ Zatímco benzín natékal, vystoupil jsem a podíval se na číslo v telefonní budce. Davenport 93489. Vrátil jsem se k vozu a k Harrymu. Právě mi otíral přední sklo, jako kdyby byl zatížen na čistotu.

„Potřebujete drobný na telefon?“

„Ne, děkuju. Jsem detektiv a vyšetřuju vraždu.“

„Jo,to jsou mi věci.“

Nedovedl jsem říct, jestli je to u něho sarkasmus, nebo naivita.

„Jednoho z našich podezřelých volali včera tady z té budky. Těsně před šestou. Měl jste službu?“

„Jo. A taky vím, koho asi myslíte. Vy nejste první, kdo se po ní ptá.“

„Byla to žena?“

„To jste se trefil.“ Rukama naznačil tvar přesýpacích hodin. Mávl utěrkou do vzduchu. „Velká blondýna ve fialovejch šatech. Dával jsem jí drobný.“

„Na co?“

„Aby mohla volat meziměstskou. Měla padesátidolarovou bankovku schovanou v botě.“

„Odkud přišla?“

„Tam odsud.“ Harry ukázal po Cedar Lane směrem k centru Palo Alto. „Škobrtala, jako kdyby ji bolely nohy.“

„To šla celou cestu pěšky?“

„Jo. A to mi taky hned přišlo divný. Vypadala jinak slušně.“

„Popište mi ji.“

Popsal mi ji. Byla to Wycherlyová. „Víte to jistě, že to byla ta, co telefonovala?“

„Tady se nemůžu mejlit. Zrovna když telefonovala, tak mě najednou zavolala k budce a chtěla vědět, jak se jmenuje nejbližší motel. To je náhodou Siesta. Řekl jsem jí, že tam by se jí asi nelíbilo. A ona na to, že jo.“

„A šla tam?“

„To nevím. Když dotelefonovala, sebrala se a šla tím směrem.“

„Kterým směrem?“

„Na San José. Siesta je asi čtvrt míle tím směrem. Nápis je vidět odsud. Je to mizernej motel, jak jsem se jí taky snažil říct. Ale ona mě zakřikla a dál mluvila do telefonu.“

„Slyšel jste, co říkala?“

„Ani slovo. Já jsem neposlouchal.“

„Jak se chovala?“

„Jak to myslíte?“

„No, jestli byla opilá, nebo střízlivá – jestli věděla, co dělá?“

„Na to se mě právě tamten taky ptal.“ Harry se poškrábal na hlavě černými nehty. „Nemotala se a nemluvila z cesty. Ale dalo by se říct, že měla nervy v kýblu. To jsem tamtomu taky řek.“

„Byl to takový vysoký chlapec s rezavými vlasy?“

„Kdepak, žádnej zrzavej, a mladej teprv ne. Vypadal spíš jako ňákej doktor. Měl na autě lékařskou značku.“

„Jaké to bylo auto?“

„Světle modrá dvoudvířková impala z roku 1959.“

„Řekl vám, jak se jmenuje?“

„Třeba mi to řekl. Já se nepamatuju. Já měl zrovna hrozně práce.“

„Kdy to bylo?“

„Asi před dvěma hodinama. Řekl jsem mu všechno, co jsem řekl vám. Odjel směrem na Siestu.“

„Dovedl byste mi ho popsat?“

„Těžko. Vypadal jako doktor. Však to znáte, jak si vás takovej chlápek změří, jako byste byl pacient. Měl silný brejle, to jsem si všiml, a byl dobře oblečenej. Měl na sobě hnědej tvídovej svrchník, a ten ho musel stát hezký prachy.“

„Jak byl starý?“

„Pětačtyřicet – možná padesát. Měl prošedivělý kníry. Starší než já. A silnější.“

Zablácený stejšn s oregonským číslem sjel ze silnice a zastavil před další pumpou. Tři dětičky na zadním sedadle mrkaly očima omámenýma dlouhou cestou v naději, že uvidí Disneyland. Nad hlavou nám proletěly tryskáče. Řidič stejšnu vrhl přes svoji manželku zoufalý pohled na Harryho. Vypadalo to na velké umývání. Harry mi řekl: „Bude to pět dolarů. Chcete kupóny?“

Zaplatil jsem mu.

„Kupóny si nechte. A drobné taky. Děkuju za informaci.“

„Já děkuju.“

Harry oběhl pumpu s vlajícím hadrem v ruce. Motel Siesta stál na vyprahlém pozemku poblíž kantýny pro řidiče náklaďáků. Reklama hlásala nejmodernější vybavení. Chatičky měly popraskanou omítku, jako kdyby se o ně opřela nevlídná obří ruka. Podnik byl ještě o několik pater níž než Champion, a ten sám nebyl žádný grandhotel.

Zastavil jsem u kurníku nadepsaného kancelář a vystoupil jsem na křupající škváru. Před chatičkou za kurníkem byla zaparkovaná postarší fordka. Podíval jsem se dovnitř. Na volantu stálo jméno Bobbyho Doncastera a jeho adresa v Boulder Beach. Zkusil jsem dveře jeho současné adresy, ale byly zamčené. Okno vedle dveří bylo zakryto popraskanou zelenou roletou.

Kdesi za mnou se otevřely jiné dveře. Tlustá žena v mužské vlněné vestě přes květované šaty vyšla z kanceláře a důstojně se kolébala ke mně. Náušnice barvy a velikosti mosazných kroužků na záclony se jí houpaly v uších. Měla vlasy jako havran s jediným bílým pramenem, který jí běžel z čela jako světlá jizva. „Koukejte vypadnout,“ řekla hlubokým hlasem. „Já s tímhle dovedu zacházet.“

Ukázala mi malý niklový revolver. V její velké buclaté ruce vypadal jako hračička. Těžce oddechovala.

„Já nejsem zloděj, milostpaní.“

„Ať jste kdo jste, koukejte mazat.“

„Jsem detektiv. Dejte ten revolver pryč.“ Ukázal jsem jí starý odznak mimořádného náměstka, který mi kdysi věnoval losangeleský šerif za nepříliš dobré chování. Udělal na ni dojem. Zastrčila si revolver do výstřihu, kde ho pohltil dvouválec jejích ňader.

„A copak nám chcete? My jsme tady spořádanej podnik. Všechny ty loňský průšvihy měl na svědomí minulej správce.“

Koutkem oka jsem stále pozoroval dveře chatičky. „Ten nazrzlý chlapec je uvnitř?“

„Vy mu něco chcete?“

„Já nejsem jediný, kdo mu něco chce.“

Paní se zatvářila žalostně. „Já nemůžu za lidi, co –“

„O to tu teď nejde. Je tam?“

„Myslím, že není. Neviděla jsem, že by se vrátil.“ Oslovil jsem dveře chatičky: „Tak vylezte, Bobby, nebo tam vrazím.“

Zevnitř se nikdo neozval. Opřel jsem se ramenem do lehkých dveří.

„Co si to dovolujete?“ vykřikla paní. „Snad nechcete vyrazit dveře? Počkejte moment.“

Odešla a vrátila se s cinkajícím svazkem klíčů. Zatímco odmykala dveře, vytáhl jsem revolver. Byl to zřejmě revolverový den. Vešel jsem do šerého vnitřku. Bylo to tam cítit lidským dechem a člověčinou. Nábytek vypadal v nazelenalém přítmí jako podmořský vrak v hlubině, kde panuje naprostý klid.

Tlustá paní otočila vypínačem a rozsvítila stropní světlo. Svítilo v skleněné kouli jako měsíc posetý mušinami na loupající se překližkový prádelník, na koberec barvy udusané hlíny a na dvojitou postel, ve které se zřejmě někdo vyspal. Ložní prádlo vypadalo, jako by tu párek trestanců strávil celou noc tím, že se snažil z prostěradel ukroutit jakési provazy pro útěk předem odsouzený k nezdaru. Na zemi vedle postele ležela otevřená plátěná cestovní brašna. Byla označena černými písmenami R. D. a obsahovala rezervní soupravu prádla, několik košil a kapesníků, kartáček na zuby, pastu, holicí strojek a šekovou knížku, jejíž poslední útržek vykazoval konto něco přes dvě stě dolarů u místní banky v Boulder Beach. Nahlédl jsem do kuchyňky. Na prkénku vedle dřezu odpočíval nedojedený sekaný biftek, růžový na papírovém talířku. Zpoza zbytku bifteku na mě hleděly nehybné oči švába. Byl skoro dos
t veliký na to, aby snědl první polovinu bifteku sám. Ale nezastřelil jsem ho. Když jsem se vrátil do pokoje, tlustá paní právě dosedala na postel. Péra pod ní zasténala. Její hlas zněl jako pokračování jejich zvuků.

„Já jsem nevěděla, jestli už se vrátil, nebo jestli se vůbec vrátí. Ale vrátit se nakonec musí. Nechal si tu brašnu a auto a neodhlásil se.“

„S kým tady byl?“

„Se svou ženou.“ Nezdržela se, aby to neřekla s významným pohledem. „Aspoň se zapsali jako manželé. Hned mě napadlo, jestli na tom není něco divnýho. Ale co může člověk v naší branži dělat? Přece na nich nemůžu chtít oddací list nebo osvědčení o negativním wassermanu.“ Její úsměv byl neomalený a ubohý jako její vtipy. „Co proved?“

„Je podezřelý z vraždy.“

„A jéje,“ řekla paní a ani nemrkla. „Ale vypadá docela slušně. Třeba si s ní nabral větší sousto, než moh strávit. Co udělal? Oddělal jejího starýho nebo tak něco?“

„Tak něco. Kdy se tady ubytovali?“

„Ona přišla včera večer kolem šestý a říkala, že za ní manžel přijede pozdějc. Dorazil sem asi v jedenáct.“

„Pod jakým jménem se vám zapsala?“

„Smithová. Dohromady manželé Smithovi.“

„Odešli odtud pěšky?“

„Ne, přijel sem jeden starší pán a ptal se po nich – nebo spíš po ní. Přijel vozem – novým modrým chevroletem.“

„Jak vypadal?“

„Takovej starší s knírem.“ Paní si sáhla na horní ret.

„Spíš takovej knírek jako míval Adolf Menjou než jako Chaplin. Pěknej mužskej to byl, i když měl ty velký brejle. A choval se k ní náramně hezky, přes to, co mu provedla.“

„Co mu provedla?“

Tlustá paní se zadívala na pomačkaná prostěradla a zmuchlané polštáře. Vzala jeden z nich, položila si ho na klín a jala se ho natřepávat.

„Byl to přece její manžel, ne?“

„Nebyl. Snažím se zjistit, kdo to je.“

„Tak koho to teda zabili?“

„Její dceru.“

Tlusté paní soucitně klesla čelist. „To už se nedivím, že byla taková smutná. Já vím, co takovej smutek je. Přišla jsem o muže ve válce. A tenkrát jsem začala hrozně jíst. A už jsem nepřestala, i když jsem si pak vzala Spurlinga.“ Položila si ruku na prsa. Prsty měla bledé a kropenaté jako taliány. Celá byla jako ze sádla: kdyby se do ní šťouchlo prstem, zůstal by po něm důlek. Část toho sádla jí steklo jako rozpuštěný vosk až do nohou a přetékalo jí ze střevíců.

„Vraťme se k tomu pánovi s knírkem, paní Spurlingová. Co říkal, když přišel a ptal se po ní?“

„Jenom jestli je tady; a popsal mi ji – vysoká odbarvená blondýna ve fialovejch šatech. Řekla jsem mu, že je tady.

Zaklepal tady na ty dveře a oni mu otevřeli a o něčem se tam radili. Trvalo to dobrejch dvacet minut.“

„Co si povídali?“

„Já to neslyšela – jen jejich hlasy. Ale napovídali toho spoustu. Já mám dojem, že ona s ním nechtěla, že chtěla zůstat s tím svým zrzavým zajícem. Viděla jsem ji, jak se mu vzpouzela, když ji vedl do auťáku.“

„Vzpouzela se moc?“

„No, neprala se s ním, to zas ne. Ale něco namítala. A pořád ještě se hádali, když už byli ve voze. A zvláštní na tom je, že ten zrzek byl zřejmě na straně toho s knírkem.“

„Měla jste dojem, že je ten pán zatýkal?“

„Mně to tak nepřipadalo. Vy jste to chtěl udělat?“

„Ano. Ten mladík se jistě vrátí pro svůj vůz. Když nemáte nic proti tomu, počkal bych tu na něho.“

„Ale žádný střílení.“

„Střílet se nebude.“

Tlustá paní vstala a postel ulehčeně vydechla. V jejím malém mozku se setkaly dvě myšlenky tak prudce, že se jí rozechvěl sádelnatý obličej. „Prokrista, tak vy říkáte, že zabil holčičku tý blondýny?“

„Na tohle se ho chci právě zeptat, paní Spurlingová.“

„A to se s ním tady vyspala? Prokrista co je to za ženskou?“

„Na to se zase chci zeptat jí.“

Zavřel jsem za tlustou paní dveře a zhasl jsem světlo. Moje oči po chvíli přivykly zelenému přítmí a spatřil jsem šik švábů, jak nastupuje do boje. Jakmile Bobby vstoupil do chaty, dali se na ústup, jakoby na varování předsunuté hlídky. Slyšel jsem jeho kroky venku na škváře a čekal jsem na něho u dveří. Když uviděl revolver v mé ruce, zastavil se jako přimražený. Pod očima měl modré kruhy, jako by z něho včerejší noc a dnešní ráno odčerpaly všechno mládí.

„Sedněte si, Bobby. Chci s vámi mluvit.“

Nastavil nohy jako k útěku. Ale nemohl se rozhodnout, kam by utekl.

„Pojďte sem a sedněte si, a už aby to bylo.“

„Rozkaz,“ řekl Bobby mému revolveru. Rozsvítil jsem světlo a prohmatal jsem mu šaty. Bobby se otřásal, jako kdyby můj dotek byl nakažlivý. Téměř reflexívním pohybem, bez ohledu na revolver, rozehnal se mi pravou pěstí po bradě. Zachytil jsem ho levačkou a odstrčil jsem ho. Zavrávoral o dva kroky dozadu a dopadl bokem na postel. Nic se mu nestalo, ale nepokusil se vstát. Řekl jsem mu:

„Vaše maminka změnila svoji výpověď, Bobby. Už nemáte alibi. Víme, že jste jel do San Franciska s Phoebe.“ Bobby mlčel, obličej napůl skrytý v zmuchlaných prostěradlech. Z koutku jeho hlavy mě pozorovalo jediné velké zelené oko.

„Nepopíráte to, že ne?“

„Ne. Ale máti nevěděla, že, jsem jel s Phoebe. Namluvil jsem jí, že musím brzy do školy, a Phoebe na mě čekala u kolejí.“

„Co jste chtěli podnikat?“

„Do toho vám nic není.“

„Teď mi do toho něco je, a nejenom mně,“ řekl jsem.

„Tak dobře.“ Hlas mu vyzývavě stoupl. „Chtěli jsme se vzít. Chtěli jsme počkat, až její otec odjede, a pak zajet do Rena a vzít se tam. Jsme oba plnoletí, tak to není žádný zločin.“

„Vzít se není žádný zločin. Jenže vy jste se nevzali.“

„Za to já nemůžu. Já jsem chtěl. To Phoebe si to rozmyslela. Dostala se do nějakých rodinných komplikací. Neptejte se mě, co to bylo, protože to nevím. Vzdal jsem se a odjel autobusem domů.“

„Ze San Franciska?“

„Ano.“

„Teď lžete. Tu noc, nebo časně ráno druhý den, vás viděli za volantem Phoebina vozu v jednom místě na pobřeží zvaném Medicine Stone. Znáte to tam. Vůz se našel včera, tam, kde jste ho shodil ze skály. Její mrtvola byla uvnitř. A vy jste v tom, chlapče, namočený až po krk.“ Bobby se ani nepohnul, ani nepromluvil. Ležel jako stižen katalepsií pod tíhou mého obvinění.

„Proč jste musel Phoebe zabíjet, vždyť jste přece byl do ní zamilovaný?“

Bobby se nadzvedl na rukách a obrátil se ke mně, ale ne úplně.

„Vy nechápete nic z toho, co se stalo.“

„Tak mě poučte.“

„Člověk není povinen sám sebe obviňovat.“

„Vy jste člověk?“

Bobby se zahleděl na stropní světlo a pohladil si svůj unylý růžový knírek. „Snažím se, abych jím byl.“

„Lidskost se nedokazuje zabíjením děvčat.“

Bobby sesunul zrak na mou úroveň. Na jedenadvacet let byly jeho oči prázdné a nejisté. „Nezabil jsem ji. Nikoho jsem nezabil. Ale jsem ochoten nést následky toho, co jsem udělal.“

„A co jste udělal?“

„Jel jsem s tím vozem do Medicine Stone, jak jste říkal. Strčil jsem ho ze skály a pak jsem šel na silnici a sedl jsem na autobus.“

„Proč jste to udělal?“

Bobby se postupně zahleděl do všech koutů místnosti. „Já nevím.“

„Řekněte mi pravdu.“

„Jaký by to mělo smysl? Stejně by mi nikdo nevěřil.“

„Zatím jste se o to nesnažil.“

„Říkám vám, že jsem ji nezabil.“

„Tak kdo ji zabil, když jste to nebyl vy? Kateřina Wycherlyová?“

Bobby si odfrkl. Bylo to jako krátké zasmání a mně přeběhl mráz po zádech.

„Co je to mezi vámi a Kateřinou Wycherlyovou? Neodolatelná mateřská přitažlivost? Nebo spíš obchodní spojení?“

„Vy to nechápete,“ řekl. „A nikdy to nepochopíte.“

„Řeknete mi, co se stalo druhého listopadu?“

„To radši půjdu do plynové komory.“ Hlas měl vysoký a lámal se mu. Rozhlédl se po místnosti, jako by už byl na tom posledním místě a cítil kyanovodík. Venku na škváře se ozvaly těžké šouravé kroky. Někdo nesměle zaklepal na dveře. „Všecko v pořádku?“

„Všecko v pořádku, paní Spurlingová. V nejlepším pořádku. Za chvíli půjdeme.“

„To je dobře. Čím dřív, tím líp.“

Paní Spurlingová odešla. Řekl jsem nešťastnému Bobbymu: „Dávám vám ještě minutu. Když se nevytasíte s něčím rozumným, přeneseme řízení na prokuraturu. Jakmile vás tam dopravím a předložím jim důkazy, které proti vám mám, docela určitě vás zavřou. Není to výhrůžka, je to holá skutečnost. Vy toho o životě ještě zřejmě moc nevíte.“ Mohl jsem pozorovat v jeho očích, jak mu usilovně pracuje mozek. „A vy zas nevíte všechno, co si myslíte, že víte. Já jsem Phoebe nezabil. Dokonce ani není mrtvá.“

„Tak tohle mi nevykládejte. Našli jsme její mrtvolu.“

„Já vám můžu dokázat, že je živá, a vím, kde je.“ Slova z něho vyletěla dřív než stačil zvednout ruku, aby si zakryl ústa.

„Když víte, kde je, zaveďte mě k ní.“

„To neudělám. Vy byste ji chtěl vyslýchat, a ona by to nesnesla. Už toho moc prodělala. A když tomu můžu zabránit, tak už toho víc neprodělá.“

„Zabránit tomu nemůžete,“ řekl jsem. „V tom autě byla mrtvola. Vy říkáte, že to nebyla Phoebe. Tak kdo to byl?“

„Její matka. Phoebe tenkrát v listopadu zabila svou matku. A já jsem jí pomohl se mrtvoly zbavit. Moje vina je pravě tak velká jako její.“

„Kde je Phoebe, Bobby?“

„To vám nepovím. Se mnou si dělejte, co chcete. Ale k ní se nedostanete.“

V očích mu plál pohled potulného rytíře, ona záře složená z idealismu, hysterie a sublimovaného sexu. Zastrčil jsem revolver a snažil jsem se nalézt správná slova.

„Poslyšte, Bobby, jistě si uvědomujete, že na tohle potřebuju víc než jen pouhé vaše slovo. Nezapomeňte, že si mě najal její otec a že jsem nasazoval vlastní život, jen abych mu ji našel. A vy mi v tom nebudete bránit.“

,, Phoebe je v dobrých rukách,“ řekl Bobby zatvrzele. „Já nechci, abyste ji odtamtud bral.“

„Jak se ten doktor jmenuje?“

To ho vylekalo. „To se ode mě nikdy nedozvíte.“

„Nemusím se to dovědět od vás. Z toho, co vím, může ji policie do večera najít sama. Ale prozatím ji z toho vynechám.“

Bobby seděl se svěšenou hlavou. Nedovedl jsem uhodnout, co se děje v jeho vášnivé mladé hlavě. Ale začalo se to z něho trousit v krátkých kusých větách. „Bylo by to nespravedlivé. Nemůžete ji potrestat. Není odpovědná. Neplánovala to nebo tak.“

„Byl jste u toho?“

Hlava se mu prudce zvedla. Tvář měl barvy vařeného telecího. „V jistém smyslu jsem u toho byl. Čekal jsem na ni venku ve voze. Phoebe nechtěla, abych s ní šel dovnitř. Říkala, že musí s matkou mluvit sama.“

„Bylo bylo před domem její matky v Athertonu?“

„Ano. Ten večer jsem tam Phoebe vezl ze San Franciska. Bála se sama řídit.“

„Kdy to bylo?“

„Asi v osm hodin večer. Setkala se s matkou odpoledne na lodi a slíbila jí, že ji přijede navštívit. Dlouho předtím se neviděly. Phoebe říkala, že se s ní chce udobřit, než se vezmeme. Ale nevyšlo to. Nic nám nevyšlo.“ Hlas se mu zlomil. Čekal jsem.

„Byla v domě asi dvacet minut a já už jsem si myslel, že je všechno v pořádku. A pak vyšla a – měla v ruce pohrabáč a kapala z něho krev. Prosila mě, abych ho někam schoval. Ptal jsem se jí, co se stalo, a ona mě zavedla do domu a ukázala mi to. Její matka ležela před krbem a hlavu měla celou zkrvavenou. Phoebe mi řekla, že musíme mrtvolu někam odstranit a všechny stopy zahladit.“ Oči měl zmučené. Zavřel je a mluvil dál jako slepec: „Chtěl jsem ji zachránit před trestem. Vy ji nesmíte potrestat. Nevěděla, co dělá.“

„Já se trestáním nezabývám. Udělám pro ni všechno, co bude v mé moci. Na to vám dávám své slovo.“

„A neřeknete policii, kde je, když vám to povím?“

„Ne. Ale budu to ovšem muset říct jejímu otci. A policie se to bude muset dovědět dříve nebo později.“

„Proč?“

„Protože byl spáchán zločin.“

„A zavřou ji do vězení?“

„To záleží na jejím stavu a na druhu zločinu. Mohla to být vražda, nebo zabití, nebo dokonce oprávněná sebeobrana. Phoebe možná není fyzicky schopná podstoupit soud.“

„To taky není,“ řekl Bobby. „Včera v noci jsem si uvědomil, jak má narušené nervy. Mluvila hrozně divně a pořád se smála a plakala.“

„Co říká doktor, Bobby?“

„Moc mi toho neřekl. On si myslel, že já jsem ji přemluvil, aby utekla z jeho sanatoria. Jenže ono to bylo naopak. Phoebe mi telefonovala, teprve když mu utekla, a prosila mě, abych se s ní sešel tady v tom motelu.“ Bobby se rozhlédl po místnosti, jako kdyby to byl obraz jeho budoucnosti, budoucnosti chmurné, opovrženíhodné a uzavřené. „Jakmile jsem viděl, jak to tady vypadá, chtěl jsem ji hned odvézt pryč. Ale ona se bála, aby ji někdo nepoznal. Skoro celou noc jsem se ji pokoušel přemluvit, aby se vrátila do sanatoria. A dneska ráno ji ten doktor našel a spojenými silami jsme ji tam dostali zpátky.“

„Ještě jste mi neřekl kam.“

„Nevím, jestli vám to řeknu.“

Podíval se na mě s umíněnou nedůvěrou. Jako tolik mladých lidí, včetně těch nejlepších, počínal si i Bobby jako člověk bez domova ve světě dospělých.

„Tak dělejte, Bobby, ztrácíme drahocenný čas.“

„Co je na čase tak drahocenného? Já bych si nejradši vzal pilulku na spaní a probudil se až za deset let.“

„Já zas bych byl rád, kdybych si mohl vzít opačnou pilulku probudit se o deset let dřív. Ale vlastně je to dobře, že to nejde. Při vší své praxi bych patrně nadělal tytéž chyby v modrém.“

Ze záhadných důvodů to, co jsem řekl, sedlo. Bobby zareagoval:

„Já jsem nadělal strašných chyb.“

„V jedenadvaceti letech je to zcela přiměřené. Chyby dělat můžete, ale nemáte krýt chyby cizí.“

„Ale co teď s námi bude?“

„Musíme počkat, jak se věci vyvinou. Teď záleží hrozně na vás. Zaveďte mě k ní, Bobby.“

„Jo,“ řekl a naposled se rozhlédl kolem sebe. „Pojďme odtud.“

Zamkl jsem svůj vůz a jel jsem s Bobbym. Sanatorium není daleko, jak mi Bobby sdělil skrz řev výfuku. Řídí ho psychiatr z Palo Alto jménem Sherrill, kterého Phoebe navštívila během svého posledního semestru na Stanfordu.

„A vrátila se tentokrát k němu z vlastní vůle?“

„Asi jo. Nikdo s ní nebyl.“

„Jak se sem dostala ze Sacramenta?“

„Já jsem nevěděl, že byla v Sacramentu. Nechtěla mi o těch posledních dvou měsících nic říct.“

„Kdy se vrátila zpět sem na Poloostrov?“

„Včera ráno. Doktor Sherrill říkal, že se u něho objevila v osm hodin ráno.“

„A kdy ze sanatoria utekla?“

„Někdy včera odpoledne. Teď už je to jedno. Teď je v bezpečí.“

Bobby zastavil na červenou a zahnul doprava na Pobřežní. Vybavil se mi Stanley Quillan, jak naslouchá veselé hudbě v poslechové kabině svého krámku pár mil od místa, jímž projížděli.

„Měla s sebou Phoebe včera večer revolver?“

„Neměla. Phoebe žádný revolver nemá.“

„Víte to jistě?“

„Neměla s sebou vůbec nic. Jen šaty, co měla na sobě, a ty nebyly její.“

„Jak to víte?“

„Protože jí nepadly. Sice za tu dobu hodně ztloustla, ale i tak jí ty šaty byly velké. A taky jí neslušely. Vypadala v nich staře. Vypadala jako její matka, když –“

Vůz pod tlakem jeho roztřesených rukou začal šněrovat po vozovce. Jeli jsme tichou ulicí vroubenou stromy, pojmenovanou po básníku Cowperovi. Bobby zajel s vozem k chodníku a prudce zabrzdil. Moje prsty zanechaly otisky na předním skle.

„Viděl jsem její matku, když byla mrtvá,“ pokračoval Bobby přidušeným hlasem. „Neměla na sobě nic. Byla velká a bílá. Zabalili jsme ji do deky a položili ji dozadu do Phoebina vozu. Musel jsem jí skrčit nohy.“ Bobby se předklonil, až se čelem dotkl volantu. Oběma rukama svíral ocelový kruh. Klouby mu bíle svítily. „Bylo to strašlivé.“

„A proč jste to udělal?“

„Říkali – Phoebe říkala, že to jinak nejde. Museli jsme se mrtvoly nějak zbavit. A nemohl jsem ji v tom nechat samotnou.“

„Jenže ona nebyla samotná.“

Bobby otočil hlavu, tvář přitisknutou k napjatým kloubům. „Byl jsem s ní já. Takhle jste to myslel, viďte?“

„A kdo ještě?“

„Nikdo. Byli jsme v domě sami.“

„Před chvílí jste říkal ‚říkali‘. Přece vám ta mrtvá neříkala, abyste ji hodil do vody.“

„To jsem se přeřekl.“

„Spíš podřekl. Kohopak to ještě kryjete?“

„Toho já krýt nehodlám.“

„Tak on to byl muž? Jak se jmenoval?“ Na tváři Bobbyho se opět usadil umíněný výraz. „Myslím, že bych vám ho mohl jmenovat,“ řekl jsem. „Připletl se vám do vašich radovánek Ben Merriman?“

„Neříkal, kdo je.“

Ze stračího hnízda, které jsem měl v kapse, jsem vytáhl piják s Merrimanovou fotografií. Už začínala mít oslí uši.

„Je tohle on?“

„Je“

„Proč jste se o něm nezmínil dřív?“

„Phoebe mě včera večer prosila, abych to nedělal.“

„A řekla vám taky proč?“

„Ne.“

„Tak vy necháte za sebe rozhodovat nervově rozrušenou dívku jen tak, bez důvodu?“

„Já jsem důvod měl, pane Archere. Viděl jsem fotografii ve včerejších novinách. Ubili ho k smrti v tomtéž domě. A teď by mohli hodit Phoebe na hlavu i tohle.“

kapitola dvacátá pátá

Sanatorium bylo ve čtvrti starých dřevěných domů a moderních činžáků. Jeho masivní přízemní budova vypadala jako přebujelý ranč uprostřed pozemku, odděleného od ulice drátěným plotem vroubeným řadou cypřišů. Příjezdní cesta se obloukovitě vinula kolem rozlehlého trávníku, na němž byl rozestaven zahradní nábytek, lehátka a pestré slunečníky. Osamělá bělovlasá paní seděla na jednom z lehátek uprostřed sytě zelené trávy. Dívala se na nebe, jako by je viděla poprvé v životě.

Od hlavních dveří k příjezdové cestě se svažovala cementová rampa pro vozíky invalidů. Ve dveřích byla špehýrka a na holé zdi vedle nich zvonek. Vystoupil jsem z vozu. Bobby zůstal sedět uvnitř.

„Jak se cítíte?“

„V pořádku. Ale radši bych zůstal tady venku. Doktor Sherrill mě nemá rád.“

„Já vás potřebuju s sebou.“

Bobby mě neochotně následoval ke dveřím. Zazvonil jsem a čekal. Špehýrka klapla a otevřela se. Vykoukla z ní ošetřovatelka v bílém čepečku, „Přejete si prosím?“

„Potřebuju mluvit s doktorem Sherrillem.“

„Ohledne nějakého pacienta?“

„Ano. Ohledně vaší pacientky Phoebe Wycherlyové. Zastupuju jejího otce. Jmenuji se Archer.“ A dodal jsem, ačkoli mi ta slova podivně zněla na jazyku: „Tohle je pan Doncaster, její snoubenec.“

Ošetřovatelka nás nechala stát v nevlídné zelené chodbě, která běžela po celé délce budovy. Vedly do ní asi dvanáctery dveře. Z jejího druhého konce kráčel směrem k nám mladý muž v županu. Šel pomalu jako potápěč se zatíženýma nohama. Stáli jsme tam několik minut, ale za tu dobu se k nám mnoho nepřiblížil. Muž v bílém plášti otevřel jedny z dveří a řekl: „Pojďte dál, pánové.“

Když jsme vcházeli, ustoupil s ledovou zdvořilostí, abychom mohli projít. Můj první dojem z doktora Sherrilla nebyl nejlepší. Jeho knírek mi připadal jako známka ješitnosti. Jeho tmavohnědé oči, ještě zvětšené silnými skly, mi připadaly zženštilé.

Jeho pracovna byla malá a skromná. Holý dubový stůl s otáčecí židlí, kožená klubovka a kožená pohovka zabíraly většinu podlahové plochy. Knihy z regálu na stěně přetékaly až na podlahu.

Bobby si začal sedat na pohovku, ale pak uhnul. Posadil se ledabyle na boční opěradlo klubovky. Já jsem si sedl na pohovku. Musel jsem se přemoci, abych si nelehl. Sherrill nás pozoroval od psacího stolu očima jako zrcadla. „Tak co, pánové?“

Bobby, který si objímal jedno koleno, se naklonil dopředu. „Jak se vede Phoebe?“

„Naposled jsem ji viděl teprve před dvěma hodinami. Říkal jsem vám, že musí mít naprostý klid nejméně dva dny, možná i déle. Dneska už ji nemůžete vidět, pane Doncastere.“ Sherrill mluvil bez zbytečného důrazu, ale za jeho slovy byla pevná síla.

„Já jsem ho sem přivedl,“ řekl jsem. „Vyprávěl mi o jistých událostech, které mají, mírně řečeno, právní dosah. Vy o tom možná už něco víte.“

„Jste právník?“

„Jsem soukromý detektiv. Phoebin otec Homer Wycherly si mě před několika dny najal, abych mu ji našel. Až do dnešního odpoledne, kdy jsem mluvil tady s Bobbym, jsem myslel, že je mrtvá. Zavražděná. Ukázalo se, že se skrývá před zákonem.“

„Před zákonem,“ opakoval doktor tiše. „Představujete snad zákon, pane Archere?“

„Ne.“ V jistém smyslu jsem ho představoval. Trvalo by mi příliš dlouho, abych si upřesnil, v kterém smyslu. „Já jen prostě chci, abyste pochopil situaci.“

„To jsem rád, že mě chcete poučit.“

„Není to tak jednoduché. Zabere to trochu času.“

„Obávám se, že mnoho času nemám. Právě teď mě čeká jeden pacient. Snad bychom mohli odložit svůj rozhovor na pozdější dobu, třeba na večer, když myslíte, že je nutný.“

„Nemůže to čekat,“ řekl jsem drsně. „Měl jste už vůbec příležitost s Phoebe mluvit?“

„Zatím ani ne. Chci s ní promluvit po večeři. Uvědomte si, že mám spoustu práce. Včera jsem si na ni udělal hodinu čas, ale nic z toho nebylo, protože mi mezitím utekla. Naštěstí se dnes vrátila, víceméně z vlastní vůle.“

„A přišla sem z vlastní vůle i poprvé?“

„Ano. Loni jsem ji dvakrát vyšetřoval, a když jí teď zase bylo zle, měla dost rozumu, aby mě vyhledala. Připadá mi teď v daleko horším nervovém stavu, než byla loni. Ale přišla sem z vlastní vůle a to je dobré znamení. Znamená to, že uznává, že potřebuje pomoc.“

„Jak se sem dostala?“

„Včera časně ráno přiletěla ze Sacramenta a z letiště přijela taxíkem sem.“

„Proč vám včera odpoledne zase utekla?“

„To je těžko říct. Zřejmě je daleko víc rozrušená, než jsem si myslel, a potřebovala větší pocit jistoty. Dali jsme ji možnost volného pohybu, a patrně se zpanikovala. Neměl jsem ji uvádět do pokušení přílišnou svobodou.“

„Kdy vám utekla?“

„Asi tak touto dobou. Když už mluvíme o čase, ten pacient, co na mě čeká, už bude asi bez sebe, že nejdu.“ Doktor vstal a podíval se na hodinky. „Pět a deset minut. Co kdybyste se mohl vrátit v osm, měl bych už za sebou svůj hodinový rozhovor s Phoebe a mohli bychom si o tom důkladněji pohovořit.“

„Kde je Phoebe teď?“

„Ve svém pokoji se zvláštní sestrou. Po včerejším fiasku už nechci hazardovat s její bezpečností.“ Pak dodal se zdrcujícím pohledem na Bobbyho: „Trvalo mi skoro celou noc, než jsem jí přišel na stopu. Je to cenný člověk.“

Právě tak se vyjádřil o své neteři Trevor.

„Je moc nemocná?“

Lékař rozpřáhl ruce. „Kladete mi nemožné otázky v nemožné době. Já bych na první pohled soudil, že je víc rozrušená než nemocná. Je v pátém měsíci těhotenství, a to už samo o sobě stačí u neprovdané mladé ženy jako příčina – eh – nerozvážného jednání. A také předstírá.“

„Jak to myslíte, že předstírá?“

„Nevědomky předstírá všelijaké stavy a utrpení, místo toho, aby je prožívala.“ Sherrillova svatá trpělivost se počínala třepit. „Teď není právě příležitost, abych vám dělal přednášku o psychiatrii.“

Moje trpělivost nebyla nikdy velká: „Až se konečně dostanete k tomu, abyste s Phoebe promluvil, měl byste jí položit jisté konkrétní otázky –“

„Jste na omylu, pokud jde o moji funkci. Já nekladu otázky. Čekám na odpovědi. A teď mě omluvte.“ Sherrill sáhl po klice. Řekl jsem jeho zádům: „Zeptejte se jí, jestli včera odpoledne nezastřelila Stanleyho Quillana. Zeptejte se jí, jestli předevčírem v noci ubila k smrti Bena Merrimana.“

Sherrill se otočil. Oči měl černé a neprůsvitné jako uhel. „To myslíte vážně?“

„Docela vážně. Loni v listopadu zavraždila vlastní matku pohrabáčem. Doncaster je svědek.“

Černé oči se přenesly na Bobbyho a ten vážně přisvědčil.

„Kdo byli tamti dva?“ zeptal se Sherrill.

„Vyděrači.“

„A vy říkáte, že je zabila?“

„Chci, abyste se jí zeptal, jestli je zabila. Když se jí nechcete zeptat sám, dovolte mi, abych se jí zeptal já. Jsou jisté odpovědi, na které nemůžu nečinně čekat, a jisté problémy, které přesahují okruh pouhého myšlení.“

„To si uvědomuji,“ řekl Sherrill. „Promluvím s ní hned. Počkejte tady.“

Sherrill vyšel ze dveří s vlajícím pláštěm. Bobby se svezl do klubovky. Podíval se na mě, jako by měl všeho a každého dost. Ve svých jedenadvaceti letech se ještě nestačil připravit na tak velké potíže. V naší době se na ně musí člověk připravovat od útlého mládí. „Vy jste mi neřekl, že je v jiném stavu.“

„Proto jsme se chtěli brát.“

„Vy jste otec?“

„Ano. Stalo se to loni v létě v Medicine Stone.“

„Mně se zdá, že se všechno stalo v Medicine Stone. Vy jste to místo proslavil, mladý muži.“

Bobby svěsil hlavu. Přešel jsem k oknu a zadíval se ven skrz příčky žaluzie. Okno vedlo na velkou plochu dlážděnou velkými kameny a obehnanou deset stop vysokým drátěným plotem. V jednom rohu stála jako figurína nějaká žena ve strakatých šatech a s rozevřeným slunečníkem. Obličej měla tak silně napudrovaný, že vypadala, jako by spadla do díže s moukou. Starší muž s bradou na prsou se šoural sem a tam po kamenné dlažbě tak, aby při každém kroku šlápl na jiný kámen.

„Vy si opravdu myslíte, že zabila Merrimana?“ řekl Bobby stísněným hlasem.

„To byl váš nápad.“

„Já jsem bál –“ pokusil se dokončit myšlenku, ale nevěděl jak.

„Na chlapce, který se bojí, jste se dostal do pěkné bryndy.“

„Já nejsem chlapec.“ Pevně sevřel boční opěradla velké klubovky a snažil se ji celou zaplnit, aby vypadal starší a větší.

„Ať jste chlapec nebo muž, jste v tom až po uši.“

„Mně je to fuk, co se se mnou stane, jestli Phoebe – jestli je s Phoebe doopravdy konec. Stejně jsem si nikdy nic moc od života nesliboval.“

Sedl jsem si na pohovku blíž k němu. „Ale život musí jít dál.“

„Ten můj nemusí.“

„Ale musí. Proč se tomu vzpírat? Přece nechcete, aby z vás nikdy nic nebylo? Máte jisté vlohy, které mohou být užitečné pro celek. Jedna z nich je statečnost. A další je věrnost.“

„To jsou jen abstraktní slova. Nic neznamenají. Studoval jsem sémantiku.“

„Ale znamenají. Tomu mě naučila škola života. A tahle škola nikdy nekončí. Nikdy ji neabsolvujete ani vám nikdo nedá diplom. To nejlepší, co můžete udělat, je co nejvíc oddálit čas, kdy z ní odpadnete.“

„Já už jsem odpadl,“ řekl Bobby. „Teď už mě nenechají nikdy dostudovat. Patrně mě zavřou a zůstanu tam do konce života.“

„O tom pochybuju. Jaký máte posudek?“

„Myslíte u policie? Mám čistý rejstřík. Nic na mě nemají.“

„Jak jste se zapletl s Phoebe Wycherlyovou?“

„Já jsem se s ní nezapletl. Já jsem se do ní zamiloval.“

„Jen tak, z ničeho nic?“

„Ano. Od prvního okamžiku, co jsem ji uviděl tenkrát na pláži, jsem věděl, že je to děvče pro mě.“

„Už jste byl někdy předtím zamilovaný?“

„Nebyl, a už se taky víckrát do nikoho nezamiluju. Tak je to. Mně je jedno, co udělala.“

Statečný byl, jak už jsem mu řekl. Nebo to byla umíněnost umocněná na entou, která se téměř rovná statečnosti.

„Pořád to ještě nevíme určitě,“ řekl jsem. „Povězte mi, co víte o Merrimanovi. Jak ten s tím se vším souvisí?“ Bobby si přejel jazykem spodní okraj knírku. „Prostě tam přišel. Měl schůzku s paní Wycherlyovou a našel dveře otevřené. Musel nás slyšet z předsíně. Phoebe plakala a já jsem se snažil ji ukonejšit. Merriman nás tam nachytal s mrtvou. Chtěl volat policii. Phoebe ho prosila, aby to nedělal, a on se dal přemluvit. Řekl, že s ní – s námi – bude spolupracovat, když my budeme spolupracovat s ním.“

„Co tím myslel?“

„Nějak to souviselo s prodejem toho domu. Paní Wycherlyová prodávala dům jeho prostřednictvím, a proto tam za ní přišel. Hlavně se zlobil proto, že její smrt mu překazila obchod.“

„To Merriman navrhl, aby se mrtvola odklidila?“

„Ano. Nejdřív jsme ji chtěli zakopat na zahradě za domem. Jenže tam by ji dříve nebo později někdo našel. A tenkrát mě napadlo, že bychom ji mohli hodit do moře. Merriman mi pomohl odnést ji do Phoebina vozu.“

„Říkal jste, že byla úplně svlečená. Je to tak?“

„Ano. Zabalili jsme ji do deky.“ Stín ošklivé vzpomínky mu přeletěl přes tvář.

„Kam se poděly její šaty?“

„Ležely na pohovce.“

„To ji svékla Phoebe?“

„Ne. Pochybuju. Já nechápu, co se tam vlastně stalo, pane Archere. Hned nato jsem vyrazil.“

„A nechal jste tam Phoebe s Merrimanem?“

„Jinak to nešlo.“ Čelo měl vlhké. Utřel si je hřbetem ruky a zůstal pak s hlavou opřenou o pěst. „Merriman mi řekl, abych vypadl a už se nevracel. Musel jsem s ním spolupracovat –. Jediné, oč mi šlo, bylo zachránit Phoebe před vězením. Teď vím, že jsou na světě horší věci než vězení.“

Bobby si vzdychl. Rozmrzal po dvouměsíčním pobytu v morální mrazicí skříni a počínal v sobě opět cítit proud života. Pohled na něho byl žalostný. Stoupl jsem si k oknu. Žena se slunečníkem se nepohnula. Vypadala, jako by se nebyla pohnula ani změnila módu od roku 1928. Přes zelenožluté nebe přeletělo hejno špačků. Muž se svěšenou hlavou ji zvedl a odlétajícím ptákům pohrozil pěstí. Světlo se pomalu vytrácelo. Nepřítele ptáků zavolali dovnitř. Poslušně se odšoural a zmizel z dohledu. K ženě se slunečníkem přistoupila sestra v pletené vestě přes bílou uniformu. Obě pomalým krokem zamířily k budově. Kdesi se zavřely dveře.

Šero pomalu prosakovalo do místnosti a postupně ji plnilo. Nikdo z nás se nepokusil rozsvítit. Připadal jsem si chladný a nehybný jako ryba v tmavém akváriu. Pod Bobbyho rukou zavrzala kůže klubovky. Viděl jsem z něho pouze bílý obličej a ruce, svírající boční opěradla.

„Nedovedu vysvětlit, proč jsem to všechno udělal. Neviděl jsem žádný jiný způsob, jak to zařídit. Dál už jsem jen čekal a doufal. Čekal jsem na zprávy od Phoebe a doufal jsem, že se to nějak vyřeší. Mohl jsem si myslet, že to nemůže dobře dopadnout.“ Pak řekl zoufalým hlasem, v němž zaznívaly hluboké mužné tóny: „Tohle bude matčina smrt.“

„Pochybuju. Včera večer jsem s ní mluvil.“

„Včera večer nic nevěděla.“

„Od začátku něco tušila. Myslela si, že jste se dopustil něčeho opravdu špatného.“

„To si myslela?“

„Ano. Myslela si, že jste spáchal vraždu a že vás musí ochránit.“

„To je zvláštní,“ řekl Bobby. „Já měl sám pocit, že jsem spáchal vraždu. V autobusu na zpáteční cestě se mi zdálo, že jsem ji zavraždil já.“

Nevěděl jsem, zda tím myslí Phoebe nebo její matku, nebo svou vlastní matku. Neptal jsem se ho na to. V tomto zpomaleném světě pod vodou na tom vlastně nezáleželo. Do místnosti vtrhl doktor Sherrill. Rychle za sebou zavřel dveře, jako by ho někdo honil a chtěl ho chytit za šosy pláště. Rozsvítil stolní lampu.

„Pane Archere, povězte mi, jak bych se mohl spojit s Phoebiným otcem. Včera jsem jí slíbil, že to neudělám, ale situace se změnila.“

I on se změnil. Ve spodním světle byla jeho tvář silně rozrušená.

„Homer Wycherly bude patrně v Terranova. Snad bychom ho sehnali přes místního šerifa. Ale může to počkat, až mi povíte, co vám říkala.“

„Co mi říkala, je důvěrné.“ Síla skrytá za jeho slovy nabývala na váze. Hlas se mu od ní chvěl.

„U mě to zůstane v tajnosti.“

„Lituji. Jako lékař mám právo mlčet, když jde o pacienta.Vám zákon žádnou takovou výsadu neposkytuje.“

„Vy předpokládáte, že dojde k procesu.“

„Myslíte?“ Sherrill vrhl nedůvěřivý pohled na Bobbyho.

„O tomhle si musíme promluvit mezi čtyřma očima, pane

Archere.“

„Mně můžete věřit,“ řekl Bobby. „Nikdy bych neřekl nic, co by mohlo Phoebe ublížit. Copak jsem to nedokázal za poslední dva měsíce?“

„Tohle není osobní věc. Počkejte prosím venku, pane Doncastere. A prosil bych, až úplně venku.“

Bobby vstal a vyšel celý skleslý. Když Sherrill zavřel dveře pracovny, řekl jsem:

„Přiznala se Phoebe k těm vraždám? Můžete mi aspoň odpovědět ano, nebo ne.“

Sherrill měl pevně stisknuté rty. Procedil skrz ně slovo „ano“, jako by bylo kyselé.

„A řekla vám taky, proč to udělala?“

„Popsala mi jen okolnosti. A ty nesporně obsahují důvod. Nemyslím, že bychom se tu o nich měli šířit.“

„Já zas myslím, že bychom měli.“

„Já nemohu a nesmím zradit důvěru své pacientky.“ Doktor usedl k psacímu stolu škrobeně jako úředník.

„To ani nemusíte. Dověděl jsem se od Bobbyho Doncastera, že Merriman přišel do bytu paní Wycherlyové v Athertonu a překvapil tam ty dva s mrtvolou. Využil situace k vyděračskému plánu – a to nebyl zdaleka jeho první pokus. Merriman a jeho švagr Stanley Quillan už vydírali Kateřinu Wycherlyovou, než dostali do spárů Phoebe. Prostě své spáry přenesli z matky na dceru. Chvíli drželi Phoebe u ledu v bytě její matky v San Mateo, pak ji zatáhli do Sacramenta a přinutili ji, aby se vydávala za svou matku – musela ztloustnout, nosit matčiny šaty a tak dále, tak aby vypadala stejně. Celý vtip byl v tom, aby dál inkasovala Kateřininy alimenty a nakonec i šek za prodej Kateřinina domu, který jí zprostředkoval Merriman. Phoebe musela takříkajíc udržovat Kateřinu naživu aspoň do té doby, dokud nevyinkasuje šek za dům a neodevzdá ho Merrimanovi.“

„Jak vidím, vy už to všechno víte,“ řekl Sherrill.

„Byl to hnusný plán, krutý a rafinovaný trest. Nejhroznější na tom bylo, že to vše odpovídalo Phoebině potřebě samu sebe potrestat za to, co udělala matce. Phoebe měla mimoto velice silnou podvědomou potřebu – všiml jsem si toho už loni na jaře – se ztotožnit s matkou. Dokonce to násilné vykrmování, aby ztloustla, odpovídalo její podvědomé potřebě, stejně jako její těhotenství.“

„Jdete na mě moc rychle.“

„Úmyslné tloustnutí, jak ho provozovala Phoebe, může být projevem úzkosti a pocitu nenávisti k sobě samé. V takovém případě se ego cítí těžké a hrubé a snaží se odít do těžkého a hrubého těla. Přirozeně to zjednodušuji, ale je to princip uznávaný v literatuře – například v Binswagnerově anamnéze Elleny Westové. Lindnerova známější studie o bulimii je paralela ještě bližší, protože Helena Westová byla psychopat, a Phoebe zřejmě není.“

„A co jí tedy je, pane doktore? Jak víte, tato otázka je právně důležitá.“

„Nemohu provést diagnózu. Ještě ne. Myslím, že se sama ještě nerozhodla, kterou cestou se dá – směrem k realitě, nebo směrem k nemoci. Je pořád totéž neurotické mládě, jako když ke mně přišla loni, ale teď žije pod hrozným tlakem. A pořád opakuje, že její život byl peklo.“ Sherrillova tvář zjihla soucitem.

„Proč k vám loni přišla?“

„Tomu jsem vlastně nikdy nepřišel na kloub. Viděl jsem ji jen dvakrát, a pak léčení přerušila. Velice mi vzdorovala: nedokázal jsem, aby mi cokoli řekla o sobě. Přišla pod záminkou, že má starost o rodiče. Tenkrát se matka s otcem rozváděli. Phoebe si vyčítala, že roztržku zavinila sama.“

„A řekla vám jak?“

„Nějak to souviselo s nějakými anonymními dopisy. Ty byly zřejmě bezprostředním důvodem konečné roztržky mezi jejími rodiči. Nechci tvrdit, že je mi to jasné.“

„Psala ty dopisy Phoebe?“

„Je to možné. Ačkoli to neřekla přímo, měl jsem dojem, že za ně cítí odpovědnost. Na druhé straně si musíte uvědomit, že Phoebe je typ, který sám sebe obviňuje, jak to bývá u řady neuróz. Má tendenci si vyčítat všechno, co se stane. Ten Merriman si dobře vybral svou oběť.“

„Nevím, jestli si vybral tak dobře. Sám skončil jako oběť,“

Sherrill se na mě podíval, jako by chtěl něco říct. Ale místo toho si začal z koženého váčku nacpávat dýmku. Zapálil si ji sirkou, jejíž kmitavý plamen se mu zrcadlil v brýlích. Kruh světla od stolní lampy se naplnil pohyblivými vrstvami modrošedého kouře. Sherrill přimhouřil oči, jako by se pokoušel zachytit ustálený tvar tohoto kouře. „Všichni jsme oběťmi, Archere, dokud nepřestaneme jeden druhého zneužívat. Ne že bych plakal nad Metrimanovým osudem. Jestli si někdo zasloužil smrt, pak to byl on.“

„Všichni umřeme dříve nebo později. Škoda že ho musela sprovodit ze světa nemocná dívka.“

„Ona ho přímo sama neodpravila,“ řekl Sherrill. „Aspoň to tvrdí. Neměl bych vám to říkat, ale vy už toho víte tolik, že nemá smysl to zatajovat. Najala si profesionálního zabijáka, aby to provedl za ni, a to jak u Merrimana, tak u toho druhého vyděrače – jakpak se jmenoval?“

„Quillan. Stanley Quillan. Řekla vám jméno toho zabijáka?“

„Říkala, že se jeho jméno nikdy nedověděla. Podle jejího vyprávění – a já vážně pochybuju o jeho úplné pravdivosti – potkala náhodou toho zabijáka v baru hotelu Hacienda v okolí Sacramenta. Říkala, že hodně pila a že měla černou a krvelačnou náladu. A ten člověk si k ní přisedl a ona si náhodou všimla, že má u sebe revolver. Pozvala ho k sobě do pokoje a po delším jednání mu vysázela na místě peníze, aby zabil člověka, který ji už dlouho trápí. Tak to vypráví Phoebe.“

„Ale vy tomu nevěříte?“

„Musím věřit, že se něco podobného přihodilo. Její vyprávění je sice dost podrobné, ale nemohlo se to všechno udát tak jednoduše, jak to líčí. Nikdo přece nevejde do baru a nevyzvedne si tam zabijáka, aby si u něho objednal vraždu.“

„Už se to taky stalo. Popsala vám toho zabijáka?“

„Ano, a dost důkladně, a takové podrobnosti nebývají výplodem halucinací nebo poblouznění. Nepochybuji ani na okamžik, že ten člověk existuje. Je to čtyřicátník, docela hezký, ačkoli vypadá trochu uličnicky, jak Phoebe říkala, tmavovlasý a šedooký, měří něco málo přes šest stop, je silný a svalnatý a vypadá jako atlet.“ Sherrill vybafl další kouř a podíval se na mě skrz něj. „Docela dobře mohla popisovat právě vás.“

„Taky že jo.“

Sherrill si vyškubl dýmku z úst. „Co to povídáte? Snad nechcete tvrdit; že si vás najala, abyste ty dva zavraždil?“

„Pokoušela se mě najmout, abych zlikvidoval Merrimana. To bylo předevčírem v noci, a Merriman byl už tou dobou mrtvý. Chvíli jsem jí v tom nahrával, protože jsem myslel, že je Kateřina Wycherlyová, a snažil jsem se zjistit, co ví o Merrimanově smrti. Vůbec o ní nevěděla, ledaže by byla dokonalá lhářka. Prostě si přála jeho smrt ex post facto.“

„Pak tedy rozhodně lhala mně.“ Sherrilíovy oči hleděly zarmouceně. Po chvíli v nich svitla slabá naděje. „Co myslíte, není potom celé její přiznání jen pletivo lží? Možná že se pokoušela vzít na sebe všechny viny, které kolem sebe cítila.“

„Nebo učinila to falešné přiznání proto, aby nemusela učinit to pravdivé?“ Vstal jsem. „Co kdybychom se jí na to zeptali?“

„My oba?“

„Proč ne. Jsem živoucí důkaz, že vám lhala. Musíme věc vyjasnit tak nebo onak.“

„Její stav je velice vratký.“

„Takový je celý svět,“ řekl jsem. „Jestli se nedožiju nějakého lepšího. Ostatně jste sám říkal, že Phoebe neví kudy kam, směrem k realitě, nebo k nemoci. Trochu ji přistrčíme směrem k realitě.“

kapitola dvacátá šestá

Phoebe seděla v tlumeně osvětleném pokoji s ošetřovatelkou v uniformě. Pokoj byl zařízen stroze, skoro jako klášterní cela s postelí, skříní a dvěma židlemi. Na jedné z nich Phoebe seděla. Obličej měla otočený ke zdi a když jsme vstoupili, ani se nepohnula, až na šlachy na krku, které se jí náhle napjaly. Pod prostým nemocničním úborem vypadala její silná postava jako v neustálém střehu.

Doktor Sherrill řekl: „Musím vás znovu požádat, abyste na chvilku odešla, paní Watkinsová. Ale příliš se nevzdalujte.“

Ošetřovatelka vstala a vyšla ven. Její záda jasně vyjadřovala nesouhlas.

„Co zase chcete?“ zeptala se Phoebe, aniž se na Sherrilla podívala. „To už si pro mě přišli?“

„Přes noc zůstanete tady, už jsem vám to říkal. A doufám, že tu zůstanete tak dlouho, dokud nebudete úplně v pořádku.“

„Já už jsem v pořádku. Je mi docela dobře.“

„To rád slyším, protože vás chci o něco poprosit. Chtěl bych, abyste se podívala na toho pána a řekla mi, jestli ho poznáváte.“

Sherrill zavřel dveře a rozsvítil stropní světlo. Pokročil jsem do pokoje. Její napjatý krk neochotně otočil hlavu ke mě. Obličej měla čistý a bledě jí zářil. Když jí z očí a rtů zmizel silný nános líčidla, spadlo z ní deset falešných let. Ale na jedenadvacet let vypadala pořád ještě staře a uštvaně. Její potlučené a zbytnělé rysy ležely jí na obličeji jako tlustá maska, skrz niž na mě hleděly polekané oči.

Samozřejmě že jsme se navzájem poznali. Řekl jsem s nejkrásnějším úsměvem, na jaký jsem se zmohl: „Ahoj, Phoebe.“

Nereagovala. Přitiskla si klouby jedné ruky k otevřeným ústům, jako by se bála, že se neudrží a promluví. „Znáte toho pána?“ zeptal se jí Sherrill.

„Jmenuje se Archer a je to soukromý detektiv, kterého si najal váš otec.“

„Nikdy jsem ho neviděla.“

„On říká, že jste ho viděla – že jste se předevčírem večer potkali v Haciendě.“

„To tedy lže.“

„Někdo tu určitě lže,“ řekl jsem. „Oba dva víme, že já to nejsem. Nabídla jste mi peníze, abych zabil muže jménem Merriman. Tou dobou byl už mrtev. Věděla jste to?“

Podívala se na mě přes svou pěst a v jejím upřeném pohledu se střídaly strach, hněv, nejistota, dohady a bezradnost. Jakživ jsem neviděl tak proměnlivé oči, jako měla Phoebe.

„Já jsem ho zabila.“ Obrátila se k doktorovi. „Řekněte mu, koho jsem všechno zabila.“

Sherrill pomalu zavrtěl hlavou. Já jsem řekl:

„Povězte mi, jak jste to udělala. Mým prostřednictvím to nebylo.“

„Ne, to byla jen komedie. Věděla jsem ovšem, že je mrtvý. Už jsem ho předtím zabila. Udělala jsem to vlastníma rukama.“

Hlas měla klidný a bezvýrazný. Sherrill zachytil můj pohled. Vztáhl ke mně ruce a sepjal je. Nechte už toho. Ale já jsem byl přesvědčen, že Phoebe lže, že patří k onomu podivnému rodu lidí, kteří si vymýšlejí přiznání k zločinům spáchaným jinými lidmi. Sám jsem si dovolil trochu fantazie.

„Našli v Merrimanově žaludku jed – tolik arseniku, že by to zabilo koně. Vy jste ho nejdřív otrávila a pak jste ho zabila. Kde jste vzala ten arsenik?“ Zvrátila poněkud hlavu dozadu a odpověděla pohotově, až trochu příliš pohotově: „Koupila jsem ho v jedné lékárně v Sacramentu.“

„Kde jste vzala pušku, s kterou jste střelila Quillana do hlavy?“

„V jednom vetešnictví.“

„Kde?“

„Už se nepamatuju.“

„Protože se to nikdy nestalo. Quillan byl zastřelen z malé ruční pistole. Merriman, pokud vím, neměl v žaludku žádný arsenik. Přiznáváte se k zločinům, které se vůbec nestaly.“

Podívala se na mě, jako kdybych ji chtěl oloupit o něco cenného. Přejela si rukou přes obličej a odhrnula si z čela odbarvené vlasy. Řekla hlasem, který připomínal břichomluvce, když předvádí, jak děcko v sousedním pokoji pípavým hláskem odříkává naučenou lekci:

„Zabila jsem je. Na podrobnosti se už nepamatuju, připadá mi to tak dávno. Ale musíte mi to věřit.“

„Proč bychom vám to museli věřit? Koho se snažíte krýt?“

„Nikoho. Udělala jsem to docela sama. A chci si za to odpykat trest. Zabila jsem tři lidi, včetně vlastní matky.“ Trest si odpykávala už teď. Její čelo bylo jako přilba bílé bolesti, která se jí tlačila na oči. Zakryla si je rukama. Sherrill mě vzal za loket a odvedl mě na druhý konec pokoje. „Tohle už nemohu dál připustit,“ řekl mi vážně šeptem.

„Při křížovém výslechu jsou jisté meze, za nimiž už z lidí nic nedostanete.“

„Ale ona lhala. Já nevěřím, že vůbec někoho zabila.“

„Já už tomu teď taky nevěřím. Ale jsem její lékař a nelíbí se mi kvalita jejích lží. Pro ni jsou jaksi velmi důležité. Když celou tu stavbu najednou odstraníme, neručím za následky. Po dlouhou dobu žila v jakémsi polosvětě, kde se lež a pravda prolínaly. Je nebezpečné ji z toho stavu rázem vytrhnout za jedinou noc.“

„Proč?“

„Těmi lžemi patrně maskuje skutečnou vinu, kterou se bojí si přiznat.“

„Nebo určitou osobu, které chce zachránit kůži.“

„Možná. Nechci tvrdit, že je mi to všechno jasné. Tápu zrovna tak jako vy.“

Phoebe nás pozorovala mezi prsty. Když jsme se na ni podívali přímo, stiskla je jako nůžky. Obrátil jsem se na Sherrilía.

„Myslíte, že se opravdu něčím provinila?“

„Myslím, že si to myslí,“ Sherrill zvážněl tak, že až zbledl a zapotil se. „Mně zajímá víc, co si myslí, než jaká jsou objektivní fakta. To mohu zjistit jen z odrazu jejích myšlenek, jinak se k ní nedostanu.“

„Objektivní fakta si můžete domyslet.“

„Ano. Možná že nějak souvisí s těmi anonymními dopisy z loňského roku. Ty jí velice tanuly na mysli.“

„Slyším, že mluvíte o mně,“ řekla Phoebe z druhého konce pokoje.

„Není to slušné bavit se o někom šeptem v jeho přítomnosti.“

„Omlouvám se,“ řekl Sherrill.

„To nic, mně je to vlastně jedno. Když chcete mluvit o těch dopisech, proč to neřeknete nahlas?“

„Tak dobře. Psala jste je vy, Phoebe?“

„Ne. Tenhle hřích na svědomí nemám. Ale já jsem to všechno způsobila.“

Sherrill usedl na postel, náhle a zcela zaujat svou pacientkou. „Co jste vlastně způsobila?“

„Celou tu hroznou katastrofu. Já jsem totiž o nich řekla tetě Heleně.“ A dodala s jakýmsi přidušeným melodramatickým patosem:

„Zapálila jsem doutnák, který to všechno vyhodil do povětří.“

„Kdo je teta Helena?“

„Otcova sestra, Helena Trevorová. Loni o velikonocích mě vezla do Meadow Farms a já jsem se jí po cestě zmínila, že jsem je viděla. Neuvědomila jsem si, co to znamená…“ Divoce zavrtěla hlavou. „Už zase lžu. Já jsem věděla, co to znamená. Byla jsem na ně žárlivá.“

„Na koho jste bvla žárlivá?“

„Na matku a strýce Carla. Jednou v noci, když jsem se vracela s jedním chlapcem z města, tak jsem je viděla. Zastavila jsem na červenou v San Mateo a jejich taxík zastavil vedle nás. Uvnitř seděla matka se strýcem Carlem a objímali se. Oni mě neviděli. Byli docela zaujati sami sebou.Leželo mi to v hlavě pár týdnů, a pak, když se mi naskytla příležitost, řekla jsem to tetě Heleně. Ona na to neřekla ani slovo. Neřekla už ani slovo po celou cestu až do Meadow Farms. Ale když den nato přišlo to psaní, věděla jsem, kdo je napsal. Viděla jsem jí to na očích ráno při snídani.“

„Ale nikomu jste to neřekla.“

„Bála jsem se. Já jsem se tety Heleny vždycky bála. Je tak sebevědomá, tak mravná, tak počestná. Mimoto to byla vlastně moje vina. Věděla jsem, co dělám, když jsem jí to říkala, a taky jsem věděla, co se stane.“ Řekla to drsným ochraptělým hlasem, který jako by ani nebyl její.

„Rozvod, katastrofa a smrt.“

„Zabila vaši matku teta Helena?“ zeptal se Sherrill.

„Ne. Byla to sice částečně její vina, ale hlavně moje.“

„Vy jste ji sama nezabila, že ne?“

Phoebe zavrtěla odbarvenou neupravenou hlavou. Oči se jí opět změnily. Vypadala jako malá holčička, která by se ráda zbavila nějakého tajemství.

„Když jsem tam přišla, matka už umírala. Dveře byly otevřené a slyšela jsem ji, jak naříká.“ Phoebe sama zakvílela. „Já o tom nechci mluvit.“ Ale pokračovala, jako y se v ní byla prolomila vnitřní přehrada: „Našla jsem ji v salóně v kaluži krve. Vzala jsem jí hlavu do náruče. Poznala mě. Neviděla mě, ale poznala mě podle hlasu. Vyslovila moje jméno, než umřela.“

„Řekla vám ještě něco jiného?“

„Ptala jsem se jí, kdo jí to udělal. Řekla, že to byl můj tec. A pak umřela. Seděla jsem tam na zemi a držela jí hlavu na klíně. Dlouhou dobu jsem se neodvážila pohnout. Nikdy předtím jsem neviděla nikoho mrtvého, jen dědečka, a to už bylo dávno. Ale po chvíli už jsem se přestávala bát. A už jsem cítila jen velkou lítost. Bylo mi jich líto obou.“ Phoebe zvedla hlavu. Pohled měla jasný a upřímný. „Byli spolu tak nešťastní. A všechno to tak hrozně končilo.“

Řekl jsem: „Vyhrožoval váš otec někdy matce, že ji zabije?“

„Miliónkrát.“

„A co tenkrát na lodi?“

„Taky.“ Phoebe rychle oddechovala rozšířeným chřípím. „Vyčítala mu, že si odjede a ji tu nechá prakticky bez peněz. Otec jí zase říkal, že peníze rozhazuje a že už jí nedá ani krejcar. A matka mu zas vyhrožovala, že když jí nepomůže, zničí mu pověst v celé Kalifornii. A na to jí řekl, že ji zabije. A pak zavolal lodní personál, aby ji vyvedli.

Mně jí bylo líto. Pozvala jsem ji, aby jela se mnou taxíkem, a pokusila se ji trochu potěšit. Chtěla, abych s ní jela do Athertonu. Ale já jsem hned nemohla, protože na mě Bobby čekal v hotelu. Slíbila jsem jí, že za ní přijedu k večeru. Ale otec se tam dostal přede mnou.“

„Viděla jste ho v Athertonu?“ zeptal jsem se. „Ne. Vím jenom to, co mi řekla matka. Pamatuju si přesně, jak to říkala. Aspoň si to myslím. ‚Tohle mi udělal tvůj otec,‘ řekla a pak umřela. Bobbymu jsem namluvila, že jsem to udělala já, aby mi pomohl. Nebylo to ode mě vůči Bobbymu hezké, ale otec byl přednější. Musela jsem ho chránit. Když se objevil ten Merriman, řekla jsem mu totéž a on mi uvěřil.“

Phoebe se schoulila dopředu, lokty na kolenou. Hlavu si tiskla mezi rukama, jako kdyby doufala, že se jí podaří z ní vyždímat všechnu bolest. Přes její hlavu jsme si vyměnili s Sherrillem dlouhý pohled. Phoebe řekla: „Já pořád nechápu, jak se tam otec dostal. Už měl být tou dobou na moři. To se vrátil vrtulníkem nebo jak?“

„To nebylo zapotřebí. Odjezd byl odložen pro poruchu na stroji.“

„Co mu teď udělají? Popraví ho?“

„Jen žádný strach,“ řekl jsem. „Bohatí páni nikdy nespatří vnitřek plynové komory.“

„Ale zavřou ho, viďte? Otec je tak hrozně citlivý. Nevydrží to.“

„Třeba tak citlivý není. Nezapomeňte, že tři lidé zemřeli násilnou smrtí.“

„Otec ty dva darebáky nezabil. Nikdy neuvěřím, že to udělal on.“

„Ale jednala jste, jako byste si to myslela,“ řekl jsem.

„Proto jste se přece snažila vzít všechny tři vraždy na sebe, ne?“

Phoebe mi odpověděla jinou otázkou. „Ale proč by to dělal? Vždyť je ani neznal. Otec s takovými lidmi neměl nikdy nic společného.“

„Patrně se s nimi velice brzy seznámil v příštích několika dnech. Já bych hádal, že se ho pokusili vydírat právě tak, ako vydírali vás a předtím vaši matku.“

„Aha. Tak potom je to taky moje vina.“

„Nechtěla byste mi tohle blíž vysvětlit, Phoebe?“ otázal se jí Sherrill.

„Ne. Jisté věci se nedají říct.“

„Všechno se dá říct.“

Phoebe se na něho podívala úkosem. „Vy nevíte, co jsem udělala, co jsem doopravdy udělala.“

„Budu to vědět, když mi to řeknete. Nemůže to být nic tak strašného.“

„To si myslíte vy.“ Opět už byla zaplavena pocitem viny, jako by toho pocitu viny měla nevyčerpatelnou zásobu.

Řekl jsem jí: „Nezhroutila jste se nakonec a neřekla Merrimanovi, že vaši matku zabil váš otec?“ Téměř neznatelně přikývla hlavou.

„Kdy jste mu to řekla, Phoebe?“

„Když jsem ho viděla naposled. Že už by to byly tři dny? Zkrátka já jsem otce zradila. Všechno jsem to dělala zbytečně. Celé ty dva příšerné měsíce byly zbytečné. Řekla jsem tomu člověku, co mi řekla matka před smrtí. Radši jsem si měla jazyk ukousnout.“

„Dostal to z vás násilím?“

„Ne. Ani tuhle omluvu nemám. Pak mě teprve uhodil, když se na mě začal sápat a já jsem ho nechtěla. Nikdy sem mu nic nedovolila.“

„Proč jste mu řekla, že váš otec je vrah?“

„Asi protože jsem slaboch. Už jsem to nemohla vydržet, jak jsem mu to tehdy všechno vyžvanila. Já vždycky vyžvaním všechno, co vím, a pak jsou z toho vraždy a katastrofy a všechno mojí vinou.“

Její hlas se dostával do hysterického rytmu. Sherrill se naklonil dopředu a dotkl se jejího ztýraného obličeje.

„Z ničeho se neobviňujte, Phoebe. Nemůžete na sebe vzít hříchy světa. Zažila jste dva hrozné měsíce a nikdo vám nic nevyčítá.“

„Ano,“ řekla. „Bylo to příšerné. Několikrát už jsem chtěla spáchat sebevraždu. Ale nemohla jsem to udělat svému budoucímu dítěti. Místo toho jsem se dala na pití, na pití a jídlo. Musela jsem něco dělat, abych nemyslela na život, který musím vést. Na tu jeho ubohost.“ Phoebe se znechuceně ušklíbla. „Právě tu ubohost jsem nemohla snést. Ten hrozný byt, kde kdysi žila matka, a to, jak mě Merriman a ten jeho švagr věčně hlídali. Drželi mě tam jako vězně a nutili mě, abych se naučila napodobit matčin podpis. A pak v Sacramentu mi nařídili, abych se dala odbarvit a začala nosit matčiny šaty.“

„Abyste mohla inkasovat její šeky?“ zeptal jsem se.

„Ty šeky byly část plánu. Ale Merriman taky říkal, že když se za ni budu vydávat, nikdo se nedozví, že je mrtvá. Chtěl to všechno udržet v tajnosti, dokud nedostanu ten největší šek, ten za matčin dům. Totiž dokud ho nedostane on,“ dodala trpce. „Sliboval mi, že když s ním budu spolupracovat a odevzdávat mu podepsané šeky, dá mi nakonec tolik peněz, abych mohla někam odjet a v klidu tam porodit svoje dítě. Jenže to neudělal. Platil mi hotelové účty a dával mi trochu peněz na stravu a říkal, že mi to musí stačit. Proč by prý platil vrahovi? A to jsem se zhroutila a řekla mu, že já žádný vrah nejsem.“ Podívala se na nás se zoufalým pohledem světce, který podlehl pokušení. „Hledala jsem smysl všeho toho trápení, ale žádný jsem nenašla.“

„Teď jste ho našla,“ řekl doktor. „A postupně vám bude všechno jasnější.“

„Ale co jsem teď udělala tatínkovi?“

„Udělal to sám sobě, Phoebe. S tímhle faktem se budete muset nějak smířit. Nemůžete se ztotožňovat se svým otcem – s žádným z vašich rodičů. Tohle není jen vaše osobní tragédie. Chtěla jste si ji přivlastnit, ale vaše účast na ní je jen okrajová.“ Sherrill přenesl váhu dopředu, jako by chtěl vstát. „Nemyslíte, že jste nám už toho dnes večer řekla dost?“

„Jen ať všechno dopoví,“ řekl jsem. „Zítra už tady nebudu.“

„Ano. Nechte mě to dopovědět.“

Phoebe k nám prosebně vztáhla ruku. Byl to první uvolněný pohyb, který jsem u ní viděl. Sherrill zůstal, kde byl, na kraji postele. Pomalu kýval hlavou a Phoebin hlas spustil nanovo jako pomatená hudba, která se snaží udržet takt udávaný tím kýváním.

„Když Merriman odešel, skoro celou noc jsem nespala. Otcova loď se ten den pravě vrátila. Viděla jsem zprávu v sacramentských novinách – a řekla jsem si, žc musím za ním a varovat ho. Ale nemohla jsem. Bála jsem se mu podívat do očí. A vzpomínala jsem si na všechny ty hrozné věci, které jsem slyšela, když mi byly sotva čtyři roky. Jak se ti dva hádali. Seděla jsem tam ve svém pokoji a byly už tři hodiny ráno, ale bylo mi to jedno. Jak ostatně říká Scott Fitzgerald, v hluboké noci lidské duše jsou neustále tři hodiny ráno. A já je slyšela, jak se hádají, skrz zeď i otevřeným oknem. Moje ubohá mrtvá maminka a ubohý živý tatínek. Celou dobu se hádali. Hádali se i v den její smrti. Viděla jsem je ve špinavém okně promíchané se svým vlastním obrazem. Nedovedla jsem rozeznat, jestli jsou uvnitř v mé hlavě, nebo venku ve tmě, nebo jestli já sama jsem jen tím odrazem v okně, a skutečná jsou jen ta ohavná slova, t
y kurvo, ty blázne, a já tě zabiju. Začala jsem odříkávat nahlas své jméno, Phoebe, pořád dokola. Tak říkali staří Řekové bohyni Dianě. A pak ty hlasy zmizely.“

„Napsala jste svoje jméno na okno,“ řekl jsem. „Ano. Abych je zažehnala.“ Mdle se pousmála a pak zvážněla a otočila se k Sherrillovi. „Tohle je duchařina, viďte? Myslíte, že jsem opravdu blázen?“

„Ne. Všichni občas věříme na duchy.“ Sherrill se na ni usmál. „Nic se nebojte.“

„Ale já jsem nadělala tolik ohavností.“ Nato se Phoebe obrátila ke mně a řekla: „Ta největší ohavnost, kterou jsem kdy udělala, bylo, když jsem na vás chtěla, abyste zastřelil Merrimana.“

„Ten už byl mrtvý. Nikomu jste tím neuškodila.“

„Musela jsem být nepříčetná. Měla jsem v hlavě úplnou tmu.“Dotkla se špičkami prstů svých spánků. Vzpomínka na tu tmu se jí převalovala v očích jako černá mračna. „Už zase svítá,“ řekl Sherrill. „Dokazuje to už sám fakt, že jste tady, a že jste tady dobrovolně.“ Phoebe se lehce začervenala a odvrátila se. „Musím se vám k něčemu přiznat. Ještě k něčemu. Nepřišla jsem sem ze Sacramenta dobrovolně. Nechtěla jsem. Chtěla jsem zmizet někam daleko a nikdy už se nesetkat s nikým, koho jsem dřív znala. Ale strýc Carl říkal, že tohle by opravdu bylo šílenství. Přinutil mě, abych se sem s ním vrátila. Včera ráno mě zavezl až před dveře.“

„Nezáleží na tom, jak jste se sem dostala. Hlavní je, že jste tady.“

„Může to být dokonce velice důležité, pane doktore.“ Obrátil jsem se k Phoebe. „Jak se s vámi Carl Trevor spojil?“

„Musela jsem mu slíbit, že to nikomu neřeknu. Ale teď už je to jedno, ne? Onehdy v noci za mnou přijel do hotelu Champion.“

„Kterou noc to bylo?“

„Myslím, že to bylo předevčírem v noci. Mně se to poslední dobou všechno plete, ale muselo to být předevčírem, protože to jsem se musela přestěhovat do Haciendy. Strýc Carl říkal, že v Championu už nemůžu dál bydlet. Jenže já už jsem bydlela v horších podmínkách než v hotelu Champion.“

„Jak se dověděl, kde jste?“

„On nevěděl, že jsem to já. Myslel, že jsem matka. Objal mě a řekl mi Kateřino.“ Phoebe ještě víc zrudla. „Když si všiml, že jsem to já, zhroutil se a rozplakal se.“ Dodala zdráhavě: „Musel ji mít moc rád.“

„Řekla jste mu, že je mrtvá?“

„Ano.“

„A že ji zabil váš otec?“

„Ano. A musela jsem mu slíbit, že to nikdy nikomu neřeknu.“ Mezi očima se jí objevily rýhy jako vyřezané nožem. „Ale teď jsem to řekla.“

„A to je jedině správné.“

„Ne, není. Já jsem nikdy nemohla nic udělat správně. Cokoli jsem kdy dělala, bylo špatné. A já jsem zatím jenom chtěla někam odjet a v klidu tam porodit svoje dítě.“

„Však svoje dítě porodíte,“ řekl Sherrill. „A v klidu.“ Chytila se jeho slov hladovýma očima i ústy. „To si ho opravdu můžu nechat? A nemusím koukat na dědičnost a tak?“

„Udělala byste chybu, kdybyste si ho nenechala.“

„A co Bobby? Můžu mluvit s Bobbym?“

„Jistě. Ale až zítra. Dneska už je pozdě a potřebujete si odpočinout.“

„To ano. Jsem hrozně unavená.“

kapitola dvacátá sedmá

Část svých informací jsem předal Bobbymu Doncasterovi. Stěží jsem ho přesvědčil, že Phoebe svou matku nezabila. Nechal jsem ho v Siestě doslova bez sebe radostí. Ale já jsem s Phoebinou výpovědí pořád ještě nebyl spokojen. Mou mysl dráždily nezodpovězené otázky. Jednu z nich, otázku, zda měl Homer Wycherly čas a možnost vraždu spáchat, mi mohl zodpovědět lodní steward Sammy Green.

Případ dostával pevný tvar jak v prostoru, tak ve svém skutečném významu. Greenův dům ve východním Palo Alto byl vzdálen jen pět minut jízdy od hotelu. Sammyho žena mi sdělila, že Sammy je doma.

Green vešel do obývacího pokoje z kuchyně. Byl to svižný mladý černoch opásaný zástěrou ozdobenou nápisem „Šéfkuchař“.

Usmíval se poněkud provinile, jako bych ho byl přistihl při nějakém podezřelém obřadu.

„Zrovna peču bifteky na grilu. Vždycky to trvá dýl, nežby si člověk myslel. Co si přejete, pane –?“

„Archer,“ řekl jsem. „Přišel jsem nevhod a pokusí mse vás zdržet co nejmíň. Jsem soukromý detektiv a mluvil jsem s bezpečnostním důstojníkem na vaší lodi. McEachern mi říkal, že jste měl po cestě na starosti kabinu pana Homera Wycherlyho.“

„To jsem měl.“ Úsměv zmizel, zůstala jen nedůvěra. Jako by se mi před očima proměnila lidská tvář v hladký černý kámen. „Něco není v pořádku?“

„Potřebuju jen malou informaci, pane Greene. Wycherly nastoupil na loď druhého listopadu odpoledne. Měli jste vyplout ve čtyři hodiny, ale ve skutečnosti jste vypluli až druhý den ráno. Je to tak?“

„Ano. Vypluli jsme za úsvitu.“

„Opustil pan Wycherly loď někdy během druhého listopadu?“

„Pokud vím, tak ne. Samozřejmě, já jsem neseděl celej večír na fleku a nehlídal jsem ho. Měl jsem spoustu práce.“

„A viděl jste ho vůbec někdy v průběhu večera?“

„To jsem ho viděl. Několikrát jsem byl za tu dobu u něho v kabině. Pan Wycherly si potrpí, aby měl všechno akorát, jak je zvyklej. Ne že bych si stěžoval,“ dodal s profesionálním úsměvem. „Onehdy mi dal pěknou diškreci.“

„Za stovku se nakoupí nějakejch bifteků.“

„Říkáte, že jste byl několikrát u něho v kabině? Jak často?“

„Aspoň každou hodinu. A možná častěj. Věčně si něco objednával a já mu to nosil.“

„Co si objednával?“

„Pití. A jídlo. Jo, když mluvíme o jídle, tak ty bifteky jsou už asi na uhel.“

„Já jsem je sundala z ohně.“ řekla jeho žena ve dveřích do kuchyně.

„Děti už jedí a tvůj jsem strčila do trouby, aby ti nevystydl.“ A zase zmizela.

„Promiňte mi, že tak otravuju.“

„Ale to nevadí,“ řekl Green s formální zdvořilostí. „Chtěl jste vědět ještě něco?“

„Jen jedno. Jestli se Wycherly mohl vzdálit z lodi na tak dlouho, aby dojel do Athertonu a zase zpátky.“

„To nevím, jak by to udělal. Do Athertonu a zpátky je to nejmíň půl druhý hodiny. A to by se tam jenom otočil.“ Poděkoval jsem mu a odešel s dalšími nezodpovězenými otázkami v hlavě. Přenesl jsem si je s sebou přes celé město do Merrimanova domu. Ve světle reflektorů se zaleskla třípalcová písmena hlásající jeho jméno. V domku mezi stromy svítilo světlo. Po zahradní cestě jsem došel ke dveřím a zaklepal jsem. Skrz dveře se ozvala Sally Merrimanová.

Sáhl jsem do paměti pro jméno, jímž jsem se jí naposled představil. Musel jsem sáhnout dost hluboko. „Jmenuju se Bill Wheeling. Onehdy večer jsme se dohadovali o koupi domu.“

Sally pronesla unaveným hlasem: „Jen co si přes sebe něco hodím.“

Její kroky se vzdálily a po chvíli se vrátily na cvakajících podpatcích. Rozsvítila vnější světlo a otevřela dveře. Přes sebe si přehodila rudou halenku a černé šponovky. „Pojďte dál, pane Wheeíingu.“

Vstoupil jsem přímo do obývacího pokoje. Byl chabě osvětlen lampou s nepříliš vkusným hedvábným stínidlem, postaveném na slepém televizním přijímači. Na nízkém stole ležel starý odřený magnetofon. Z pohovky a ze židlí přetékaly haldy novin až na zem.

Místnost se odrážela a násobila v zrcadle zasazeném do dveří v pozadí. Viděl jsem v něm sebe i Sally jako dva herce v televizním dramatu, které běží stále v jediném záběru.

Sally sebrala kupu novin z jednoho křesla a držela je v náručí.

„Omlouvám se za ten nepořádek. Jak asi víte, zemřel mi manžel. A tak tady ani moc neuklízím.“

„Muselo to být pro vás zlé.“

„No, zlé to bylo.“

Bylo jí to vidět na obličeji. Ale stále ještě byla hezká, přes svou ztrátu a přes vypitý gin a přes finanční potíže, které v člověku hlodají jako zhoubná nemoc kdesi pod srdcem. Bylo mi hanba, že jich musím proti ni použít. Se zjevnou námahou se Sally sebrala. Z jakési neočekávané zásobárny vydolovala úsměv, nasadila si ho na tvář a skrz něj mi řekla:

„Nemám seznamy objektů tady doma, ale můžu vás aspoň povšechně informovat o tom, co je k dispozici. Máme několik velice zajímavých nabídek.“ Synchronizace mezi slovy a pohyby rtů nebyla zcela bezvadná. Mrkala na mě modře namalovanýma očima, jako kdyby se mi vlastně pokoušela prodat samu sebe. Třicetiletá blondýna, opuštěná bývalým majitelem, hledá práci za vhodných podmínek. Ta práce byla zřejmě nad mé možnosti.

Zůstal jsem stát zády ke dveřím a díval jsem se na zrcadlový obraz, který si vypůjčil můj zjev. Obraz muže, který zaklepe na kterékoli dveře v kteroukoli dobu a pod jakoukoli záminkou.

„Musím se vám k něčemu přiznat, paní Merrimanová.“ Celé tělo jí ztuhlo.

„Nepřišel jsem totiž kupovat dům. Potřebuju vaši pomoc.“

„Pomoc.“ Při tom slově se její rudé rty zkroutily. „Tu potřebuju já. Nemám žádnou na rozdávání.“

„Mohli bychom si pomoct vzájemně. Jsem detektiv a vyšetřuju vraždu vašeho manžela a další různé věci.“ Strnulost jí zachvátila i obličej. „Tak hezky jděte a povězte těm svým poskokům, že už jsem jim toho řekla dost, a víc už toho nepovím. Beztak to nemá cenu, když já něco řeknu. Už jsem vašim lidem stokrát řekla, že Bena neoddělal můj bratr Stanley. Je to sprostá pomluva na člověka, který je mrtvý a nemůže –“

„V tom s vámi souhlasím.“

Modrá barva na jejích víčkách jaksi přeháněla výraz údivu. „To jste tam na policii konečně dostali rozum?“

Řekl jsem jí svoje pravé jméno a zaměstnání. Tato informace nijak nezměnila náš vzájemný poměr: „Tak jste jenom sprostý čmuchal?“

„A docela úspěšný,“ řekl jsem. „Dospěl jsem k názoru, že odpověď na otázku, kdo zabil vašeho manžela, leží v trezoru v jeho kanceláři.“

Rty se jí rozevřely a vyslovily slovo: „Jak…?“, než je zase sklapla.

„Jako herečka nestála za nic.“

„Myslím si, že odpověď je na magnetofonovém pásku, který váš bratr natočil loni na jaře pro vašeho manžela.“

„A včera ho chtěl z vás váš bratr dostat.“

„To vás na mě poštvala Jessie Drakeová?“

„Ne, ale rád bych ji očistil z falešného obvinění.“

„A to myslíte, že já v tom budu pomáhat? Nehnula bych ani malíčkem, abych jí zachránila krk.“

„To vás nezajímá, kdo zabil vašeho manžela?“

„Samozřejmě že mě to zajímá.“

„Tak pojďte se mnou do kanceláře a pusťte mě do toho trezoru.“

„Neznám kombinaci.“

„Tohle mi nenamluvíte. V podnikání svého manžela jste se vyznala náramně dobře.“

„V jeho legálním podnikání. S tím ostatním jsem nechtěla mít nic společného.“ Podívala se na mě přimhouřenýma očima a snažila se vypadat mazaně. „A co ten pásek? Má opravdu cenu?“

„Má. Ale být vámi, nepokoušel bych se z něho chtít vytřískat peníze. Pokusil se o to váš manžel i váš bratr. A víte, jak to s nimi dopadlo.“

Sally přisvědčila a zachvěla se. „To přišli o život kvůli tomu pásku?“

„Kvůli němu a ještě jiným věcem.“

„Jak tohle všechno víte?“

„Už jsem vám řekl, že jsem docela úspěšný čmuchal.“

Sally se neusmála. „Vy mě chcete vydírat?“

„Co bych na vás mohl chtít, vždyť máte jen samé maléry.“

„Ví bůh, že těch mám až dost.“ Výraz se jí trochu změnil.

„Myslíte, že Bena oddělal jeden z těch lidí z toho pásku?“

„Vy jste ten pásek slyšela, paní Merrimanová?“

Sally ztuhla, oči bezvýrazné. Nakonec řekla:

„Tak tedy ano, slyšela jsem ho. Ale nesmíte si hned proto myslet, že jsem v tom jela společně s Benem a Stanleym. Já jsem s Benem nejela v žádných těch jeho podnicích. Dívala jsem se, jak peníze přicházejí a zase mizí, a ke mně se z nich dostalo zatraceně málo. Vyhazoval spousty peněz v hernách a dneska po něm nemám ani vlastní střechu nad hlavou. A policie jednoduše zabavila všechny peníze, co našla v Stanleyho obchodě. Já tvrdím, že podle práva patří mně.“

„Na ty peníze radši zapomeňte. Jistě nestojíte o obvinění, které s nimi souvisí.“

„Zase prachy z vyděračství?“

„Velice pravděpodobně. Co bylo na tom pásku?“

„Já se už dobře nepamatuju. Mluvil tam nějaký mužský se ženskou. A znělo to, jako by se hádali v posteli.“

„Jak je to dlouho, co jste to slyšela?“

„Včera večer. Zajela jsem si pro ten pásek do kanceláře. Podle toho, co bratr říkal, jsou v něm peníze, jak jste taky říkal vy. Tak jsem si vypůjčila magnetofon a pustila jsem si ten pásek, ale nepoznal jsem, kdo to na něm mluví. Pro koho má tak velkou cenu?“

„Pro mě.“

„Kolik?“

„Musel bych si to napřed poslechnout. Máte ho tady?“ Sally znovu chvilku tiše zuřila. „Jo, mám ho tady, schovala jsem ho v kuchyni.“

„Tak mi ho přehrajte.“

Sally zašla do kuchyně. Slyšel jsem ji, jak haraší nádobím. Vrátila se s páskem a nesla ho posvátně, jako kdyby byl z platiny. Položila ho na magnetofon a spustila zvuk. Sedl jsem si na stoličku ke stolku. Po krátkém šumění se ozval Trevorův hlas:

„Abys věděla, v tom autě to byla Phoebe.“

„Já jsem ji neviděla,“ odpověděl ženský hlas.

„Ale já jo a ona viděla nás.“

„A záleží na tom tak moc? Je dost stará, aby pochopila, jak to na světě chodí. K sakru, vždyť já jsem ji sama měla, když jsem byla o dva roky mladší, než je ona teď. To se snad pamatuješ.“

„A mluv slušně.“

„Ale jdi, to ses dal na víru pravou, nebo co? To z tebe Helena udělala křesťana?“

„O Heleně se nebudeme bavit. Já prostě nerad slyším, když ženská kleje. A tím spíš v posteli.“

„Ty halt máš radši, když ženská dělá v posteli jiný věci.“

„Ne každá. Jenom ty. Ale budeme si muset dávat napříště daleko větší pozor. Jestli to Phoebe donese Homerovi –“

„Neboj se. Tak hloupá není.“

„Ale co když to udělá?“

„Tak se nezblázním.“

„Ale já jo. Nezapomeň, že mám náramně moc co ztratit.“

„Ale zato máš mě.“ V ženském hlase zněla trpká ironie.

„Tebe a nic víc. Helena by si všechno vzala. A samozřejmě bych přišel o místo. Ve svém věku a při svém zdravotním stavu bych nikdy už na takové úrovni místo nedostal.“

„Nějak bychom to mohli zařídit. Já bych mohla z Homera vymačkat peníze.“

„Pro nás pro oba? Nedělej si iluze. I kdyby ti dal odstupné, já bych nechtěl žít z Homerových peněz.“

„Dneska z nich žiješ.“

„Ale ty peníze si vydělávám,“ odpověděl Trevor úsečně. „Ty pořád jen o penězích. Kdybys mě měl opravdu rád, nepotřebovali bychom peníze. Odjeli bychom do Mexika nebo na Tahiti a tam se dá žít hrozně lacino.“

„Já vím, a pomalu shnít a splynout s krajinou. Už jsme o těchhle romantických představách mluvili víckrát. Já nejsem žádný Gauguin a ty taky ne.“

„Tak pro tebe je představa romantiky tady tohle?“

„Nic jiného tady není,“ odpověděl.

„Ale ty nechceš se mnou doopravdy žít?“

„Na to je už pozdě.“

„Jo, pro tebe to bylo odjakživa pozdě. Vtip je v tom, že mě nemáš dost rád. Někdy mám dojem, že mě vlastně vůbec nemáš rád, že mě jen používáš jako občasnou náplast na svoje bebíčko.“

„Lidi, kteří se mají rádi, se vždycky vzájemně používají.“

„Ne.“

„Ale ano,“ naléhal Trevor. „Mám tě radši než kohokoli nebo cokoli jiného.“

„Až na to svoje pitomé místo a svoje pitomé prachy a svůj pitomý dům a na tu svou pitomou frigidní ženu. Už ji máš na krku dost dlouho.“

„To je moje věc.“

Žena se zasmála zlomeným hlasem: „Ty a ty tvoje kšefty! Ty bys nejraději snědl koláč, a zároveň ho měl!“

„Jen se mi směj. Nezapomeň, že jsem býval chudý. A tak se nehodlám vzdát toho, co konečně mám.“

„I za cenu, že mě ztratíš?“

„Nemám v úmyslu tě ztrácet. A přestaňme se hádat, miláčku. Musíme trochu přemýšlet.“

„Tak to sis vybral pěkné místo a dobu na přemýšlení.“

„Jiné místo ani čas nemáme.“

„A nikdy mít nebudeme.“ Po chvíli řekla: „Kdyby tak ti dva spolu někam letěli letadlem a zřítili se nebo tak něco.“

„Helena ani Homer na to nejsou správný typ. Ti nás oba přežijí.“

„Já vím. Někdy si přeju, aby ses ke mně nikdy nebyl vracel, Carle. Když jsem od tebe daleko, chtěla bych tě mít pořád u sebe. A když se konečně sejdeme, ty mluvíš jen o penězích a problémech a takových pitomostech.“

„Tenhle problém jsem si nevymyslel.“

„A kdo tedy, když ne ty?“

„Jak chceš. Tak tedy oba společně. Ale to, že jsme v tom oba, nám moc nepomůže. Hlavní na tom je, že nás dneska Phoebe viděla v kompromitující situaci.“

„Tak jsem zkompromitovaná. A co dál?“

„Ty to zřejmě nechápeš,“ naléhal na ni. „Může to každou chvíli všechno prasknout.“

„Tak ať to praskne.“

„Ne,“ řekl rezolutně. „Musíme zachovat současný stav věcí.“

„A proč bychom ho měli zachovat?“

„Pro blaho všech zúčastněných. Nejen pro nás dva, ale taky pro Phoebe.“

„Tak dobře. Já s ní promluvím.“

„Co jí chceš říct?“

„Proč bych jí neřekla pravdu? Když jí řeknu, že ty jsi její otec, dá nám pokoj.“

„Ty bys jí řekla, že je nemanželská?“

„Přesně tak. Pro mě je vždycky dítě lásky. Beztak jsem jí chtěla jednou říct, že je dítě lásky, jakmile bude dost stará, aby to pochopila. A teď je na to zřejmě příhodná doba.“

„Tak tohle ti zakazuju,“ řekl Trevor. „Jakmile by se to Phoebe dověděla, jakmile by se to vůbec někdo dověděl, všechno se to provalí.“

„A co na tom?“

„Nesmí se to stát. Žil jsem dvacet let dvojí život, potlačoval jsem vlastní city, zahlazoval stopy. A teď ti nedovolím, abys to všechno zhatila.“

„Ty chceš, aby Phoebe jednou zdědila ty peníze, co?“ řekla žena tiše.

„To je snad rozumné, když jde o mou dceru.“

„Věčně jen peníze. Copak ses ještě nenaučil, že peníze nejsou všechno?“

„Tobě se to mluví, když je máš.“

„Já jsem je taky vždycky neměla, zrovna tak jako ty. A ty peníze by zdědila stejně, i kdybych jí řekla, kdo je.“

„To se mýlíš. Neznáš Phoebe.“

„Měla bych ji znát. Je to moje dcera.“

„A moje taky,“ řekl, „a v jistém směru ji znám líp než ty.“

„Ta nikdy nedovede nic dlouho utajit.“

„Takže budeme dál utajovat za ni?“

„Pokud jde o mě, tak ti rozhodně nedovolím, abys jí řekla pravdu o tom, kdo je její otec. Říká se, že se pravdou člověk osvobozuje, ale není to pravda. Čím míň pravdy lidi znají, tím líp pro ně.“ Trevor to říkal s jakousi prkennou a abstraktní úzkostí.

„Jak chceš. Nemusíš se stavět na hlavu, já jí to neřeknu. Necháme to prostě plavat. A teď pojďme myslet na něco veselejšího, jo?“ Chvíli čekala. „Mysli třeba na mě.“

„Na tebe myslím každý den svého života.“

„Tak to už je lepší. A máš mě opravdu rád, viď?“

„Miluju tě,“ pronesl bez velké vášně.

„Tak to ukaž, jak moc.“

Postel zavrzala. Sally Merrimanová se naklonila a vypnula magnetofon. Její oči i ústa se usmívaly.

„Víc toho tam není. A kdo to vůbec je?“

„Paolo a Franceska v starších letech.“

„Paolo a Franceska? Mně nepřipadali zrovna jako Taliáni.

Mluvili jako my. A ona mu říkala Carle.“

Neřekl jsem na to nic.

„To tenhle Carl oddělal Bena?“

„Já nevím.“

„Vy jste říkal, že vám ten pásek poví, kdo to udělal.“

„To že jsem říkal?“

„Vy mě chcete ožulit. Vy víte, kdo to je.“

„Možná. A nehodlám vám to říct. Jeden z nich je mrtvý.

Ten druhý do toho nemá daleko.“

„Který z nich je ten mrtvý?“

„Ona.“

Oči jí potemněly. „Ale hlas měla tak živý!“

„Zato vypadá velice mrtvě.“

Sally to vzala jako osobní hrozbu. „Copak tak skončíme všichni?“

Podíval jsem se přes ni na náš obraz v zrcadle. Seděli jsme těsně u sebe v malém osvětleném prostoru, zavěšeném v temnotě nad konečnou propastí. „Dříve nebo později,“ řekl jsem.

„Kolik jí bylo let?“

„Třicet devět nebo čtyřicet.“

„Na co umřela?“

„Na život,“ řekl jsem.

„To zas má být vtip?“

„Vtipy mi už došly.“

Sally seděla chvíli mlčky, pak vstala, protáhla se, abych viděl, jak se její těžké prsy zdvihají pod halenkou. „Abych pravdu řekla, mně už taky ledacos došlo. Co takhle frťana? Mám v kuchyni kapku ginu.“ Hlasy z magnetofonu ji podivně vzrušily. Ať už byly její myšlenky jakékoli, činily ji ještě krásnější. Napadlo mě, že v tu chvíli bych ji mohl mít třeba zadarmo. Oči měla jako kukátka do hvězdné fialové noci. „Děkuju, už budu muset jít.“

„Ale my si přece musíme promluvit o těch penězích. Myslela jsem, že by bylo docela hezké si to probrat pěkně při skleničce, jako dva kamarádi.“

„O jakých penězích?“

„No o těch, co mi zaplatíte za ten pásek.“

„Jo tak.“

Vytáhl jsem náprsní tašku a spočítal peníze: dvě stě devadesát osm dolarů. Z nich jsem vybral pět padesátek a podal jsem jí je.

„Tady máte dvě stě padesát. Zbývá mi čtyřicet osm dolarů na zpáteční cestu do Los Angeles.“

Sally zmačkala bankovky v ruce. „Co je tohle za podtrh? Mizerných dvě stě padesát dolarů! A vy ten pásek prodáte za stokrát tolik.“

„Já ho nehodlám prodávat.“

„Tak co s ním chcete udělat?“

„Někoho na něm pověsím.“

„Doufám, že nechcete pověsit mě.“ Volnou ruku si položila na ne zcela klasický krk. „Já jsem myslela, že se vám líbím.“

„Líbíte se mi, ale to není žádný důkaz. Kdybych vás chtěl pověsit, stačilo by na to, abych zavolal na policii. Nebo bych vám ten pásek mohl jednoduše sebrat. Místo toho vám za něj dávám všechny peníze, které můžu postrádat.“

Zatímco Sally stála a dívala se na mě, přetočil jsem pásek, sejmul ho z přístroje a strčil do kapsy.

„Co pořídím za pitomých dvě stě padesát dolarů?“ řekla a tiskla si zmačkané bankovky na prsa.

„Můžete zaplatit zálohu na dva pohřby. Nebo si koupit lístek a odjet někam pryč.“

„Kam bych jela?“

„Nejsem cestovní kancelář,“ řekl jsem už v blízkosti dveří. Sally přišla za mnou. „Vy jste tvrdý chlap, viďte? Ale líbíte se mi. Opravdu se mi líbíte. Jste ženatý?“

„Ne.“

„Já nevím, co si sama se sebou počnu. Nevím, kam bych šla.“ Naklonila se ke mně s výrazem ztraceného dítěte, které doufá, že se ho někdo ujme. „Kam bych mohla jít?“ Její tělo mi pokoušelo ruce; přes obraz utopené, který mi plaval před vnitřním zrakem, a vzdor všem bolavým popáleninám, které těla, jako bylo to její, mi zanechala na nervech.

Jdi do Efezu. Byl jsem v ohavné náladě, ale neřekl jsem – to nahlas.

kapitola dvacátá osmá

K Trevorovi jsem se dostal ráno. Poloseděl na posteli v pokoji se spuštěnými roletami. Ruce klidně odpočívaly na přikrývce.

Jednu z nich mi zvedl na pozdrav. „Dobré jitro, Archere.“

„Jak je vám, Trevore?“

„Zdá se, že jsem to přežil. Musím se vám omluvit, že jsem včera večer tak odpadl. A patrně bych se vám měl taky omluvit, že jsem mrtvolu nesprávně identifikoval. Ačkoli za daných okolností je to docela pochopitelné. Dokonce Homer v ní jen těžko poznal vlastní ženu.“

Trevor mě pozoroval s bdělostí hráče pokeru, zmoženého celodenní hrou. Stál jsem u nohou postele a opětoval jeho pohled. Postel byla vysoká, jako bývají v nemocnici, takže naše oči byly téměř ve stejné rovině. „Vy jste mě záměrně oklamal, pokud jde o totožnost mrtvé. A já vím proč.“

Trevor zvedl ruce jako pár těžkých břemen a nechal je klesnout na bíle přikrytá stehna. „Ach tak. Jak vidím, provedl jste velice důkladné pátrání.“

„Tak důkladné, že to bude váš hrob. Chcete mi něco říct o tom svinstvu, co jste nadělal?“

„Hrozně nerad.“

„Tak vám to povím já. Doktor mi dovolil jen krátkou návštěvu, a máme si toho hodně co říct. Večer druhého listopadu jste udeřil Kateřinu Wycherlyovou v jejím domě v Athertonu pohrabáčem a smrtelně jste ji zranil. Předpokládám, že už byla tak zoufalá, že na vás chtěla všechno říct. A vy jste ji chtěl umlčet. Jenže ona nezemřela hned. Žila ještě tak dlouho, že stačila říct Phoebe, že ji zavraždil její otec. Phoebe si přirozeně myslela, že tím míní Homera. Má Homera velice ráda, a tohle byl pro ni takový šok, že se rozhodla vzít celou vinu na sebe. Zřejmě chtěla otce za každou cenu zachránit. Doktor Sherrill by to patrně vyložil daleko složitěji.“

„Vy jste mluvil s Sherrillem?“

„Ano, a taky jsem mluvil s Phoebe. Mám kromě toho magnetofonový záznam vašeho rozhovoru s Kateřinou, v němž jste mluvili o tom, že je Phoebe vaše dcera. Ten pásek byl natočen týž večer, kdy vás Phoebe viděla spolu v taxíku v San Mateo. Snad se na to pamatujete.“

„Jak by ne. To byl začátek konce. Je velice příhodné, že se ten rozhovor zachoval pro budoucnost.“ Podíval se na mě očima jako tající led. „Ví Phoebe, že jsem její otec?“

„Ne. A udělám všechno, aby se to nikdy nedověděla. Teď má šanci na šťastný život, nebo aspoň na trochu klidu, a já vám nedovolím, abyste jí to zase všechno zničil. Její život až dosud byl peklo, a to jste jí způsobili vy dva, vy a její matka – dva měsíce žila ve spárech vyděračů a pykala za váš zločin. Nakonec se před několika dny přece jen zhroutila a prozradila Benu Merrimanovi, co jí matka před smrtí řekla: že vrahem je její otec. Merriman tomu rozuměl jinak než ona. Merriman měl ten pásek a věděl, kdo je její otec. Když se vrátil ze Sacramenta, zatelefonoval vám do podniku a dal si s vámi schůzku. Měl už spoustu peněz, které vyždímal z Phoebe, ale viděl možnost získat víc – rentu na celý život, nebo aspoň na celý váš život. Dal si s vámi schůzku v domě, kde jste zabil Kateřinu. Patrně to byla součást jeho plánu, aby vás mohl co nejvíc zmáčknout.

Jenže to přehnal, a vy jste ho zabil taky. Do Athertonu na schůzku s Merrimanem jste zajel z města vlakem, pak jste se vrátil na athertonské nádraží, nastoupil do příštího vlaku a za pár minut jste z něho vystoupil v Palo Alto, kde na vás jako vždy čekala manželka. Není divu, že jste po návratu domů vypadal špatně. Teď vypadáte ještě hůř.“

Trevor klesl hloub do polštářů a zakryl si obličej rukama. Ne snad proto, že by byl zvlášť zdrcený, jenom nechtěl, abych se díval na jeho odhalený obličej.

„Zbýval ještě Stanley Quillan. Stanley nebyl tak otrlý jako Merriman, nebyl tak mazaný a nevěděl toho tolik co on. Ale musel znát vaše jméno a znát obsah magnetofonového pásku. Koneckonců, on ho sám natáčel. Když potřeboval peníze na útěk, obrátil se na vás. Dostal od vás kulku do hlavy. To jste ho zastřelil z Merrimanova revolveru?“

Trevor ležel s hlavou v dlaních bez pohnutí. Ani nedýchal.

„Bylo to tak, Trevore?“

Trevor odkryl obličej. Stálo ho to takovou námahu, že až zalapal po vzduchu.

„Víceméně. Je zvláštní, když to slyší člověk vyprávět. Jak to říkáte, zní to hrubě a nesmyslně.“

„A myslíte, že to bylo rozumné a slušné?“

„Sotva. Ale dovolte mi, abych položil otázku já vám. Co byste udělal, kdyby vám takový párek vyděračů ohrožoval celou stavbu vaší existence, a vy jste nevěděl, kudy z toho?“

„Možná že bych udělal totéž,“ řekl jsem. „Ale taky bych musel pak za to zaplatit. A proto je vždycky lepší si s ničím takovým ze zásady nešpinit ruce.“

„Vy mi nerozumíte.“ Tohle mi celou dobu říkal kdekdo. „Vy nechápete, jak se člověku může život pokazit. Začne to nevinnou zábavičkou v kupce sena, a najednou skončíte jako vrah.“

„Dvaadvacet let je dlouhá doba na nevinné laškování v kupce sena.“

„Vidím, že nemá cenu vám něco vysvětlovat.“ Ale vysvětloval dál.

„Já nejsem typ donchuána. Kitty byla jediná žena v mém životě. Když přišla k nám do domu, nic jsem s ní nezamýšlel, ačkoli byla nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. Taková svěží a mladá. Bylo jí teprve osmnáct. Ale nechal jsem ji na pokoji.“

„A proto nemáte dneska na rukou její krev.“ Jako by mě ani neslyšel.

„To ona se nade mnou smilovala. Moje žena považuje sex za cosi nemravného. Ztratila dítě v prvním roce našeho manželství. Od té doby už jsme nikdy nespali v společné ložnici. Když k nám Kitty přišla, byl jsem ještě mladý. Viděla, že ji potřebuju, a slitovala se nade mnou. Jednou v noci za mnou přišla a nabídla se mi. Bylo to z ryzí útrpnosti. Za pár neděl si měla brát Homera a byla panna. Vyvolila si mě, abych z ní udělal ženu. Já vím, nezní to romanticky, ale oba nás to zapálilo jako požár. Já jsem tehdy teprve poznal, co může pro člověka znamenat ženské tělo. Pár týdnů jsem se takto v noci vracel do ráje, čistého jako orosená jitřní louka. A pak Kitty nepřišla menstruace, a já jsem dostal strach. Byl bych ji hrozně chtěl. Ale nešlo to. Měl jsem před sebou kariéru a měl jsem ženu. Helena by mě byla o všechno připravila a Homer by jí v tom s radostí pomáhal. Vypracoval jsem se z bankovního úředníčka
v Meadow Farms, a nedovedl jsem si představit, jak bych v dvaatřiceti letech začínal znovu. Tak jsme řešili situaci, jak nejlíp jsme dovedli. Kitty se s Homerem vyspala ještě před svatbou, a když se dítě narodilo, namluvila mu, že je mírně nedonošené. Příštích pár let jsem měl těžký život. A vědomí, že jsem měl na okamžik to jediné, co stojí skutečně za to, mě pronikalo jako nákaza. Nalezl jsem aspoň trochu něhy a přátelství ve vakuu, v kterém jsem žil. Nalezl jsem to, a vzdal jsem se toho, v zájmu bezpečí, jak byste řekl vy. Bezpečí, slavná americká náhražka za lásku.“

„Ale stýkal jste se s ní dál.“

„Ne, nestýkal, jen občas, příležitostně. Říkala, že se chce snažit, aby její manželství klapalo. Až po letech jsem se dověděl, jak hluboce ji urazilo, že jsem se tehdy s Helenou nerozvedl a nevzal jsem si ji.“

„Kitty mě milovala,“ řekl s truchlivou hrdostí. „Přirozeně její manželství se nevydařilo. Pochybuji, že by se bylo vydařilo, i kdybych já nikdy neexistoval. Žili s Homerem jako dva nepřátelé a hádali se kvůli Phoebe. Kvůli mému dítěti. Však víte, co říká Bacon o dětech: že jsou rukojmími našeho štěstí. Je utrpení tohle vědět a cítit, a nemít možnost proti tomu cokoli udělat. Seděl jsem v hledišti a díval se, jak ti dva ničí Phoebin život současně se svým vlastním. A nebyl jsem přitom tak docela nevinný divák. Šlo to tak skoro dvacet let. Asi před dvěma roky mě začalo zlobit srdce. Když člověka ovane smrt, změní to jeho pohled na život. Když jsem se zotavil, rozhodl jsem se, že musím života nějak víc užít – mít z něho něco víc než jezdit do podniku a mít správné společenské styky a snažit se oddálit příští infarkt.

Vrátil jsem se ke Kitty. Neměla nic proti tomu. Její manželství, jak sama prohlásila, se nevydařilo. Podobně jako já měla pocit, že zmeškala nejlepší dobu svého života. Už to nebyla ta Kitty, co bývala. Zestárla a zhrubla a už nebyla zdaleka tak krásná ani něžná. Měla už mezitím jiné muže. Ale pořád ještě něco mezi námi zůstalo – něco, co bylo lepší než nic. Když jsme byli spolu, aspoň jsme nebyli sami.

Našla si byt, kde jsme se mohli scházet tak dvakrát třikrát do měsíce. Bohužel si ho najala prostřednictvím Merrimana. Z něčeho, co mi onehdy řekl, jsem vytušil, že on byl jedním z těch jiných mužů. Měl ji svým způsobem v hrsti.“

„Kdy vám to řekl?“

„Tu noc, co jsem ho zabil. Mluvil o ní, jako kdyby to byla děvka. To je jeden z důvodů, proč jsem ho zabil. Ano, vidím, jaká je v tom ironie. Zabil jsem člověka za to, že urazil ženu, kterou jsem sám před dvěma měsíci zavraždil.“

„Pořád ještě jste mi nevysvětlil, proč jste ji zavraždil.“

„Já to vlastně ani nedovedu vysvětlit. Patrně už mě celá ta komplikace začala moc zmáhat. Chtěl jsem se s Kitty rozejít, právě když ji Merriman a Quillan začali vydírat. Vypadalo to, že já jsem příští na řadě, a mně už to nestálo za to. Když se rozvedla, velice brzy se rozložila. Zřejmě čekala, že já jí zase dám dohromady. Jenže já už jsem tak sotva stačil předstírat, že vůbec žiju. Ji už bych nebyl utáhl.“

„Já jsem myslel, že jste s ní žil dál.“

„Myslel jsem to v tom smyslu, že bych se rozvedl, znovu se oženil a tak. Tohle už bylo nad moje síly, a řekl jsem jí to. Kitty byla čím dál tím zoufalejší a čím dál víc mi vyhrožovala, že mě zničí, když se nevykoupím. Ten poslední den to všechno vyvrcholilo. Homer odjížděl na cesty, bohatý a volný; ji mezitím odírali o každý krejcar, který měla; její situace byla hrozná. Během toho slavného loučení v Homerově kabině málem všechno vyžvanila. Ještě ten večer jsem za ní zajel, abych jí vysvětlil, jak mi hrozně škodí a jak škodí nám všem. Nechtěla tomu rozumět. Říkala, že čeká Phoebe a že jí to chce všechno povědět. Snažil jsem se ji přesvědčit, že je na to už moc pozdě. Když se mi to nepodařilo, vzal jsem pohrabáč, a jak říkáte, umlčel jsem ji. Skončilo to všechno opravdu ošklivě.“ Řekl to, jako kdyby kritizoval divadelní hru.

„Kdy jste ji svlékl a proč?“

„Ona se svlékla sama. To byl její způsob, jak ze mě v minulosti dovedla dostat, co chtěla. Jenže já už jsem po ní netoužil. Už delší dobu teď skutečně toužím jedině po smrti. Po tmě a tichu.“

Trevor si vzdychl. „Dva měsíce bylo ticho po pěšině. Neměl jsem ponětí, co se s Kittinou mrtvolou stalo. Ani jsem netušil, že Phoebe zmizela. Normálně jsem s ní udržoval jakýs takýs styk, ale teď jsem se toho bál. Bál jsem se všeho, co by mohlo to ticho nějak porušit. A pak mi onehdy odpoledne zatelefonoval do kanceláře Merriman. Žádal mě, abych se s ním setkal v Kittině prázdném domě. Jak to dopadlo, víte. Prohledal jsem Merrimanovy šaty a auto, jestli někde u něho nenajdu ten pásek. Neměl ho s sebou, ale našel jsem jeho revolver a peníze.

Peníze jsem si nechtěl nechat pro sebe, ale pro případ, že by mě ten druhý – Quillan – chtěl taky vydírat, abych si za ně koupil jeho mlčení. Líbila se mi ironie takové situace.“ Trevor se zoufale snažil udržet svůj obvyklý styl.

„Proč jste to neudělal, když se vám ta myšlenka tak líbila?“

„Zkusil jsem to. Zašel jsem za Quillanem do jeho krámku a pokusil jsem se ho uplatit. Ale on věděl, odkud ty peníze mám. Mluvil se mnou způsobem, který jsem nemohl strpět. Tak jsem ho zastřelil Merrimanovým revolverem, jak jste správně uhádl. Já vím, byl to nesmyslný zločin, a přiznávám to. Když jsem pak mluvil s Phoebe v Sacramentu, už jsem neměl nejmenší naději, že se z toho dostanu. Snad jsem si ty peníze měl nechat a odjet někam za hranice. Ale na to jsem neměl kuráž.“

Opatrně se dotkl svého hrudníku, jako kdyby to byla klec a nemocné zvíře v ní uvězněné ho mohlo kousnout.

„V Merrimanově kapse jsem našel účet z hotelu Champion a zaplatil jsem ho Kittiným jménem. Napadla mě šílená myšlenka, že to třeba přežila a že Merrimanovy hrozby byly jen bluf. Ještě v noci, po rozhovoru s Royalem, jsem letěl do Sacramenta a z letiště jsem zajel nájemním vozem do hotelu Champion. Když mi Phoebe přišla otevřít, pořád ještě jsem ji považoval za Kitty. Bylo tam šero a já jsem tomu chtěl věřit. Myslel jsem, že se nějakým zázrakem zachránila, a že jsem zachráněn i já. Objal jsem ji. A tu na mě promluvila. Řekla mi, kdo je a co tam dělá.“

„Co jste jí na to řekl?“

„Nic. Nemohl jsem jí nic říct, ani tenkrát, ani kdy jindy. Dal jsem jí peníze a odvezl jsem ji z té díry do slušného hotelu. Hacienda byla samozřejmě jen prozatímní řešení. Když jsem s ní mluvil, uvědomil jsem si, že potřebuje lékařské ošetření. Sám jsem je taky potřeboval. Tou dobou už jsem byl tak vyčerpaný, že jsem si musel lehnout do druhého pokoje v jejím pavilónu. Už jsem nebyl schopen dalšího napětí ani aktivity.“

„Jako třeba vzít někoho po hlavě heverem.“

„Za to se vám omlouvám, Archere. Slyšel jsem váš rozhovor s Phoebe. Musel jsem vám to nějak zatrhnout. Bál jsem se, aby se tím svým breptáním nedostala před soud pro vraždu.“

„Nebo aby tam tím breptáním nedostala vás.“

„Samozřejmě ta možnost tu taky byla.“

„Používáte nesprávného času. Dnes už ta možnost tady je.“

Moje slova zůstala trčet mezi námi ve vzduchu.

„Už jste byl na policii?“

„Ještě ne.“

„A samozřejmě se tam chystáte.“

„Nemohl bych to před nimi utajit, ani kdybych chtěl, a já nechci.“

„Phoebe to nijak neprospěje, když mě postavíte před soud pro vraždu. Ta už si užila otřesů až nad hlavu. Jak jste sám řekl, zaslouží si šanci na klidný život. Jistě byste ji nechtěl obtížit vědomím, že je nemanželské dítě vraha.“

„Phoebe neví, že jste její otec. Nikdy se to nemusí dovědět.“

„U soudu to fatálně vyjde najevo.“

„Kdo by s tím přišel? Vy a já jsme jediní, kdo to víme.“

„Ale co Kateřinina poslední slova?“

„Phoebe je možno snadno přesvědčit, že špatně rozuměla.“

„Ano. Ona jim v jistém smyslu skutečně špatně rozuměla, viďte?“

Trevor se nehýbal a díval se na mě. Střídavě otvíral a zavíral oči, tak pomalu, jako kdyby se v nich střídaly život a smrt.

„Největší starost mám o Phoebe,“ řekl. „Na mně nezáleží. Myslím jen na Phoebe.“

„Měl jste na ni myslet, když jste vraždil její matku.“

„Ale to jsem na ni právě myslel. Chtěl jsem ji ochránit před ošklivou skutečností. Teď je ještě ošklivější, a já ji chci chránit dál. Myslím si, že jsem to dokázal, když jsem ji zavezl nazpět k doktoru Sherrillovi. Věděl jsem, jak je to pro mě riskantní.“

„Něco jste opravdu dokázal.“

„Mohl bych vás požádat, abyste pro mě něco udělal, a tím zároveň i pro Phoebe? Moje šaty jsou tamhle v té skříni.“ Ukázal na dveře v zadní části pokoje vedle prádelníku. „Mám v kapse u saka několik pilulek digitalinu. Je jich dost, aby mě zabily. Chtěl jsem si je vzít, než jste přišel, ale složil jsem se a museli mě zvednout a položit do postele.“ Nadýchl se a dech mu zapištěl v nose. „Podejte mi moje sako, prosím vás.“

Stále ještě jsem stál naproti němu. Na Trevorovi se nic nezměnilo, jen jeho oči. Leskly se a byly ostře ohraničené jako modré střepiny reality.

Nevěděl jsem, co mu odpovím, až jsem nakonec řekl: „Výměnou za písemné přiznání. Nemusí být dlouhé. Máte dopisní papír?“

„Myslím, že je nějaký v zásuvce. Ale co vlastně mám napsat?“

„Jestli chcete, tak vám řeknu, co máte psát.“

Vytáhl jsem ze zásuvky blok dopisního papíru a podal jsem mu svoje pero. Trevor psal na koleně a já jsem mu diktoval.

„Přiznávám se, že jsem loni druhého listopadu zavraždil Kateřinu Wycherlyovou. Bránila se, když jsem ji obtěžoval.“

Trevor zvedl oči. „To zní dost vulgárně.“

„Co byste chtěl napsat?“

„Očividný důvod bych neuváděl.“

„Nějaké vysvětlení musíte uvést,“ řekl jsem.

„Bránila se, když jsem ji obtěžoval. Také jsem zabil Stanleyho Quillana a Bena Merrimana, protože mě vydírali pro její vraždu. A podepište to.“

Trevor psal pomalu a namáhavě, mračil se nad vlastním písmem. Vzal jsem mu blok z rukou, na nichž mu nehty počínaly modrat. K podpisu připsal: „Bůh buď milostiv mé duši.“

A té mojí taky, pomyslel jsem si. Vytrhl jsem list a položil ho na prádelník, aby byl mimo Trevorův dosah. Ve skříni dřímala tma jako spící psi. Tma a ticho. Víc už jsme nepromluvili.

Advertisements